Část 8 (6. doplněk) - rok 1612 až 1654
1612
Ve výše uvedeném rozsahu se paní Dorota Hodějovská snažila udržet své dominium mimo jiné také při novém pokusu Vladislavických uplatnit svá stará práva. Jak už bylo vylíčeno, byla jejich práva už dávno z nejvyššího rozhodnutí zrušena. Ale po devíti letech po vystřídání majitelů Konopiště čteme o nových neshodách týkajících se vladislavického újezdu. Začátkem srpna roku 1612 se obrátili rychtáři a konšelé městečka Vladislavic i známých vesnic k císaři Matyášovi se stížností na Dorotu Hodějovskou, že je „stěžuje proti privilegiím a obdarováním jich“ mnohými neobyčejnými robotami a že jim odňala obecní pozemek, nějaká luka, les a rybníky. Je zajímavé, jak tvrdošíjně lpěli suplikanti na svých výsadách, ačkoliv byly už před deseti lety prohlášeny za neplatné.
V odpovědi na stížnosti použila Dorota Hodějovská proti poddaným argumentu komise z roku 1600, které ještě dále rozvedla „ jde vlastně o podvod, dávají sobě i vesnicím jiná jména a vztahují na sebe cizí majestáty. „Já žádné městečko Vladislavě, Auročné Lhoty, Lačnice a Sobolní Lhoty v držení a užívání nejsem a ty obdarování, o nichž se v té suplice zmínka činí, na tyto lidi poddané se nevztahují, ono k nim žádného práva nemají a jich nikdy v držení a užívání nebyly.“ Prohlásila o tom rezolutně. Ostatně o stejnou věc se prý pokusili již za Arkleba z Kunovic a byli odmítnuti – z toho vyplývá, že se stavějí proti rozhodnutí panovníka, proti smlouvě z roku 1602. Úmyslně se pozdvihli proti své vrchnosti, „vytahují se z poddanosti“. Celé jejich jednání odporuje ustanovením zemského zřízení, zasluhují proto trestu a zvláště by měli být potrestáni ti, kdo je podněcují.
Dříve než se mohlo jednat o Dorotině odpovědi, dostala se k císaři další suplika s novými stížnostmi na konopišťskou vrchnost. Opakuje se v ní stará bolest: delegáti, kteří podali v Praze stížnost, byli z rozkazu Doroty Hodějovské při zpáteční cestě zjímáni a uvězněni; druhá jejich část, která v Praze zůstala, aby argumentovala úspěšné vyřízení případu, se nyní zdráhala vrátit. Proto adresována k panovníkovi prosba o zastání, aby byli propuštěni z vězení a mohli volně obhájit svou věc. Panovník se však zcela přiklonil na stranu paní Doroty. Její posudek situace a zejména návrh na těžké tresty pro předáky byly schváleny, od trestů však bylo zatím upuštěno. Zato bylo poddaným přísně poručeno, aby se vrátili domů a poslouchali vrchnost "pod skutečným a neprominutelným na hrdlech trestáním". Stížností na odnětí některých pozemků měla vyšetřit zvláštní komise, složená z okolních šlechticů. Její relace, podaná začátkem listopadu 1612 vyzněla většinou také proti stěžovatelům. Za pravdu jim bylo dáno pouze ve věci přihrazení části obecního pozemku (vrchnost se pak uvolila jej vrátit) a částečně i ve věci nebývalé roboty (dohodnuto, že napříště bude většina prací u dvorů konána panskými potahy, poddaní pomohou jenom se zbytkem - budou však docházet na práci časně).
Relace komisařů panovníkovi o výsledku jednání byla vlastně posledním aktem v dlouholetém zápasu obyvatel vladislavického újezdu o uplatnění starých výsad, v marném zápasu o staré svobody.
Při jednání o Vladislavice byli vyslýcháni pamětníci o vztahu vladislavického újezdu jak ke Konopišti, tak i ke kapitule. Některé zajímavé výpovědi: Václav Klínovec ze Lhoty Bukovský "náleželi jsme pánům prelátům na Hrad pražský k kostelu Všem svatým a platy všelijaké [jim] odvozovali …. král Jiří z Kunštátu býval často na Konopišti u pana Zdeňka, nejvyššího purkrabího pražského, od něho sobě Vaclavice vyžádal s vesnicemi dotčenými, aby krále mohl poctivěji traktýrovati ….... páni preláti nás jako svých poddaných se ujímali a proti panu Arklebovi z Kunovic …... hájili …... vím také, že pan Arkleb - před tím uvozováním (v poddanost a poslušenství) daroval panu Menšíkovi čtyry koně bílý, fůru ovsa a jiného obilí nemálo ……….." Kříž z Vaclavic: "Slejchal sem ….... že městečko Václavice (atd.) náležely pánům prelátům ……. jakož v sobě privilegia a majestáty naše to v sobě šíře obsahují, a nebyli pp. prelátům žádnými robotami ani čímž kromě platy …....", Jiřík Jirák z městečka Vaclavic: "……. že mimo platy, které pánům prelátům dávali, žádnými robotami povinni nebyli… předkové žádali za potvrzení svých majestátů, bylo jim povoleno, měli dáti 200 kop od nich, a tehdáž se vypláceli od ňákého pana. Vulíka (Oldřicha, tj. Ulricha) z Kostelce …..". Mikuláš z Krusičan: "….... my obávajíce se pana z Kunovic, po horách, po lesích, jsme se pokrejvali, od té chvíle zase takových majestátů dostati jsme nemohli, neb na nás mocně nočně jezdívali a jímali. Pán Bůh jim zaplať, dosti nás sužovali.“
V pátek po památce svatého Řehoře koupil sobě a manželce Mandelině ze Džbánova rytíř Bernard Rožkovský z Křtěnova, regent paní vdovy Doroty Hodějovské na Konopišti, v Benešově v Pražské ulici dům „pod šos poplatný“.
V pondělí den památný proměnění Pána Krista kněz Vít Meziřický, farář Postupický, koupil dům v Benešově pro svého syna Viléma od rytíře Bernarda Rožnovského z Křtěnova, regenta panství Konopišťského.
Založen Pekařský cech Benešov.
1613 – 1617
Dorota Hodějovská zemřela 22. 11. 1613, pohřbena je v benešovském kostele svatého Mikuláše. Testamentem z roku 1610 odkázala své statky synům Bernardovi mladšímu, Janovi Jiřímu, Přechovi, Bohuslavovi a Adamovi; v případě jejich úmrtí před zůstavitelkou mělo dědictví připadnout dvěma dcerám, Johaně, provdané za Viléma z Roupova na hradě Znojemském a Mladenovicích a Margaretě, provdané za Adama Budovce z Budova. V lednu 1615 se dědici Bernard a Jan Jiří uvázali jménem svým i na místě svých nezletilých 3 bratrů v držbu dědictví, které si potom spolu s dědictvím otcovským rozdělili tak, že Bernard mladší dostal Milevsko, Jan Jiří Lčovice a Čestice, Přech mladší Konopiště a díl Benešova, Bohuslav Benice (Bynice), Nedvězí, Jestřebice a díl Benešova, Adam Týnec a díl Benešova (nejmladší syn, do roku 1622). Po předčasné smrti Přecha (roku 1617) převzal jeho podíl Bernard. Tloskov držel jejich bratranec Smil.
V roce 1614 v úterý po památce svatého Petra a Pavla kněz Jan Martinides Hlínecký, farář ve Vranově, koupil sobě a manželce Anně v Benešově dům v ulici Domašínské. Řeč pak spolu s dalšími kázáními vydal tiskem.
V roce 1614 kazatel Poříčský Matyáš Plzeňský sloužil mši a měl pohřební řeč při pohřbu paní Alžběty z Valdštejna, manželky pana Adama mladšího z Valdštejna patrona kostela svatého Havla v Poříčí.
Z roku 1614 je český nápis na renesančním náhrobním kamenu Mandeliny Rožnovské, rozené Džbánovské umístěný v předsíni vpravo v kostele svatého Mikuláše v Benešově, je zhotovený z červeného mramoru.
V pátek po neděli postní „Invocavit“ zemřela urozená paní Mandelina Rožnowská rozená Džbanovská (náhrobní kámen má v presbyteriu kostela sv. Mikuláše v Benešově).
V roce 1615 (15. 6.) přijal generální zemský sněm v Praze, kterému předsedal český král Matyáš I. (jeho bratr Rudolf II. byl přinucen abdikovat; vládl 1611 až 1619, *24. 2. 1557, †20. 3. 1619, manželka Anna Tyrolská, bezdětný) zákon o ochraně češtiny (každý nový osídlenec musel své děti učit česky, osoba znalá češtiny měla přednostní právo dědické na nemovitosti, před soudy se jednalo česky
V roce 1615 Bernard mladší z Hodějova „podal“ konsistoři pod obojí kněze Jana Lucina „ke konfirmování za správce církevního“, ač Lucin již od dvou let v Benešově duchovní správu obstarával.
V roce 1616 ve čtvrtek po památce obětování panny Marie prodala paní Mandelina ze Džbánova a rytíř Bernard Rožkovský z Křtěnova, regent paní vdovy Doroty Hodějovské na Konopišti, paní Anně Zachařovské z Plotišť, jejímu manželovi Janovi a dětem, dům pod šos poplatný v Benešově v Pražské ulici.
V roce 1616, když se synové Doroty Hodějovské z Harasova a na Konopišti dělili o zůstalé otcovské i mateřské dělili, připadl Týnec nejmladšímu z nich, ještě nezletilému Adamovi Hodějovskému z Hodějova.
V roce 1617 skončila pro Benešov a Konopiště poměrně dlouhá doba prostá válečných hrůz.
Ve Václavicích je doložen první krejčí, jménem Matěj Fic.
V roce 1617 ve středu po neděli Laetare koupil Jan syn kněze Jana Martinidesa koupil v Benešově dům na Malém rynku od Petra uzdáře.
V pondělí po neděli „kwietne“ (30. 3.) zemřel urozený pán Přech z Hodějova a na Konopišti (bylo mu 20 let a 6 měsíců, pochován v kryptě pod presbytářem kostela svatého Mikuláše v Benešově v cínové rakvi).
1618
Před Bílou horou drželi příslušníci panského stavu největší dominia v okolí – Hodějovští Konopiště, Mračtí z Dubé Pyšely, Šternberkové Český Šternberk, páni z Talmberka Jankov a Louňovice, Říčanové Jemniště a Popovice.
Čeští stavové dne 23. 5. vtrhli do místodržitelské kanceláře na Pražském hradě, v rámci hádky vyhodili z okna dva místodržitele a sekretáře (třetí pražská defenestrace, původ třicetileté války), přítomen byl i Adam ze Šternberka a chyběl královský sekretář Pavel Michna z Vacínova.
Dne 24. 5. stavovský sněm svrhl královskou moc a zvolil povstaleckou prozatímní vládu – třicetičlenný sbor direktorů.
Počátkem června vláda direktorů vypověděla ze země jezuity a zabavila jejich statky. Byly vypsány daně, kontribuce, půjčky a naturální daně v obilí a potravinách. Proti vypovězení jezuitů protestoval mimo jiné i Adam ze Šternberka.
