SS – Artillerie Schule II

Beneschau

SS – Artillerie Schule II Beneschau

 SS - Dělostřelecká škola II Benešov

1. Úvod

Tento příspěvek rádoby „historický“ pojednává především o vzniku, složení a činnosti SS-dělostřelecké školy II v Benešově jako takové a případně jejích jednotek. Současně ale popisuje i úlohu města Benešova jako posádkového města včetně sídla velitelství nedaleké letecké základny a především velitelství vojenského cvičiště vojsk SS („SS-Truppenübungsplatz Böhmen“, později jako „SS-Truppenübungsplatz Beneschau“). Kromě dalších informací zde uvádím některé skutečnosti týkající ae benešovské úřadovny Gestapa, výcviku francouzských vojenských dobrovolníků v této škole, jednotek a důstojníka svázaných s touto školou. V závěru pak zveřejňuji kopie některých historických dochovaných dokumentů a uvádím zde stručný (volný) překlad nařízení k provedení jednoho taktického vojenského cvičení, které se odehrávalo v těsném sousedství a vlastně i v samotné obci Úročnice.

 Na úvod článku se však zmíním obecně o úloze dělostřelectva za 2. světové války (WWII) a o nejznámější výzbroji a další technice, kterou dělostřelecké jednotky různých typů a určení používaly.

2. Úloha dělostřelectva v období WWII, jeho výzbroj, zbraně

K zajištění masivní dělostřelecké podpory jak v ofenzivních, tak i v defenzivních úlohách mělo dělostřelectvo polní, horská a lehká děla, lehké a těžké houfnice včetně raketometů. Byly to především dělostřelecké pluky, na jejichž bedrech spočívala úloha ničit nepřátelské pozice a opevněná postavení jeho obrany a vést palbu proti dělostřelectvu nepřítele před útokem obrněných vozidel. Dělostřelectvo bylo nezbytné pro jakékoli pozemní síly útočící na nepřítele. Jak pěchotní, tak motorizované dělostřelecké pluky tvořily páteř armády a urovnávaly cestu tankovým divizím, aby mohly prorazit a dosáhnout prvních taktických úspěchů. Jakmile se tankový útok rozvinul, dělostřelectvo se pohnulo dopředu s první vlnou a pokračovalo v ničivé palbě na všechna místa, kde byly nepřátelské protitankové zbraně, tanky nebo dělostřelectvo buď objeveny, nebo kde se jejich přítomnost přinejmenším předpokládala.

Dělostřelecký pluk například 1. tankové divize SS „Leibstandarte SS Adolf Hitler“ se v srpnu 1940 sestával z jednoho praporu lehkých polních houfnic (3 baterie po 4 dělech), z jednoho praporu těžkých polních houfnic (3 baterie po 4 dělech) a z protiletecké baterie, která byla připojena ke 2. praporu. Oproti tomu 5. tanková divize SS „WIKING“ měla při svém vzniku dělostřelecký pluk se 4 motorizovanými prapory lehkých polních houfnic ráže 105 mm a prapor těžkých houfnic ráže 150 mm.

 V prvních letech války měl typický prapor lehkých houfnic motorizované nebo tankové divize 3 baterie po 4 dělech. Ve dnech německého triumfu byly tyto 3 baterie používány k pokrytí širšího území při postupu. V roce 1944 však byly německé síly již v defenzívě. Kvůli potřebě větší a koncentrovanější palebné síly vznikly prapory se 2 bateriemi po 6 dělech.

 Mezi nejznámější lehké polní houfnice patřila například tažená 10,5 cm leichte Feldhaubitze (leFH18), mezi těžké patřila zase 15 cm schwere Feldhaubitze (sFH 18), která měla dostřel až 13 km. Jedním z dalších dělostřeleckých zbraní byl vrhač granátů Nebelwerfer, původně navržený k odpalování dýmových granátů (21 cm Wurfgranate 42). Pod tímto názvem se však skrýval prakticky raketomet, který mohl střílet granáty s tříštivotrhavou hlavicí o váze až 10 kg na vzdálenost necelých 8 km.