Nastalo období vnitřního neklidu, nejprve český protihabsburský stavovský odboj, potom i s válečnou ofenzívou. První fází třicetileté války (1618 - 1648) byla česká válka (1618 - 1620) zakončená bitvou na Bílé Hoře dne 8. 11.1620, kde se utkaly vojska (20 tisíc vojáků) českých stavů a krále Fridricha Falckého (*1596, †1632, český král v letech 1619 - 1620, tzv. „zimní král“) a vojska (28 tisíc vojáků) císaře Ferdinanda II. Štýrského (*9. 7. 1578, †15. 2. 1637, český král 1619, pak 1620 – 1637; první manželka bavorská princezna Marie Anna, děti – Kristýna, Karel, Jan Karel, Ferdinand III., Marie Anna, Cecílie Renata a Leopold I. Vilém, druhá manželka princezna Eleonora de Gonzaga, bezdětné manželství) a Katolické ligy. Bělohorská porážka českých stavů pak přinesla potrestání odboje a nastaly konfiskace majetku protestantské šlechty, násilná protireformace a emigrace. To vše bylo zatím jenom prvním jednáním v tragédii války, která po třicet let pustošila mnoho zemí střední Evropy. Těchto hrůz nezůstal ušetřen ani zdejší kraj (i město Benešov a okolí, Konopišťské panství a k němu přináležející vesnice). Tato místa vzhledem k tomu, že se nacházely při důležité cestě z Prahy na jih směrem k Táboru, prožívala vše, co souviselo s tažením vojenských oddílů velmi intenzivně, zejména pak s nepříjemným odrazem nejen na obtíže zásobovací, ale i poměry osobní.
V červnu 1618 protáhlo Benešovem šest praporců stavovského vojska, které bylo posláno z Prahy k Českým Budějovicím. Následně tu verbovali dobrovolníky k obraně země pro stavovské vojsko hraběte Matyáše Thurna.
V následujících měsících byli na konopišťském panství verbováni žoldnéři pro stavovské vojsko, tento úkol se podařilo splnit.
V roce 1618 na základě doporučení Bernarda Hodějovského konfirmovala konsistoř utrakvistická do Benešova Jana Choliatesa Kutnohorského.
Pavel Michna z Vacínova byl stále věrný králi Ferdinandovi II. a zato byl jmenován J. M. císařským radou, královským místodržícím a nařízeným komisařem při prodeji konfiskovaných statků a povýšen do stavu panského, později hraběcího.
Sládkem v konopišťském pivovaru byl Jan a Václav Švoldovi/Pavlíkovi z Václavic.
V Městečku se připomíná, jako osedlý Jan Nevstával.
V prosinci (13. 12.) na zemském sněmu v Brně žádali císařští komisaři (Fabricius a Pavel Michna z Vacínova), aby Morava zachovala věrnost císaři. Sněm žádosti nevyhověl.
Během třicetileté války byly Tvořešovice (Tvoršovice) spojeny s panstvím Konopišťským.
Před tímto rokem mělo Poříčí nad Sázavou 24 usedlostí.
30letá válka
Asi v této době byl zpustošen mlýn na řece Sázavě v Ledcích.
Po válce připadl dvůr v Ledcích ke konopišťskému panství.
Po válce zanikly i vinohrady nad Chrástem nad Sázavou.
1619
V den sv. Marka, evangelisty Páně, nechal Adam z Hodějova na Tejnici nad Sázavou opravit kostel svatého Šimona a Judy. Téhož roku nechal opravit kus stropu tohoto kostela Petr Sedláček z Brodce (20. 4.), toho času kostelník. Druhou část stropu pak zaplatil Jan Vaništa (15. 8.), „ouředník Tejnecký“.
Jan syn kněze Jana Martinidesa, církevní správce ve Vranově, koupil sobě a manželce Anně v Benešově na Velkém rynku dům „Mostecký“ od Jiřího Mosteckého.
1620
Teprve v tomto roce byl na území Čech realizován pokyn tridentského koncilu z roku 1563, tj. farním úřadům bylo uloženo vést matriky, tedy knihy s evidencí dětí narozených (pokřtěných), manželů oddaných a lidí zemřelých.
Ve Václavicích je doložen první tkadlec, možná první z rodu Kalců.
Do vížky radnice v Benešově (později okresní soud a berní úřad) byly instalovány hodiny a bicí cimbály. Budova je z XVII. století (z té doby se zachovalo jen sklepní a přízemní zdivo).
Dne 29. 9. přenocoval na cestě z Prahy na Konopišti „zimní král“ Fridrich Falcký. Bylo to v době, kdy shromažďoval v Čechách vojska k rozhodujícímu střetu s císařskou armádou.
Krátce po bitvě na Bílé Hoře byla polskými kozáky (císařští spojenci) vypálena ves Ledce a Poříčí nad Sázavou.
Po tomto roce byl zbarokizován románský kostel svatého Havla v Poříčí nad Sázavou.
Stavovským sněmem byla navýšena hodnota 1 zlatého rýnského a rovnal se 2 kopám míšenských grošů + 10 krejcarů, což bylo 130 krejcarů. Jeden tolar byl za 2 kopy míšenských grošů, tj. 120 krejcarů.
V roce 1620 (začátek července) protáhl Benešovem anglický pěší pluk Grayův na pomoc českému králi Fridrichovi Falckému (vládl 1619 až 1620, tzv. „zimní král“; *26. 8. 1596, †29. 11. 1632, manželka anglická a skotská princezna Alžběta, 13 dětí – mimo jiné Ruprecht Falcký, Žofie Hannoverská). Poddaní na konopišťském panství museli zabezpečit zásobování těchto vojáků. Také v létě se zde zastavilo české vojsko vedené generálem hrabětem Matyášem Thurnem při tažení do Polska.
Dne 3. a 4. 8. 1620 prošlo Benešovem 1 200 pěšáků pěšího pluku J. A. Sasko - Výmarského knížete Viléma. I zde museli poddaní zabezpečit jejich zásobování.
Kromě dodávky potravin pro vojska se obyvatel Benešova a konopišťského panství dotkla otázka doplnění osobního stavu krajských jízdních praporců i pěchoty. Král Fridrich k tomu vydal i osobní rozkaz. Zajímavý je dovětek rozkazu, který ukazuje vážnost situace: „Poněvadž nynější hotovost je určena jen k obraně země, nechť všichni obyvatelé splní podle své nejvyšší možnosti svou vlasteneckou povinnost.“
Dne 30. 9. 1620 až 1. 10. 1620 (jiné prameny uvádí, že přenocoval dne 29. 9.) strávil král Fridrich falcký se svým dvorem na Konopišti, odkud se přesunul do vojenského tábora u Zbenic.
V roce 1620 (v listopadu) polští kozáci („Lisovčíci“), jež král Zikmund III. Vasa (neboli Zikmund Švédský; litevský velkokníže, polský a švédský král) císaři Ferdinandovi II. Štýrskému (opět český král po bitvě na Bílé hoře dne 8. 11.) poslal na pomoc proti Čechům, vypálili ves i kostel (i zvony se rozlily) a vydrancovali kostel sv. Havla v Poříčí nad Sázavou a město Benešov (shořelo 62 domů). Další škody způsobili v Ledcích, které též vypálili. Konopišťský úředník Adam Hodonínský popsal řádění kozáků „…sebrali statky, ……, lid mordovali, mučili, panenství zneužívali, jak ženský tak mužský pohlaví zajímali a s ním, jak se jim dobře líbilo, svou prováděli a činili“. V Benešovu způsobily škody i zásobovací oddíly obou armád. Švédové také znásilňovali české dívky a ženy, po nich se pak dětem říkalo „Banýrkové“, „Panýrkové“ a „Švejdové“.
Začátek třicetileté války ovlivnil i počet řemeslníků v Benešově, počet obyvatelstva klesl na polovinu a počet řemeslných oborů z 39 na 21 (75 řemeslníků). Působilo zde 24 řezníků, 7 pekařů, 13 ševců, 1 punčochář, 1 kloboučník, 1 kožešník, 1 krejčí, 2 mandlíři pláten, 3 tkalci, 3 soukeníci, 1 kolář, 1 provazník, 2 bednáři, 2 sedláři, 3 uzdaři, 1 koželuh, 3 kováři, 1 zámečník, 1 klempíř, 3 hrnčíři a 1 zedník. Ještě 1 krejčí a 1 tesař žili ve vesnicích konopišťského panství.
Po nešťastné bitvě na Bílé Hoře dne 8. 11. 1620 a útěku krále Fridricha dolehly těžké rány i nejen na rodinu Hodějovských, ale i na celou zdejší krajinu. Krátce po bitvě se přihnali císařští spojenci, polští kozáci, a vypálili Poříčí nad Sázavou a Ledce; poplenili i Benešov. Tato situace je popisována takto: „ … takový lid nevážný, nic dobrého nebylo, tak sebrali statky, lid mordovali, mučili, panenství zneužívali, jak ženský tak i mužský pohlaví zajímali a s ním, jak se jim dobře líbilo, svou prováděli a činili. Tak v Benešově vše pálili, jak stodol s obilím a krámy, maso a chléb…. Jest všeho v počtu 62. Což se stalo den svaté Kateřiny (25. 11.) léta 1620.“
Vracíme-li se ještě jednou ke dvěma kostelům ve Václavicích, svědčí o nich i skutečnost, že po Bílé hoře nedrží opět václavický kostel křížovníci, což znamená, že ve Václavicích byly dříve kostely dva. Tzn., neuplatnili nároky na václavický kostel sv. Václava, znamená to, že to nebyl kostel jejich. Nároky by uplatňovali tím spíše, že kapitula Všech svatých za husitských dob zanikla. Oba václavické kostely byly osazovány plebány, šlo tedy o dva právnické celky. Samostatnost těchto celků dosvědčuje také dvojí centrum starého osídlení Václavic. Toto osídlení ukazuje především dodnes v podstatě zachovaný obdélník tehdejšího náměstím (tržiště) v horní části Velké strany, tzv. Horní náves. Byl tvořen 12 starobylými selskými statky. Druhé, menší centrum osídlení Václavic na Malé straně tvořily tři selské statky, stojící pod kostelem sv. Václava při staré cestě. K tomu jsou náznaky, že selská půda na Velké straně byla dělena slovanským způsobem, kdežto na Malé straně byla dělena způsobem francouzským.
Po roce 1620 byl zbarokizován kostel sv. Havla v Poříčí nad Sázavou. V interiéru kostela se nalézá cenná řezbářská výzdoba ve stylu barokní gotiky od sochaře a řezbáře Lazara Widmana, mj. tři oltáře, kazatelna a oratoř (v sousoší sv. Libora má svůj autoportrét jako kajícník, jeho pomocník řezbář a truhlář Daniel Pilát je zpodobněn v sousoší sv. Jana jako žebrák).
Městečko/městys Poříčí nad Sázavou bylo vypáleno císařským vojskem. Od té doby bylo Poříčí vesnicí/obcí.
Polští kozáci Lisovčíci od krále Zikmunda III. řádili po celé české zemi a vypálili i Poříčí i s farním kostelem svatého Havla.
Zámek Vysokou Lhotu drží svobodník Jan Přibyšický.
1621
Z tohoto roku pochází mosazné pečetidlo benešovského cechu řeznického.
Václavským rychtářem a konšelem byl Petr Vlček.
Zemřel Přech Hodějovský z Hodějova (21 let, syn Doroty Hodějovské z Hodějova).
Založen Řeznický cech Benešov.
1622
Ve Vídni dne 18. 1. byla podepsána smlouva o „mincovním konsorciu“ (členem byl mimo jiné Albert z Valdštejna a Pavel Michna z Vacínova), konsorcium převzalo do své správy mincovnictví, byla stahována hodnotná stříbrná mince a nahrazována znehodnocenou mincí s menším obsahem stříbra, tzv. „dlouhá mince“. Členové konsorcia se velice obohatili.
S dalšími oddíly, které tudy procházely a vyjídaly Benešov a okolí, se setkáváme už počátkem dubna 1622. Šlo o „španělský lid“, totiž Fuggerův pluk a šest setnin Cosseho, které měly být dovedeny do žateckého kraje. Povinnost „držet vojáky na uzdě“ měl komisař Heřman Černín z Chudenic.
O všechen pozemkový majetek však Hodějovští (Bernard a jeho druhové) přišli v pobělohorských konfiskacích. Všichni se totiž jako stoupenci Jednoty bratrské velmi aktivně zúčastnili protihabsburského povstání 41) Bernard mladší Hodějovský byl za povstání vojenským komisařem a „mustrmistrem“, opatřoval pro vojsko vojenské prostředky, podepsal konfederaci, volil Fridricha Falckého za českého krále. Pro tato obvinění byl Bernard 3. 11. 1622 odsouzen ke ztrátě dvou třetin svého jmění. Konfiskaci propadl jeho statek Konopiště s dvěma díly města Benešova, statek Milevsko, polovina domu Hodějovských v Praze na Staroměstském náměstí, podíly na rodových statcích Čestice, Lčovice a Řepice i pohledávka za Adamem z Valdštejna. Z celkového jmění v hodnotě udané roku 1623 v částce 119 850 zlatých rýnských (netto 49 130 zlatých) připadly královské komoře dvě třetiny (32 753 zlatých), zbývající třetina ponechána z milosti Bernardovi (dostal však jenom část). Konfiskát Konopiště s dvěma třetinami Benešova i s hradem Týnec nad Sázavou (po Adamovi také dne 3. 11. odsouzeném), odhadnuté na 55 234 kop grošů míšenských koupil od královské komory/císaře v roce 1622 (19. 12.) slavný vrchní velitel císařských vojsk (generalissimus císařského vojska) Albrecht z Valdštejna (za 65 606 zlatých rýnských, částku nikdy nezaplatil). Statek milevský byl darován řádu premonstrátů. Zmíněná polovina pražského domu byla i s druhou polovinou, odňatou Bernardovu bratru Bohuslavovi, vrácena oběma bratrům na srážku ponechaných jim dílů majetku (za dům 13 000 kop jako jeho hodnotu).
Konfiskaci nepropadly Pyšely, neboť sedmdesátiletý stařec Karel Mračský z Dubé přijetím víry katolické je zachránil.
Při rekatolizaci kolem roku 1622 byla opuštěna ve Václavicích utrakvistickým knězem fara č. 13 a nebyla osídlena farářem katolickým, ježto Václavice se dostaly pod Benešovskou katolickou duchovní správu. Později po roce 1771 zpustla a číslo 13 se dostalo v druhé polovině 19. století „Hruškově“ chalupě. Vzhledem k tomu, že nová fara dostala č. 39 a stojí vedle kostela sv. Václava, podporuje fara č. 13 příslušnost ke kostelu sv. Jana Křtitele. Původní fara č. 13, soudíc podle pořadí popisných čísel, stávala na velké straně mezi č. p. 11 a 15 „Nad parkánem“, kde do nové doby zůstala volná parcela. Fary se přeci staví vedle svých kostelů.
V této době koupil Pavel Michna z Vacínova a na Tloskově, Maršovicích a Vlksicích statek a zámek v Lešanech od Magdaleny Mladotové z Labouně. Dne 12. 5. koupil o Přibíka Netvorského z Březí a jeho manželky jeho Marie Majdaleny Vojkovské z Milhostic mimo jiné od Břežanského panství i ves Chleby (vše pak později po koupení Konopišťského panství k němu připojil).
1623
Vídeň vyhlásila mincovní úpadek, tak nastala tzv. „mincovní kalada“, zhroucení měny (státní bankrot, hodnota mince snížena na 12,5% nominální hodnoty). Patentem z roku 1623 (28. 12.) byla vyhlášena novou mincí dlouhá (kiprová) mince. Objevuje se tolar, dělí se krejcary, existují i tříkrejcary, patnácti krejcary a šestikrejcary. Jeden tolar byl za 20 drobných krejcarů, kopa krejcarů klesla až na 6 krejcarů, zlatník za 10 drobných krejcarů a půlzlatek za 3 krejcary.
V roce 1623 byla při kostele svatého Mikuláše v Benešově obnovena fara.
Benešovským farářem, který po rekatolizaci spravoval filiální kostel ve Václavicích, byl Daniel Ludvík Rudera z Dražína, kněz Jan Wachtel.
Ze dne 30. 7. pochází první zmínka o farní škole ve Václavicích, resp. z tohoto dne je písemná zmínka o václavském rektoru/řídícím Janu s manželkou Lidmilou, z pojmu rektor se dá odvozovat, že škola byla větší a rektor měl k ruce podučitele. Ke škole patřily obce – Zbožnice, Chlístov, Úročnice, Hrusice, Chrášťany, Krusičany (část na východním břehu „Tloskovského potoka“?), Buková Lhota, samota Brejlovka, později Chvojen, Přibyšice, Tisem, Vatěkov, samota Kožlí (tyto po poklesu chvojenského kostela na kostel filiální) a Černíkovice.
Do tohoto roku byl ve Václavicích farář utrakvistický, pak fary osiřela a duchovní správa připadla pod Benešov až do roku 1842. Z Benešova byl 6x ročně vysílán do Václavic kněz k úkonům náboženským.
K pyšelskému statku patřily dílem i vsi Nespeky, Městečko, Hvozdec, Borová Lhota, Pyšely a Malešín.
Dne 22. 2. 1623 koupil Pavel Michna z Vacínova (císařský rada, patřil mezi typické pobělohorské kořistníky, byl potomkem Budynského řezníka, v letech 1622 až 1623 se stal milionářem, držitel konopiště do roku 1632), jeden z hlavních přisluhovačů pobělohorského režimu, a jeho manželka od Albrechta z Valdštejna statky Konopiště (za 125 tisíc rýnských zlatých, resp. 250 288 fl. r.), panství Benice, Osečany, Netluky, Břežany, Netvořice, Nedvězí a Týnec (o Týnec přišel Adam Hodějovský z Hodějova za to, že zúčastnil nešťastných nepokojů evangelických stavů českých, statek připadl královskému fisku). Oba manželé patřili k horlivým Českým bratřím a tudíž rebelům. Michna začal okamžitě benešovské občany obracet pomocí jezuitů z pražského Klementina, pomocí komisaře Jana Ctibora Kotvu z Freifeldu, minority Václava Beninguse (z benešovského děkanství) a pod pohrůžkou ubytování vojáků ve městě na katolickou víru. Z Benešova hned 3 nekatolické duchovní/faráře a dosadil tam kněze katolického Daniela Ludvíka Rudera ze Dražína. Ten již 26. 2. (23. 2.) nové matriky založil. Teprve tohoto roku byl Týnec definitivně připojen ke Konopišti, kde byl regentem Václav Dubský z Vitiněvsi.
Otázka vladislavického statku se přece ještě jednou vynořila. Bylo to po Bílé hoře, kdy se kapitula u Všech svatých pokusila využít konfiskace - konopišťského panství k získání, vladislavického újezdu. Protože však Konopiště měl tento císařův oblíbenec (Pavel Michna z Vacínova), který se nehodlal Vladislavic vzdát, dostala kapitula v roce 1623 jako náhradu statek Chotec a Zbuzany. A tak zůstaly Vladislavice už definitivně v konopišťském dominiu.
V roce 1623 o obyvatelích obce Úročnice je veden nejstarší zápis v matrice narozených fary v Benešově (Buková Lhota např. 1625, Chlístov 1627, Vidlákova Lhota 1628, Žabovřesky 1623, Chrášťany 1623, Krusičany 1623, Hrusice 1625, Pecerady 1623, Václavice 1623, Konopiště 1624, Benešov 1623, Týnec nad Sázavou 1624, Bukovany 1623).
V listopadu 1623 táhl přes Benešov a okolí představitel královské moci v Čechách Karel kníže z Liechtensteinu s dvěma setninami (praporci - 500 jezdců) Marradasových vojáků. Vojáci se v Benešově domáhali denní dávky stravy. Pavel Michna z Vacínova apeloval až u císařského dvora, aby se Benešovu a okolí vojska vyhýbala.
Faru v Týnci i osadu opustil poslední kališnický farář.
Po michnovské centralizaci týneckého panství zanikl pivovar při tvrzi v Benicích.
Z Týnce odešel poslední nekatolický farář.
1624
Pavel Michna z Vacínova povolal do Benešova několik kněží řádu jezuitského (kazatel P. Jan Dokázal a scholastik Matyáš Skultety) a vojsko, které se usídlilo v Benešově a město vyjídalo, jejichž poučováním a tlakem se podařilo, že v měsíci červenci 383 osob, z většího dílu měšťanů, do lůna církve katolické se vrátilo. Téhož roku byla partikulární škola v Benešově přeměněna na školu katolickou. Taktéž v roce 1624 bránil Benešov a okolí před ubytováním jízdy generála Baltazara Marradase. Všechna tato vojska dělali obyvatelům jen starosti a činili útrapy, které vojsko přinášelo do všech míst, kudy se ubíralo. Utrpení poddaných si nelze v plnosti ani představit.
Dne 29. 3. zvláštním císařským patentem bylo nařízeno, že za měšťany mohou být přijímáni jen katolíci a královští rychtáři vyloučili ze stavu měšťanského všechny osoby, které byly do něho přijaty buď v době povstání, nebo bez královského svolení, pokud by se nestaly katolíky.
Ve Václavicích křtil václavický rektor Jan s manželkou Lidmilou svoji dceru Kateřinu, jako kmotr byl Mikuláš, kantor z Benešova.
Dne 9. 4. bylo v Čechách prohlášeno za jediné povolené katolické náboženství (ostatní vyznání byla považována za kacířská).
Městská utrakvistická škola v Benešově stojící u horní zvonice u kostela svatého Mikuláše se přeměnila na školu katolickou.
Z tohoto vycházely i strasti, které přinášelo nekatolickému obyvatelstvu násilné obracení na víru, často i utvrzované vojenskou exekucí. Císař Ferdinand II. vydal mandát/císařský patent (dne 18. 5.), jímž se všechno nekatolické duchovenstvo ze země vypovědělo. V tomto roce byli i z Benešova vypovězeni všichni protestantští kazatelé, do tohoto roku přijala většina měšťanstva Benešova katolickou víru. Také Michna prováděl na svých statcích protireformaci. V červenci informoval kancléře Zdeňka z Lobkovicz, že přitom na jeho panství se pozdvihlo více tisíc poddaných. Sám tam musel zajet a lid uspokojit – je rád, že má všechny v katolické víře. Na Konopiště potom přišli dílo dokončit jezuité z pražského Klementina.