10,5 cm leichte Feldhaubitze

Nebelwerfer 41

V dalším průběhu 2. světové války se mnohdy konvenční tažená děla měnila na děla samohybná. Jednalo se například o nasazení  „leichte Feldahaubitze 18/2 auf fahrgestell PzKpfw II (Sf) Wespe (SdKfz 124)“. Jednalo se o samohybnou (na pásech) houfnici s dojezdem až 220 km, kde výzbroj tvořila houfnice leFH 18M L/28 ráže 105 mm. Obdobou pak byla těžká samohybná houfnice (rovněž na pásech)  „15 cm schwere Panzerhaubitze Hummel (SdKfz 165)“ s houfnicí ráže 150 mm, která mohla střílet granáty až o váze 43,5 kg na vzdálenost 13 325 m.

V průběhu WWII se i v rámci dělostřeleckých jednotek rovněž používaly různé typy motocyklů. Motocykly se používaly především ve dvou provedeních: se sidecarou a nebo bez sidecary.

Motocykly se sidecarou:

 Jedním z typů používaných motocyklů byl například „schwere Kraftrad mit Seitenwagen BMW R75 750 ccm“, tj. těžký motocykl s postranním vozíkem/sidecarou a s kulometem ráže 7,92 mm. Osádku tvořili většinou pouze 2 muži. Tento motocykl s motorem o obsahu 750 ccm a výkonu 26k měl tříhřídelovou převodovku se šikmým ozubením, zpátečkou a vestavěnou redukcí. To znamenalo, že se mohlo použít osm rychlostí dopředu a dvě zpět. Dosahoval úctihodné rychlosti až 92 km/hod a měl dojezd 340 km.

schwere Kraftrad mit Seitenwagen typ BMW R75 750 ccm

Další značkou byly npříklad motocykly Zündapp. První významná dodávka těchto motocyklů Zündapp se uskutečnila už v roce 1934 a jednalo se o typ K 500 v sólo i sidecarové verzi a o silné sidecarové provedení K 800. Ve chvíli, kdy začala druhá světová válka, k těmto dvěma typům přibyl ještě motocykl o obsahu 600 ccm - KS 600. Za původním označením se objevilo písmeno W, což vyjadřovalo, že se jedná o speciálně upravené vojenské typy pro Wehrmacht. Takže byly používány motocyhly typu K 500W, KS 600 W a K 800 W.

Motocykl Zündapp typ KS 600 W v plném obsazení třemi vojáky

Obdobou motocyklu  BMW R75 750 ccm byl pak motocykl Zűndapp KS 750.  Převodová skříň byla čtyřrychlostní, s nožním i ručním řazením, zpátečka se řadila výhradně ručně, přes pojistku. Motocykl Zűndapp měl jeden extrémně pomalý terénní rychlostní stupeň, řazený zvláštní ruční pákou.

Zűndapp KS 750

 Tento typ motocyklů se sidecarou využívaly zejména pancéřové bojové jednotky, motocyklové průzkumné jednotky a jednotky pancéřových granátníků, ale i jednotky dělostřelecké.

Motocykly bez sidecary:

Druhým provedením byl motocykl bez postranního vozíku (sidecary). Jedním z používaných typů byl „leichte Krad 350 ccm“, tj. lehký motocykl o obsahu 350 ccm. Zde to byl  např. motocykl značky BMW typ R35.

BMW typ R 35 v armádním provedení

Obdobným typem pak byl motocykl značky Zűndapp typ KS 600W.

Zűndapp typ KS 600W

Tento typ motocyklů byl používán především jako kurýrní sólo motocykl a používaly je prakticky všechny druhy vojenských jednotek.

Kromě značek BMW a Zűndapp byly dodávány do německé armády i motocykly značky DKW.