Dnešní radnice/Městský úřad Benešov č. p. 100 na Masarykově náměstí (dříve Velkém rynku) patřila v této době Kateřině, manželce Václava Pivničky z Radostic, který byl vrchnostenským úředníkem na konopišťském panství. Od té doby se dům nazýval „Pivničkovský“.
Většina benešovských občanů přešla na katolickou víru (do září). Do města byl dosazen katolický farář.
V tomto roce se v Čechách vyskytl mor (do roku 1626).
Od tohoto roku faráři Benešovští spravovali Kozmickou faru.
1625
Albrecht z Valdštejna byl jmenován generálem (generalissimem), tj. vrchním velitelem císařského vojska v Německu a Nizozemí. Valdštejn vytvořil ze svých prostředků císařskou žoldnéřskou armádu o síle 100 tisíc mužů.
Ve Václavicích doložen první kovář, jménem Špinka.
1626
Zvláštním císařským patentem bylo v dubnu nařízeno měšťanům a ostatnímu lidu do dvou měsíců přestoupit ke katolickému náboženství.
1627
Adam Hodějovský se svými bývalými poddanými v rámci povstání vypálil Týnec nad Sázavou včetně hradu.
1627 – 1630
V písemných pramenech se poprvé připomíná dřevěná Dolní zvonice Na Karlově v Benešově, stála na místě někdejšího proboštství (vetus praepositum). Ve zvonici byl zavěšen zvon „Ave Maria“ od mistra Rudgera z roku 1322, zvon náleží k nejstarším v Čechách, má výšku 107 cm a průměr 122 cm.
Benešovským farářem, který po rekatolizaci spravoval filiální kostel ve Václavicích, byl Daniel Ludvík Rudera z Dražína, jemu vypomáhal Antonín, kvadrián jílovského kláštera, děkan benešovského děkanátu.
Majitel Michna z Vacínova přidal Petrovi, mlynáři ve Václavicích k mletí sousedy václavské a vaškovské.
Byl zpustošen a vypálen hrad v Týnci nad Sázavou včetně celé obce.
Král Ferdinand II. vylepšil erb Janu ze Lhoty na Vysoké Lhotě a Janu Mlíkovskému ze Lhoty na Záhořanech a Přibyšicích.
Dne 10. 5. 1627 císař Ferdinand II. podepsal novou zemskou ústavu „Obnovené zřízení zemské (pro Čechy)“, mimo jiné uzákonil absolutismus, upřednostnil duchovenstvo, uzákonil katolické náboženství jako jediné v zemi, jinověrci se museli vystěhovat, mimo poddaných, ti museli přestoupit na katolické náboženství buď po dobrém, nebo zlém.
V kraji proběhla řada povstání poddaných, která byla vyvolána zejména násilnostmi páchanými vojáky (netvořicko – panství Lešanské, královské panství Křivoklát, kraj Chrudimský a největší vliv na konopišťské panství měly nepokoje vzniklé ve Štěchovicích). Pavel Michna, který si svou bezohledností dokázal zajistit značný majetek z tzv. konfiskátů po exulantech, si se stejnou bezohledností počínal i při správě svého panství, takže proti němu v roce 1627 poddaní povstali (uvádí se až 8 000 povstalců, kteří vyplenili a vypálili zámky Rataje nad Sázavou, Český Šternberk, Domašín, Vlašim a Konopiště). Podle lidové tradice se do jejich čela měl postavit právě Adam Hodějovský z Hodějova (předbělohorský majitel konopišťského a týneckého panství, které připadlo královskému fisku) a v jejich kruhu hrdinně padnout na Neštětické hoře, když ještě před tím stačil vypálit týnecký hrad a zpustošit i Týnec, ve skutečnosti však prý sloužil v protihabsburském vojsku ve švédských službách i po své údajné smrti na tomto bojišti. Správně zemřel až v roce 1640. 54) Jiný pramen uvádí, že Adam sloužil v dánském vojsku ve třicetileté válce a zemřel v Dánsku patrně v bídě. Podle jiných pramenů se část vzbouřenců z kraje Kouřimského a Čáslavského (možná i vlašimského panství – v rámci jejich tažení byl dobyt a vypálen klášter v Benešově, mezi vůdci se uvádí i někdejší majitel týneckého panství Adam Hodějovský z Hodějova) dostala až na Konopišťsko. Líčí se i útěk Michnův z konopišťského zámku, až pak bylo vzbouření likvidováno vojskem na Neštětické hoře (od Konopiště asi 4 km západním směrem). Rozehnaní účastníci povstání byli obklíčeni, poraženi, schytáni a uvězněni.
Dne 31. 7. 1627 bylo z rozhodnutí císaře každému z nekatolických stavů, kdo se dosud držel jiného vyznání, dáno bylo na vůli, v šesti měsících buď obrátit se na k náboženství katolickému, nebo prodat statky své a opustit zemi do konce května 1628.
Císař Ferdinand II. nechal zrušit hřivnu a zavedl mincovní jednotku vídeňskou hřivnu. Z jedné vídeňské hřivny se razilo 9,75 tolaru. Sněmovní usnesení zavedlo, že 1 tolar široký se rovnal 90 krejcarům nebo 1,5 rýnskému zlatému; 1 kopa míšenských grošů se rovnala 70 krejcarům nebo 1 zlatému rýnskému + 10 krejcarů; 1 kopa českých grošů se rovnala 140 krejcarům nebo 2 zlatým rýnským + 20 krejcarům.
Držitel konopišťského panství Pavel Michna z Vacínova byl v roce 1627 povýšen do stavu říšských hrabat.
V dubnu 1628 byl generál Albert z Valdštejna jmenován císařem „císařským nejvyšším polním hejtmanem a generálem Oceánského a Baltického moře“.
Panským rybníkářem ve Václavicích byl Matouš Kmoch z č. p. 15.
V Městečku se připomíná jako osedlý Tomáš Čábal.
Dne 24. 11. 1628 byl korunován za českého krále císařův syn Ferdinand III. (*13. 7. 1608, †2. 4. 1657; první manželka španělská infantka Marie Anna, děti – Ferdinand IV., Marie Anna, Filip August, Maxmilián Tomáš, Leopold I. a Anna, druhá manželka arcivévodkyně Marie Leopoldina Tyrolská, syn Karel Josef, třetí manželka Eleonora Magdalena de Gonzaga, děti – Tereza Marie Josefa, Eleonora Marie Josefa, Marie Anna Josefa a Ferdinand Josef Alois).
Majitel Benešova Pavel Michna z Vacínova udělil v roce 1628 městu Benešov právo svobodného obchodu se solí, mimo jiné za to, že reformace byla dokončena. Regentem na jeho panstvích byl Vácslav Dubský z Vitiněvsi.
Z roku 1629 dne 28. 6. je křtitelnice v kostele sv. Havla v Poříčí, nechal ji udělat Jakub Wondráček rychtář z Poříčí a Jakub Černohorský, starší kostelník a Václav Wenus a Adam Kubenský.
Benešovským farářem, který po rekatolizaci spravoval filiální kostel ve Václavicích, byl Šebesatián Calvius.
V Městečku se připomíná jako osedlý Jan Šach.
Na žádost Pavla Michny byly Benešovu potvrzeny panovníkem Ferdinandem II. dne 20. 12. 1630 dva jarmarky (na sv. Filipa a Jakuba, jakož i sv. Matěje – povolil je roku 1489 král Vladislav) a povolen třetí trh na den Obrácení sv. Pavla (25. 1.), a to jarmark výkladní i na koně a dobytek.
V roce 1630 byl dodělán strop kostela sv. Šimona a Judy nákladem starších kostelníků Jana Vaništy a Jana Kohoutka, kováře (30.10), tito se společně s týneckým sousedem, sládkem Václavem Fořtem benešovským o kostel starali.
1630
Na opravu stropu kostela v Týnci přispěl týnecký úředník Jan Vaništa, kovář Jan Kohoutek a sládek Václav Fořt Benešovský.
1631 – 1640
V roce 1631 se v Čechách vyskytl mor (do roku 1635).
V roce 1631 byla zavedena funkce vikáře, který měl dohlížet na faráře. Těch bylo v této době nedostatek a vedli „neřádný“ život, holdovali alkoholu, neměli dostatečný kredit mravní a vzdělání, dokonce hřešili proti eucharistii, nezpovídali farníky.
Od listopadu 1631 do jara 1632 ovládli zdejší krajinu Sasové vedení polním maršálkem Janem Jiřím Arninem, odtud je vytiskl císařský generál Albrecht z Valdštejna. Sasové např. pobývali v Bukovanech (od listopadu do vánoc), kde nejspíš z neopatrnosti vypálili část vesnice, celou jižní stranu a část severní.
V roce 1633 Dorota hraběnka z Fürstenberka, rozená Holická ze Šternberka, panství Leštenské (Líšenské) včetně vsí Semovice a Mlýny a Tvořešovic odkázala závětí synům Vratislavovi a Fridrichovi Rudolfovi hrabatům z Fürstenberka a dceři Anně Albertině rozené z Fürstenberka na Leštně. Nejprve sourozenci drželi majetek „v nedílu“, později se však o majetek rozdělili. Panství Leštenské obdržela Anna Albertina, která „podala ruku“(roku 1627) svobodnému pánu z Ilova na Stříbře (později polní podmaršál). V roce 1634 byl však svobodný pán z Ilova na Stříbře na hradě Chebském zákeřně zavražděn. Již dne 27. 9. 1634 se vdova Anna Albertina podruhé provdala, manželem se stal Jan Pavel z Briamontu (plukovník).
Ve Václavicích doložen první švec.
Generál Albert z Valdštejna byl císařem zbaven hodnosti vrchního velitele císařských armád (dne 24. 1.) a dne 25. 2. byl v Chebu zavražděn (v té době byl nejbohatším mužem v Českém království).
Majitelem konopišťského panství i s hradem Týnec nad Sázavou se stal po svém otci Pavlovi Michnovi z Vacínova na Tloskově (†1635) hrabě Vácslav (Zikmund?, Sigmund?) Michna z Vacínova (bezohledný šlechtic, obohacoval se i konfiskáty po exulantech, do roku 1667). Další syn Jan dostal Tloskov a Břežany, třetí syn Karel Touženín a Bitozeves.
V roce 1635 byl Český stát dělen na kraje, Ouročnice a okolní vesnice směrem severním, jižním a západním patřily do kraje Vltavského, vesnice směrem na východ od Ouročnice patřily do kraje Kouřimského.
V další válce, nazývané švédsko – francouzská (1635 – 1648), ovládl velkou část Čech švédský generál Bajer. V červenci 1640 bylo v Benešově ubytováno 1 400 „rejtharů“ – podle zprávy z 14. 7. měli přes Prahu a Zbiroh táhnout k Plzni. Představa, co za jejich „ložírování“ museli benešovští i vesničtí poddaní vytrpět, je jistě dobře charakterizována upozorněním, které u příležitosti jejich odchodu vyslovila česká komora varováním hejtmana královského panství Zbiroh „ „ať se má na pozoru a ukryje před rejthary dobytek a zásoby!“
Na výše uvedeném velkém statkovém komplexu (Konopiště, Benice, Nedvězí a Týnec) vládl Pavel Michna z Vacínova (byl synem neurozeného vrchnostenského úředníka, roku 1598 obdařeného za věrné služby erbem a titulem „z Vacínova“, až do své smrti v roce 1632. Zemřel za války u Norinberka, vykonávaje funkci generálního komisaře nad vojskem. Všechny jeho statky pak přešly na dva syny, Konopiště, Horní Břežany a Týnec dostal Václav Michna, říšský hrabě z Vacínova, Tloskov pak Jan, Toužim a Postoloprty Karel. Po bezdětné smrti svých bratří Jana a Karla spadly na Václava i ostatní statky.
V roce 1638 koupil výsadní krčmu v Bukovanech od Havla Pastuchy Václav Krejčí.
Benešovským farářem, který po rekatolizaci spravoval filiální kostel ve Václavicích, byl Jan Budecius.
Regentem vacínovského panstva, majitelé Konopiště, byl rytíř Václav Dubský z Vitiněvsi.
Jan Pešan si při koupi hospody č. p. 25 ve Václavicích vzal za rukojmí Martina Marka a Jana Havelku z Úročnice.
V roce 1638 (24. 8.) zemřel Adam mladší z Valdštejna na Hrádku nad Sázavou a Lovosicích, dědil po něm jeho syn Jan Viktorín hrabě z Valdštejna (tedy i statek Mrač s pivovarem, mlýnem a dvorem, Velké a malé Žíňany a díl Poříčí s mlýnem).
V roce 1639 se v Čechách vyskytl mor (do roku 1640).
Ještě v roce 1640 bylo v Bukovanech 9 pustých gruntů (byl to statek Jiříka Kostrmina, původně Nesnídalovský, dnes č. p. 2; grunt Beranovský, který patřil Janu Hlávkovi, dnes č. p 25; Dvořákovský statek Jiříka Kordů či Jana Kubrenky - Kuběnky, č. p. 23; statek Václava Valy – Vala, č. p. 3; statek Václava Viktorina, č. p. 7; statek Jana Flose, č. p. 8; statek Matěje Nekvasila, č. p. 12; usedlost Jana Hlávků, jinak Berana, kde hospodařil Martin Pechan, č. p. 13; statek Jana Necvakala, č. p. 18).
Město Benešov a okolí bylo oblíbeným „odpočinkovým“ místem vojsk, např. v roce 1640 švédští rejtaři.
Byl opuštěn kostel svatého Bartoloměje v Ledcích.
1641
V roce 1641 vrchnost obnovila v Bukovanech grunt č. p. 1 a prodala jej za 43 kop míšenských Janu Pazderovi.
1644
V urbáři statku Mrač se uvádí mlýn na Konopišťském potoce (dříve se nazýval Bystrý) u Poříčí nad Sázavou, mlýn stál u rybníka zvaném „Na hrázi“. Uvádí se, že mlýn má dvě moučná kola a třetí kolo na tlučení krup. Při mlýně stála pila na řezání špalků a prken, které se po vodě plavily do Prahy. Jinak se zde řezalo i dřevo pro domácí potřebu.
1642 - 1646
V lednu 1642 v Benešově a okolí pobývali císařští kyrysníci. V listopadu 1642 sem přivezli také dělostřelecké vozatajstvo s koňmi zbylé po bitvě u Lipska. Setrvali zde i s dělostřeleckými důstojníky dost dlouho. V Benešově i na panství Konopiště nesli poddaní stále více tíhu stoupajícího útisku vrchnosti i útrap válečných. Celý kraj byl i nadále sužován častými průchody vojsk, císařských i cizozemských, která zanechávala po sobě stejně ničivé stopy. Nejvíce zkusili obyvatelé zdejšího kraje v posledním období války, v době švédského vpádu do Čech, kdy sem byly přeneseny přímé válečné akce. Z pozdějších vojevůdců jsou se zdejším krajem spojeni tři „švédský maršálek Lennart Torstensson, císařský vrchní velitel polní maršálek Melchior Hatzfeld a císařský polní maršálek Jan Götz. Torstensson se usídlil dočasně na Konopišti. Všichni v souvislosti se známou bitvou u Jankova 5. – 6. března 1645, byla to jedna z největších a nejkrvavějších bitev 30leté války. Obě strany měly zhruba po 16 tis. mužích. Toto krveprolití, velké vítězství Švédů nad císařskými, ve kterém padl generál Götz, znamenalo současně velkou pohromu pro celou krajinu. Ustupující císařská armáda vypálila okolní vesnice a zabírali zásoby vesničanům. Další pohroma pro Benešov a okolí byl švédský vpád a vojáci generála Wittenberga – 16. srpna 1648 jeho vojáci vydrancovali a zpustošili pole s obolím, odehnali dobytek a posléze celé město vypálili. Zapálen a vydrancován byl i kostel, poničena byla i krypta kostela. Vojáci Wittenberga dobili 18. 8. i Konopiště a jeho posádka (šikovatel a 16 až 20 mužů) venkovští lidé se vzdali. Na Konopišti zůstala švédská posádka. Město Benešov po hrůzném zničení zůstalo bez obyvatelstva, všichni uprchli.
Ve Václavicích vyhořel Doležalovský grunt (byl to rok krajské vojenské výpravy).
V roce 1646 nechal poctivý mládenec Jiří Sládek, starší syn Štěpána rychtáře Chářovického přistavět „síncu“ ke kostelu sv. Šimona a Judy v Týnci nad Sázavou.
V roce 1646 zemřel svobodný pán (od 24. 6. 1646) Jan Pavel z Briamontu, brzy na to se Anna Albertina rozená z Fürstenberka na Leštně potřetí provdala (majitelka panství Leštenského (Líšenského) včetně vsí Semovice a Mlýny a Tvořešovic) za pana Šebestiana Jana z Řičan (Říčan). Z prvního manželství jí zůstala dcera Dorota Viktoria rozená z Ilova (roku 1652 provdaná za Josefa Priama svobodného pána z Rovoratu, z druhého dvě dcery – Albertina Eusebia rozená baronka z Briamontu (roku 1661provdaná za rytíře Jiřího Radeckého z Radče na Uhřicích) a Johanna Ludmila (provdaná za rytíře Václava Vrochyně z Reptův) a ze třetího manželství měla syna Petra Viléma z Řičan (Říčan).
V Benešově v roce 1648 vyhořela partikulární škola i se zařízením. Švédové pod vedením generála Arvida Wittenberga znovu zpustošili Benešov a okolí, v kostele poškodili i rakve Hodějovských, uložené tam v kryptě a dovršena zkáza minoritského kostela. V Bukovanech vypálili grunt č. p. 8 Jana Flose a on a jeho rodina ves opustila. Snadno bylo dobyto i Konopiště, neboť jej hájilo jen 16 císařských vojáků a několik šlechticů, kteří zde s rodinami hledali útočiště. Na hradě se usídlil velitel švédských vojsk Alfréd Wittenberg. Švédové na Benešovsku zůstali až do roku 1649 i po uzavření vestfálského míru dne 24. 10. 1648 a vymáhali válečné náhrady. Poslední oddíly švédského vojska odešly z Čech až v roce 1650. Za třicetileté války byla zredukována populace asi na polovinu, průměrný počet obyvatel na km2 klesl z původních 29 na 21 osob, zničeno bylo 215 zámků, 80 měst, 813 vesnic a ze 133 tisíc usedlostí jich v roce 1653 zbylo jen 82 813.
1646
V sínce u kostela svatého Šimona a Judy v Týnci byla postavena z peněz poctivého mládence Jiřího Sládka, staršího syna chářovického rychtáře Štěpána.
1618 - 1648 Třicetiletá válka
Během války byla zničena i obec Bedrč, v obci zbyla jen jedna osídlená usedlost a tak město Benešov opuštěné pozemky spojilo a vytvořilo poplužní dvůr.
Množství zpustošených a zaniklých vesnic a osad či prázdných usedlostí (pusté usedlosti, poustky) vedlo v sousedním Německu ke vzniku úsloví „böhmische Dörfer“, jako o něčem co tu bylo a už není.
V roce 1648 se stal hejtmanem kraje Vltavského Aleš Ferdinand Wratislav z Mitrovic.
V roce 1648 se v Čechách vyskytl mor (do roku 1649).
V průběhu 30leté války bylo zboží Tvořešovické (Tvoršovické) spojeno s panstvím Leštenským (Líšeňským).
V průběhu války zanikla ves Malensko a byl obnoven poplužní dvůr. Zpustl i mlýn v Podělusích.
Během války v Bukovanech ze svých gruntů zběhli obyvatelé č. p. 1, 2, 3, 8, 14, 15, 16 17, 18, 23, 24 a 25, části z nich se ujala vrchnost a vytvořila z nich dominikální chalupy.
Na konopišťském panství definitivně zanikly vsi Bystřičany, Hůrka u Jírovic, Ledce, Vokov u Mokré Lhoty a Malenice. Na místech po nich vznikl les nebo poplužní dvůr či bylo místo přiděleno ke dvorům jiným.
Za 30leté války zpustla i tvrz v Mrači. V roce 1648 dal statek Mrač Jan Viktorín syn Adama ml. z Valdštejna do zástavy Václavu hraběti z Vrbna a Bruntálu, za manželku měl Elišku Polyxenu dolinskou a s ní tři syny Jana Františka, Štěpána a Bernarta. Úřední odhad (20. 7.) statku Mrač: …“Tvrz pustá pod dvorem Mrač,…při ní pivovar, od něhož jako i od spilky a humen zdi stojí; tolikéž hvozd sklenutý a střechou přirytý jest.“ Také budovy poplužního dvora byly částečně poškozeny,… hlavní budova dvora obsahovala ratejnu a nahoře dvě pokojíčky, pod nimi byly stáje a komora… stodola,… štěpnice,… kuchyňská zahrada,… chmelnice,…dvůr v Poříčí byl teprve nedávno vystavený,… ovčín,... ovčárna,… osm výsadních krčem (v Poříčí,…. Mrači,…), jakož i tři kostely (farní v Poříčí, filiální tamže a ve Lštění)…role,….lesy, tři hájemství,…osm rybníků, sádka pod hradem, rybníček Kuchynka. Rychty s uvedením počtu osazených poddanských hospodářství: 1. Rychta Soběhrdská: Soběhrdy 10, Petroupim 2. Rychta Žíňanská: Žíňany 9. 3. Rychta Mračská: Mrač 17 a 1 grunt pustý. 4. Rychta Poříčská: Poříčí 15 a 2 pusté, Městečko 1, Větrov 3. 5. Rychta Čerčanská: Čerčany 12, Zderadiny 1. 6. Rychta Lštěnská: Lštění 18, Dubsko 1, Javorník 4. 7. Rychta Kochánovská: Kochánov 3 a 1 pustý, Dlouhé Pole 4, Myslíč 2, Boušice 1, Kácovská Lhota 2. Mimo rychtu Phov 3, Mezihoří 3.
V Benešově Švédové (oddíl švédského sboru Königsmarkova) vypálili zbytky kláštera, minoritského konventu. Do dnešní doby se dochovalo jen vysoké torzo presbytáře klášterního kostela Nanebevzetí Panny Marie minoritského kláštera se dvěma hrotitými okny a opěrnými pilíři. Na vnitřní straně jsou fragmenty přípor a žeber. Také byl poškozen kostel svatého Mikuláše, v kryptě pod presbytářem byly poškozeny dvě cínové rakve s pozůstatky panského rodu Hodějovských z Hodějova. Švédové okupovali i hrad Konopiště. Po požáru byl přestavěn bývalý špitálský kostelík (ze 13. století). Švédové poplenili i blízké okolí.
1648
Před tímto rokem byl postaven na pravém břehu řeky Sázavy velký poříčský dvůr.
Vyhořel kostel svatého Mikuláše v Benešově, po požáru byl kostel zbarokizován, v interiéru se dochovaly barokní sochy Matyáše Bernarda Brauna a nástěnné malby Ignáce Raaba. Na jižní straně se dochoval gotický profilovaný portál, členěný sloupky. Na jižní straně kostela je umístěno sousoší svatého Jana Nepomuckého z období baroka. Vydrancovaný a vypálený Švédy byl také špitální kostelík svaté Alžběty v Pražské ulici.
1649 – 1651
Švédská posádka zůstala na Konopišti i po uzavření míru, ke kterému došlo 24. 10. 1648 ve vestfálských městech Münsteru a Osnabrücku. Švédové tu zůstali celý rok, vymáhajíce válečné náhrady.
Teprve poté se vrátil na zdejší území skutečný mír, po němž jistě všechno obyvatelstvo toužilo a který jeho většina znala jen z vypravování starců. Předválečné poměry, poměrný blahobyt se s ním však nevrátil. Také v Benešově stály prázdné domy, role, luka ležely ladem a zarůstaly. Stejně tak třicet dlouhých let spojených s pustošením měst a vesnic, drancováním příbytků a ničením polí i lesů zanechalo neblahé stopy i na konopišťském panství. Nepochybně podobně jako Benešov stihl smutný osud také okolní vesnice. Ušetřeny byly jenom ty, které ležely daleko od cest. Situaci ještě zhoršovala neúroda, z ní vzešlý hlad, nakažlivé nemoci apod. V roce 1649 prošla celým krajem morová rána, která si i na Konopišťsku vyžádala mnoho obětí. Také několik let trvající neúrody měly katastrofální následky; odchod obyvatel, hlad i ztráty na životech. Vesnice na panství byly zpustošeny, jejich obnova se dála jen s velikými obtížemi. Přibližný stav, v jakém bylo panství ještě několik let po skončení války, nám ukazují data prvního pozemkového katastru, berní ruly z roku 1654. V té době bylo na Konopišťsku 36 % pustých domů a usedlostí.
Ke špatné situaci přispěla i finanční krize, znehodnocení peněz způsobené kriminální činností mincovního konsorcia, v němž se vedle Karla z Liechštejna angažoval i Albrecht z Valdštejna a Pavel Michna z Vacínova.
Benešov a okolí – mnoho obyvatel se stalo obětí morové epidemie.
V roce 1649 zdědil Vácslav Michna z Vacínova po svých v tomto roce zemřelých bratřích jejich majetky.
Císař Ferdinand III. nařídil ve všech kostelích v Čechách a na Moravě konat slavnostní „Te Deum“ na oslavu míru.
Na obraze pozdně renesančního oltáříku v kostele sv. Bartoloměje v Ledcích je nápis: „L. P. 1650 ke cti a chvále Pána Boha, P. Marii a sv. Bartoloměje tato archa udělána a postavena jest nákladem skrze odkaz slovutného Jiřího Klenky jinak Dolejšky, rychtáře a souseda v místě Nespekách; pozůstaviv po sobě za hospodáře Petra Vokročila, tuto archu postaviti dal, jakožto tělo při tomto chrámu Páně odpočívá, očekávajíc veselého vzkříšení. Dne 19. Máje.“
Benešovským farářem, který po rekatolizaci spravoval filiální kostel ve Václavicích, byl Jiří Ferdinand Skalík /čteno též Hykalík).
Ve Václavicích byl v roce 1650 doložen první tesař. Do tohoto roku byl ve Václavicích i panský rybníkář, bydlel v č. p. 15.
Po svém vypálení (v roce 1627) byl v tomto období Týnecký hrad z části znovu obnoven a pak, když v roce 1651 vyhořel podruhé, zůstal již v troskách a nebyl již obnoven.
V roce 1651 na základě místodržitelského patentu vznikl soupis poddaných/obyvatel podle víry; hejtman konopišťského a týneckého panství Martin Kučera pro něj potvrdil, že již deset let „v samospasitelnou všeobecnou víru katolickou vyznávajíce, zpověď svatou vykonali a communicati přijali“. Jmenovitý seznam poddaných však nezpracoval.
V roce 1651 Benešovským farářem, který po rekatolizaci spravoval filiální kostel ve Václavicích, měl být Samuel Vojtěch Stransinger, byl presentován, ale úřadu se asi neujal. Po něm nastoupil Samuel Zikmund Schembalides, děkan, asi brzy zemřel, jeho kuchařkou byla Kateřina Matoušková.
Ve Václavicích je doložen obecní pastucha jménem Severin a slouha jménem Matěj, bydleli v pastoušce (dnes č. p. 23), stála na místě bývalé rychty.
1650
V Interiéru kostela svatého Bartoloměje v Ledcích byl postaven raně barokní sloupkový oltář s nápisem „L. P. 1650 ke cti a chvále Pánu Bohu, P. Panně Marii a sv. Bartoloměji, tato archa udělána a postavena jest nákladem skrze odkaz slovutného Jiřího Klenky, jinak Dolejšky, rychtáře a souseda, městys Nespekách; pozůstaviv po sobě za hospodáře Petra Vokročila, tuto archu postaviti dal, jehož to tělo při tomto chrámu odpočívá, očekávajíc veselého vzkříšení. Dne 19, Máje.“ Oltářní obraz byl nový s výjevem svatého Bartoloměje, v nástavci byl původní obraz představující svatého Jiří. Nedochoval se.
1651
Znovu vyhořel týnecký hrad.
1652
Benešovským farářem, který po rekatolizaci spravoval filiální kostel ve Václavicích, byl administrátor farnosti P. Urban z Votického kláštera.
1653
Benešovským farářem, který po rekatolizaci spravoval filiální kostel ve Václavicích, byl Ondřej Ignác Bartholonides, rodák z Cerekve, křtil od května 1652.
1654
V roce 1654 se Hrusice uvádí jako Horusycze, Krusičany jako Krusycžiany, Vidlákova Lhota jako Wydlakowa Lhota (též v roce 1788), Zbožnice jako zBonicze, Chrášťany jako Chrasstiany a Buková Lhota uvádí jako Lhota Bukowa. Václavice se uvádí „Wacslawicze, ves“, územněsprávní příslušnost měly k Týnci nad Sázavou, Vltavský kraj. Ještě v tomto roce se v důsledku dopadu 30leté války ve vsi uvádí 7 pustých usedlostí z 18. Celkem 20 domů – 14 sedláků, 1 chalupník, 1 domkář, fara, škola, pastouška/pastuška, 1 chalupa bez pozemků.
Berní rula v Nespekách uvádí mlýn a v Ledcích dvůr, který byl po požáru obnoven a vystavěn ze dřeva. Měl čeledník, sýpku, sklep, chlévy a stodolu, stavba se podobala dvorci selskému. Chovali se tu 2 tažní voli, 30 dojnic, 5 jalovic, drůbež, půdy bylo 2 ½ lánů a 2 louky na 29 vozů sena a otav. Sad sloužil čeledi k pěstování zelí a řepy. Mlýn v Ledcích se uvádí jako pustý, jeho louky a pole sloužily panskému dvoru.
V tomto roce celou ves Vidlákova Lhota získala Pražská kapitula.
Bylo požárem horní budovy velmi poničeno panské sídlo v Týnci nad Sázavou (ve spodní části se udrželo několik sklepů, konic, ratejna; v horní části pustá věž), ačkoli došlo k dílčím opravám, zůstal hrad neobydlený a sloužil jako skladiště. Panství se skládalo z hradu (horní budova, vysoká věž, dolní budova, pivovar,…), chmelnice,… poplužní dvůr u hradu (chlév, kůlna, sýpka, stodola),… ovčín stál za řekou u druhé stodoly s bytem pro ovčáka,… sad,… další dvůr byl na samotě zvané Ledce (čeledník, chlévy, sýpka, sklep, stodola),…dvůr v Peceradech (čeledník, chlév, stodola),… podobal se selskému dvorci,…dvůr Malensko (čeledník, komora, chlév, stodola),… mlýn na řece u jezu pod týneckým hradem měl dvoje složení, čtyři stoupy, u něho byla pila,… druhý mlýn byl u jezu na brodcích (dvě složení, dvě stoupy),… někdejší mlýn v Ledcích byl už dávno pustý,… rybníků kaprových bylo pět,… výtažních 12,… 2 velké rybníky pro kapří násadu,… v Chářovicích byl pustý stržený rybník, u Týnce pusté sádky. Čihadel ptáků bylo šest…. dva poddanské domky v Týnci (rybář Vojta, chalupník Petr)…. Lomy na dobrý kámen byly především v Organických lesích….. V Týnci byl přes řeku dřevěný most (mýto se nevybíralo),… hospody byly dvě v Těptíně a bývalá v Týnci, nyní pustý domek u řeky,… Posléze k týneckému panství patřily tři filiální kostely (Týnec, Ledce, Chrást)…. Někdejší samostatný statek Benice míval rytířské sídlo těsně vedle poplužního dvora,…. ve velmi špatném stavu,… patřilo sem 5 vsí s 23 osedlými hospodáři (dva grunty byly pusté),… sešlý dvůr se skopčínem (chlév, stodola, příbytek pro skopčáka),… dříve bývaly na statku čtyři hospody (Chrášťany, Černíkovice, Ouštice, Benice), potom zpustly,…. lesy,.. 2 lomy na vápenec, nyní zpustlé,….
Byl vydán císařský patent prohlubující „rekatolizaci“ Českých zemí, poddaným byla stanovena povinnost zúčastňovat se bohoslužeb (mše i kázání), kterých bylo 90 v roce. Hospodář musel zabezpečit účast svých dětí a čeledi.
V Nespekách se uvádí Dřevěný mlýn o jednom složení a s dvěma stopami (krupníkem).
Stav panství Týnec – Benice po 30leté válce:
V Týnci nad Sázavou se připomíná vodní pila a mlýn, tohoto roku byl asi postaven i jez přes řeku. Požárem byl poničen týnecký hrad, bydleli zde jen vrchnostenští úředníci. U hradu stál kamenný pivovar se sladovnou, zimní spilkou, příbytkem sládka a bečváře, voda se přiváděla z lesa Taranky, poplužní dvůr s chlévem, velkou kůlnou pro vozy, sýpkou a stodolou. Chovali zde 4 koně, 21 dojnic, 12 jalovic, 4 vepře a 12 jalových. Dvůr obhospodařoval 7 lánů polí, 9 lánů luk (33 vozů sena a 15 vozů otav). Za řekou vedle druhé stodoly stál kamenný ovčín s bytem pro ovčáka, kapacita byla 1 200 ovcí. Vedle chmelnice stál sad. Na mostě přes řeku vrchnost vybírala clo. Pod hradem byla jen dvě zahradnická stavení, jeden pracoval v rybníkářství a druhý obstarával posílky. U jezu stál kamenný mlýn o dvojím složení se 4 stoupami, byla u něho pila (č. p. 4 a 6). Mlýn v Brodcích měl 2 složení a 2 stoupy, byl ve špatném stavu. K panství patřilo 5 kaprových rybníků, 12 výtažních rybníků (rybník Soudovka patřil kostelu) a 2 velké s kapří násadou. Rybník v Chářovicích byl pustý, sádky v Týnci zanikly. Provozovalo se 6 čihadel na ptáky. V krhanických lesích byly lomy na kámen, ryby z řeky se prodávali do Prahy, po řece se plavilo dříví do Prahy. Hospoda v Týnci nebyla v provozu (stála u řeky pod hradem, později č. p. 3, tzv. Korbelova hospoda), měl ji pronajatou židovský koželuh.
Na benickém panství ještě stála vedle poplužního dvora zpustlá rytířská tvrz z kamene. Na panství stály 4 hospody – v Chrášťanech, Oušticích, Černíkovicích a Benicích (byly zpustlé). Chovalo se zde – 550 ovcí, 20 dojnic, 11 jalovic, 5 chovných prasat a 28 jalových a drůbež. Obhospodařovalo se zde – 5 lánů polí, 11 lánů luk, 18 strychů sadu se 4 včelíny. Dvě vápenky při lomech byly opuštěné. Bylo zde 44 pustých gruntů.
Malý dvůr na samotě v Ledcích (čeledník, chlév, sýpka, sklep, stodola) – 2,5 lánu polí, 2 louky, sad byl přeměněn v pole – řepa, zelí pro čeleď. Chovali se zde 2 tažní voli, 30 dojnic, 5 jalovic a drůbež. Emfyteutický mlýn již neexistoval.
V berní rule je u statku Mrač paní hraběnky z Vrbna uvedena i ves Čerčany.
V Peceradech byl dřevěný poplužní dvůr (čeledník, chlév, stodola) – 2 lány polí, 3 louky, 2 tažní voli, 1 dojnice, 21 jalovic, 110 chovných koz 11 koz jalových a drůbež.
Dřevěný dvůr Malensko (čeledník, komora, chlév a stodola) – 2 tažní voli, 1 dojnice pro čeleď, 22 jalovic a drůbež, 2,75 lánu polí, 3 louky.
Benické panství – 5 vsí, 23 osedlých hospodářů, 3 chalupníci, 2 selské usedlosti byly pusté. Poddanský úrok – 41 kop 7 grošů, 6 denárů, 91 slepic, 594 vajec, 13 dnů roboty při žních, povinnost dělat dříví, naturální dávka – husí peří.
Benice – poplužní dvůr, 2 zahradnické usedlosti.
Krusičany – 5 selských usedlostí, 1 nově osazena, 4 selská stavení byla pobořena, 2 pustá, 1 zahradnické stavení a 1 pusté.
Hrusice – 2 selské usedlosti.
Chrášťany – 4 selské usedlosti, 5 na živnosti zkažených, 1 chalupa.
Pecerady – 5 selských usedlostí, 4 selské usedlosti silně poškozené, 2 selská stavení pustá.
Brodce – 1 selská usedlost, 1 chalupa pustá.
Kostelec – 1 selská usedlost, 3 nově osedlí, 1 zahradnická usedlost.
Ledce – 1 zahradnická usedlost pustá, 1 vyhořela.
Hvozdec – 2 selské usedlosti.
Chářovice – 3 selské grunty, 4 selské grunty silně poškozené, 1 grunt vyhořel, 4 selské usedlosti pusté, 1 pustá zahradnická usedlost.
Podělusy – 2 selské usedlosti, 1 selská usedlost zkažená, 1 chalupnické stavení, 2 selská stavení pustá.
Chrást – 4 selská stavení zničená.
Bukovany – 7 selských gruntů zkažených, 11 zcela pustých, 2 chalupy, 1 chalupa pustá, 4 usedlosti unikly zkáze.
Válku dobře přestály Václavice a vesnice bývalého Vladislavického újezdu (včetně Úročnice).
60. léta 17 století
V 60. letech 17. století (1653 až 1656) byla zpracována berní rula (první katastr) jako popis Čech roku 1654 (drobné úpravy i v dalších letech). Popis Čech může být nazvána i přesto, že neuvádí zámky ani chatrče. Je to vlastně soupis a popis všech vesnic, městeček, měst poddanských, ochranných, královských, horních, věnných, samot, mlýnů, hamrů, hutí, svobodných dvorů dědičných, hamfeštních dvorů, královských svobodníků, manů rytířských i robotných, rytířských vsí lenních, svobodných dvorů pod ochrannou, svobodných rychtářů, far, ovčáků a Židů k berním účelům pro právní příslušnost. Jméno rolníka v rule se stává (v době bez popisných čísel) označením statku na 100 let. Soupis uvádí i pusté vesnice a stavení, čteme tak následky války v porovnání s rokem 1615. Hospodářská stavení jsou lišena na selská (sedláci ve městech nazýváni sousedé), chalupnická a zahradnická. Dobře stojící si hospodář je uváděn jako „celý osedlý“, horší jsou dva až tři na osedlého. Chalupníci 4 se rovnají osedlému, mají každý 7 až 12 korců, zahradníci jsou do 6 korců, jednoho osedlého vydá teprve 8 až 16 zahradníků. Sedláci jsou od 15 do 100 korců.
Berní rula také popisuje stav území: „půdu jižně od Sázavy v nižších polohách charakterizuje jako písčitou, ve vyšších místech pak jako hubenou, kamenitou, škrobovitou a zcela neúrodnou. Jakost je ještě zhoršována močály, zvláště u vodních toků, a nespoutanými přírodními živly, které jsou v této krajině častými hosty. V létě ničí bouřky, lijáky a často i krupobití chuďoučké obilíčko, ve kterém poddaní „jedinkou naději svou měli“, prudké přívaly poberou nejen posečenou úrodu a sena, ale odplaví i ornici. Na podzim se oves často sklízí již pod sněhem a v zimě „ozimé obilí od hlubokých sněhův k škodě přichází“. V některých končinách obklopených vrchy, není vůbec příliš mnoho rolí a ty se musí ještě pořádně připraviti, aby vydaly aspoň jakous takous úrodu. Proto sedláci opouštějí začasté půdu již obdělanou, ale ji vyčerpanou a sejí raději na rovině, doklad ještě velmi nehospodárného a primitivního zemědělství. Luk je tu rovněž velmi málo a i ty bývají bahnité a zarostlé plevelem, někde i stromovím, jako olšemi, břízami a jívami, ba i smrčím. Zato všude převládají hluboké lesy, mezi jejichž hustá stromoví nemůže ani slunko proniknouti a tak mech se rozšiřuje na některých místech i na louky při lesích. Poněkud úrodněji jest rovinatější kraj kolem Benešova s nižší nadmořskou výškou, kde půda většinou písčitá rodí především žito. Nesmí však udeřiti sucho, protože v takovém roce jest neúroda horší nežli v drsnějším a výše položeném jihu.“
Berní rula též zachycuje stav poškození území po třicetileté válce, uvádí, že nejvíce byly v Kouřimském kraji poškozeny městečka a vesnice v úrodných částech Čech a v našem okolí podél silnice z Prahy do Jižních Čech – Pyšely, Mrač, Čerčany, Poříčí nad Sázavou a Benešov.
V době zpracování berní ruly patřila ves Ouročnice do kraje Vltavského, panství Tejnického a Benického, jež vlastnil p. p. Václav hrabě z Vacínova. Datum visitace tohoto panství dne 7. měsíce listopadu léta Páně 1654 (provedli Matouš Ferdinand z Bilenbergu, opat sv. Mikuláše – Ferdinand Arnošt Hysrle z Chodu – Albrecht Kristián Přichovský z Přichovic – Pavel Václav Nygrin z Liboslavě).
Ouročnice (Úročnice)
Rolníci, jenž qualitates osedlého mají:
Havel Strejček 28 strychů rolí, 10 strychů polí na zimu seje, 6 na jaro seje, chovati může 2 koně, chová 2 koně, 2 voli, 4 krávy, 3 jalovice, 3 svině, porostlin má pod 12 strychů; (později č. p. 14)
Matouš Marků 24 strychů rolí, 8 strychů polí na zimu seje, 7 na jaro seje, chovati může 2 koně, chová 1 koně, 1 vola, 4 krávy, 4 jalovice, 8 ovcí, 2 svině, porostlin má pod 6 strychů; (později č. p. 12),
Martin Žába 36 strychů rolí, 13 strychů polí na zimu seje, 9 na jaro seje, chovati může 4 koně, chová 1 koně, 1 vola, 5 krav, 1 jalovici, 6 sviní, porostlin má pod 6 strychů; (později č. p. 8),
Jiřík Pokšík 28 strychů rolí, 10 strychů polí na zimu seje, 8 na jaro seje, chovati může 2 koně, chová 2 koně, 1 vola, 2 krávy, 5 jalovic, 18 ovcí, 6 sviní, porostlin má pod 8 strychů; (Prokšík, později č. p. 4),
Jan Havelka 36 strychů rolí, 10 strychů polí na zimu seje, 9 na jaro seje, chovati může 4 koně, chová 2 koně, 4 krávy, 3 jalovice, 3 svině, porostlin má pod 3 strychy, defalcírovaný 1697; (později č. p. 3),
Jiřík Vrbák 27 strychů rolí, 9 strychů polí na zimu seje, 6 na jaro seje, chovati může 2 koně, chová 1 koně, 1 vola, 3 krávy, 1 jalovici, 9 ovcí, 2 svině, porostlin má pod 5 strychů; (později č. p. 5, původní – grunt Mášovský),
Rolník v nově osedlý:
Jan Vránek 28 strychů rolí, 10 strychů polí na zimu seje, 6 na jaro seje, chovati může 2 koně, chová 1 koně, 1 vola, 2 krávy, 2 jalovice, 2 svině, porostlin má pod 12 strychů;
Zahradník, jenž 8 za osedlého, však pustý,
Šimon Kučera 6 strychů rolí, dokonce pustý, role ladem leží.
Summa rolníkův:
6 effective, 1 nově osedlý, 1 zahradník však pustý, celkem 213 strychů rolí, 70 strychů polí na zimu sejí, 51 na jaro sejí, chovati mohou 18 koně, chovají 11 koní, 8 volů, 24 krav, 19 jalovic, 35 ovcí, 24 sviní, porostlin mají pod 52 strychů; Obec je ohodnocena - Tito tak prostřední možnosti jsou, půda žitná.
Ves Kozly (Kožlí)
rolnický grunt pustý
Havel Kloud 30 strychů, dokonce pustý, role všechny ladem leží,
Václav Kloud 15 strychů byl Klein o 2 kolách, jest dokonce pustý, role všechny ladem leží,
Chalupník, jenž 4 za osedlého
Daněl Kloud 2 strychy mlynář Klein vlastní o 2 kolech, shořel v den sv. Martina roku 1655, defalcírovaný 1657
Ves Velký Chvojen (Chvojen)
Rolník, jenž qualitates osedlého má
Václav Brejla 33 strychů, vyhořel defalcírovaný k 1. quart. 1673
rolníci na živnosti zkažení
Jan Cucík 30 strychů
Anna Zikmundtka 40 strychů vyhořel defalcírovaný k 2. quart. 1672
rolnický grunt pustý
Šimon Šenkýř 40 strychů dokonce pustý a spálený, role ladem leží
Zikmund Bloudil 30 stavení stojí, však bez hospodáře, role ladem leží
Zahradník, jenž 4 za osedlého
Petr Chalupník 6 strychů
Ves Václavice
Rolníci, jenž qualitates osedlého mají
Petr Mlynář 13 strychů mlejn vlastní o 2 kolách
Jakub Čech 50 strychů
Havel Vlček 24 strychů
Adam Kubásek 42 strychů
Martin Doležal 24 strychů
Pavel Obůrek 24 strychů
Jiří Drábek 21 strychů
Jan Kyček 27 strychů
Mikoláš Jirka 24 strychů
rolníci v nově osedlí
Matěj Paták 18 strychů
Jiřík Lukas 24 strychů
rolníci na živnosti zkažení
Matouš Mikolášů 26 strychů
Petr Pila 21 strychů
Anna Vaštová 18 strychů
Chalupník, jenž 4 za osedlého
Vít Pavlík 12 strychů
Zahradník, jenž 8 za osedlého
Jan Jezovník
zahrady pustý
Švehlovská dokonce pustý
Špinkovská dokonce pustý
Ves Krusičany
Rolníci, jenž qualitates osedlého mají
Tomáš Doležal 40 strychů vyhořel defalcírovaný k 4. quart. 1665
Jan Brejla 42 strychů Klein vlastní o 1 kole
Mikuláš Kučera 40 strychů
Václav Mašek 24 strychů
Jan Korbel 24 strychů
rolníci v nově osedlí
Matěj Havlín 25 strychů
rolníci na živnosti zkažení
Mikoláš Kovářů 20 strychů
Václav Novák 20 strychů
Jan Bláha 28 strychů
Jakub Vávra 24 strychů
rolnický grunt pustý
Snětenovský 24 strychů dokonce pustý, role leží ladem
Jiřího Koláře 30 strychů dokonce pustý, role leží ladem
Zahradník, jenž za osedlého
Adam Karda 6 strychů
zahrada pustá
Paškovská 2 strychy dokonce pustá, dokonce pustý, role leží ladem
Ves Hrusice (Hrusice)
Rolníci, jenž qualitates osedlého mají
Jan Dvořák 55 strychů
Václav Stibůrek 38 strychů
Ves Zboznice (Zbožnice)
Rolník, jenž qualitates osedlého má
Matěj Pazák 45 strychů
rolník na živnosti zkažený
Jiřík Ciburka 28 strychů
Ves Žabovřesky (Žabovřesky)
Rolníci, jenž qualitates osedlého mají
Václav Vaňků 36 strychů
Jan Žoula 45 strychů
rolník na stavení zkažený
Mikuláš Bubáček 30 strychů
Ves Lhota Buková
Rolníci, jenž qualitates osedlého mají
Jan Šach 26 strychů
Jan Hůrka 30 strychů
Václav Řehořka 30 strychů
rolník v nově osedlý
Václav Matějíčků 30 strychů vyhořel defalcírovaný k 4. quart. 1667
rolník na živnosti skažený
Jan Tomášků 28 strychů
rolnický grunt pustý
Markovský 20 strychů dokonce pustý, role ladem leží
Ves Chlístov
Rolník, jenž qualitates osedlého má
Václav Chlístovský 60 strychů
Chalupník, jenž 4 za osedlého
Jiřík Dráb 14 strychů
Ves Chrašťany (Chrášťany)
Rolník, jenž qualitates osedlého má
Mikoláš Mikšů 26 strychů, vyhořel defalcírovaný k 4. quart. 1666
Václav Vítečků 24 strychů, vyhořel defalcírovaný k 4. quart. 1666
Jiřík Váňa 60 strychů, vyhořel defalcírovaný k 4. quart. 1666
Jakub Švec 2 strychy, mlejn vlastní o 2 kolech, vyhořel, defalcírovaný k 4. quart. 1665
rolníci na živnosti skažení
Jiřík Kubát 30 strychů
Jan Valenta 25 strychů
Jan Hrdinů 24 strychů
Matouš Hluchý 24 strychů, vyhořel, defalcírovaný k 4. quart. 1666
Lukáš Chobotský
Zahradník, jenž 8 za osedlého
Jakub Meduna 5 strychů
Ves Bukovany
Rolníci, jenž qualitates osedlého mají
Jan Pechan 27 strychů (č. p. 13 nebo 15)
Havel Homolka 21 strychů (č. p. 14)
Jakub Svátek 21 strychů (č. p. 19)
Adam Bachor 36 strychů (č. p. 22)
rolníci na stavení skažení
Jiřík Kovář 21 strychů
Jan Pazdera po chalupě Holas 24 strychů (č. p. 28)
Mikoláš Urban 21 strychů, ten jest na stavení dokonce skažený, toliko v podružství zůstává. (č. p. 29)
Jan Berka 42 strychů (č. p. 6)
Petr Vyšehradský 18 strychů (č. p. 18)
Jan Švec 21 strychů (č. p. 26)
Vít Beran 21 strychů (č. p. 25)
rolnický grunt pustý
Jan Hlávka 27 strychů, dokonce pustý, role všechny ladem leží (č. p. 13 nebo 15)
Slaběhovský 24 strychů, dokonce pustý, role všechny ladem leží
Nesnídalovský 18 strychů, dokonce pustý, role všechny ladem leží (č. p. 2, v roce 1638 koupil Jiří Kotrmin, pak od vrchnosti Mikuláš Šimon, ale ten zdrhl)
Válovský 21 strychů, dokonce pustý, role všechny ladem leží (č. p. 3)
Viktorinovský 28 strychů, dokonce pustý, role všechny ladem leží (č. p. 7)
Flosovský 24 strychů, dokonce pustý, role všechny ladem leží (č. p. 8)
Nekvasilovský 28 strychů, dokonce pustý, role všechny ladem leží (č. p. 12)
Samuleovský 18 strychů, dokonce pustý, role všechny ladem leží
Dvořákovský 30 strychů, dokonce pustý, role všechny ladem leží (č. p. 23, patřil Mikuláši Urbanovi)
Zykovský 24 strychů, dokonce pustý, role všechny ladem leží
Petra Kohouta 21 strychů, stavení stojí avšak bez hospodáře, role ladem leží (č. p. 24)
chalupníci, jenž 4 za osedlého
Václav Krejčí 9 strychů (krčma, č. p. 4, místo krčmáře Havla Pastuchy)
Michal Kovář 12 strychů (č. p. 11)
chalupa pustá
Šemberovská 8 strychů dokonce pustá, role ladem leží (č. p. 10)
Ves Pecerady
Rolníci, jenž qualitates osedlého mají
Adam Novák 28 strychů
Jan Palas 24 strychů
Václav Potažek 36 strychů
Vít Vanišků 24 strychů
rolník v nově osedlý
Marek Hruška 30 strychů, vyhořel, defalcírovaný 1. quart. 1669
rolníci na živnosti skažený
Tomáš Šanta 26 strychů
Václav Janda 36 strychů, vyhořel, defalcírovaný 1. quart. 1669
Jan Šíma 26 strychů
Mikuláš Ujec 26 strychů
rolnický grunt pustý
Mikuláš Jandy 20 strychů, dokonce pustý, role ladem leží
Janovcovský 26 strychů, dokonce pustý, role ladem leží
Na Brodcích (Brodce)
Rolník, jenž qualitates osedlého
Jiřík Sedláček 36 strychů
Ves Kostelec (Zbořený Kostelec)
rolník, jenž qualitates osedlého má
Václav Bareš 28 strychů
rolníci v nově osedlý
Jiřík Jandiška 30 strychů
Jan Brožek 20 strychů
Martin Strnádek 21 strychů
zahradník, jenž 8 za osedlého
Václav Tomášků 5 strychů, vyhořel, defalcírovaný k 4. quart. 1665
Pod Tejncem (Týnec nad Sázavou)
zahradník, jenž 8 za osedlého
Jan Jokl 6 strychů
Vojtěch Rychtář 6 strychů neosívá
Celkem k panství Tejneckému a Benickému dne 6. a 7. listopadu 1654 patřilo 35 vesnic, 82 rolníkův, jenž qualitates osedlého mají, 19 v nově osedlých, 2 pohořalých, 36 na živnosti skažených, 44 pustých, 9 chalupníků, jenž 4 za osedlého, 2 pustých, 10 zahradníkův, jenž 8 za osedlého, 5 pustých, summa všech hospodářův 209. Fary 4. Mistr ovčák 1, pacholek ovčácký 1. Porostlin pod 496 strychů 2 věrtele. 3 mlejny o 2 kolech a 1 mlejn o 1 kole. Na panství se nachází 5549 strychů rolí, na zimu sejí 1172 strychů, na jaro sejí 889 strychů, chovati mohou 394 potahův, chovají 126 koní, 201 volů, 444 krav, 354 jalovic, 663 ovec, 349 sviní.
Toto panství v roce 1615 přiznávalo se z lidí 78 osedlých. V roce 1646 20 osedlých a 93 chalupníků (celkem 113), v roce 1653 posledního Martii effective osedlých 68 a 22 chalupníků a 8 zahradníků, v nově osedlých 28 osedlých a 8 chalupníků a 2 zahradníci, pohořelý 1, na živnosti skažených 10 osedlých, pustých 51 osedlých a 2 chalupníci. Celkem 200, z toho 158 osedlých, 9 chalupníků, 10 zahradníků.
V Benešově bylo 113 domů.
Do panství konopišťského patřily mimo jiné:
Hůrka (1 sedlák),
Nespeky (4 sedláci, 3 chalupníci, 2 pusté chalupy),
Městečko (1 sedlák, 1 stavení selské pusté),
Poříčí (1 sedlák, 2 stavení selská pustá, 1 chalupa pustá).
K Mračskému statku patřilo 22 míst. Ve skupině sedláků je zachycen 81 hospodář, 26 chalupníků a 4 zahradníci. Z toho bylo sedláků: 72 plně zdanitelných, 6 na živnosti zkažených, 1 nově osazený, 2 pohořalí a 8 pustých. Z chalupníků bylo plně zdanitelných 21, nově osazení 5 a pustých 5. Zahradníci byli celkem 4 a 1 pusté místo.
Na základě berní ruly se odhaduje, že Čechy měly 930 tisíc až 1. mil. obyvatel.
1655 až 1660
Na Chlumu se těžila železná ruda – pyrit, pyrhonin a krevel (oxid železitý). Na jihovýchodním svahu je zachovaná štola „Ladislav“, je dlouhá 47 m. Rudu zpracovával železný hamr u Hrusic, na stálé vodě Janovického potoka, vysoká pec a zkujňovací hamr stály pod tzv. „Hamerským rybníkem“.