V následující části kapitoly jsou uvedeny další podrobnější informace týkající se zejména některých známých dělostřeleckých zbraních.

Nejrozšířenějším dělem 2. světové války (WWII)  byla německá 10,5 cm lehká polní houfnice - leichte Feldhaubitze 18 (leFH 18). Když vypukla v roce 1939 válka, bylo jich ve službě více než 5000. Během války byla tato houfnice upravena a dostala úsťovou brzdu a silnější hnací náplň. Ale brzy se ukázalo, že je příliš těžká a těžkopádná, takže Němci v roce 1941 houfnicovou hlaveň připevnili na podvozek 7,5cm protitankového kanónu Pak 40.

leichte Feldhaubitze 18

 Další, až do konce války široce používané dělo, byla těžká polní houfnice označovaná jako schwere Feldhaubitze 18 (sFH 18). Zabezpečovala podporu nejen pro postupující pěchotu, ale v důsledku obratu ve válce i spolehlivou podporu pěchotě ustupující na východní frontě před Rudou armádou. Původně tuto těžkou houfnici tahali koně, ale bylo to považováno za nešikovné a pomalé. Nakonec zbraň tahali jen ti nejlepší koně, a to ještě rozebranou na dvě části.

schwere Feldhaubitze 18

V důsledku vývoje bojové činnosti se stávaly děla tažená buď koňmi a nebo různými vozidly za poměrně málo pohyblivá. Proto se začalo dostávat na válečnou scénu tzv. samohybné dělostřelectvo.  Německo proto začalo postupně vyvíjet mnoho různých konstrukcí. Němci vytvořili kupříkladu lehce obrněná samohybná protitanková vozidla na ukořistěných podvozcích francouzských tanků (příkladem je Marder I na podvozku tahače Lorraine) a využívali hojně i podvozků lehkých tanků (Marder II na podvozku Pz Kpfw II nebo Marder III na podvozku Pz Kpfw 38 t). Samohybná děla byla určena pro podporu útočící pěchoty. Měla za úkol ničit malé bunkry, kulometná hnízda a jiné překážky bránící postupu vojáků.  Bezvěžové "samohybky" byly levnější než klasické tanky a rovněž jejich výroba nebyla tak časově náročná jako u tanků. Proto německé továrny vyráběly obrovské množství těchto strojů.

Německé samohybné dělo Wespe ("vosa" ) ráže 105 mm

- kódové označení SdKfz 124

Často se pro tuto větev samohybného dělostřelectva používá označení Sturmpanzery. Němci sami však tuto kategorii obecně označovali jako Sturmgeschütze (doslova útočná děla). Tyto zbraně byly určeny k podpoře pěchoty i obrněných jednotek z bezprostřední blízkosti. Měly se pohybovat přímo po frontové linii, střetávat se s nepřátelskou palbou a opětovat ji. Měly rovněž bojovat přímo v ulicích dobývaných měst, vystaveny palbě ze všech směrů. Proto byly jejich kabiny, narozdíl od klasických samohybek, kompletně uzavřené a mnohem silněji pancéřované.

Z této kategorie svou specifičností vyčnívá stroj označovaný jako „Stug III“. Tento samohybný kanon se totiž dočkal naprosto univerzálního použití - jako samohybné dělo pro podporu pěchoty a tanků, jako stíhač tanků ničící nepřátelské obrněnce a při nedostatku samotných tanků rovněž jako jejich náhrada u tankových jednotek.

Sturmgeschütz III Ausf. F (Sd.Kfz.142)

Sturmgechütz III neboli Stug III, zde Ausf. E

 Tento vývoj vyústil k dokonalejším stíhačům tanků s lepší pasivní ochranou posádky na podvozcích středních nebo těžkých tanků. Příkladem takového vozidla může být kupříkladu sovětský SU-85 nebo německý Jagdpanther. Výhoda spočívala v získání výrobně jednoduššího a levnějšího vozidla vyrovnávajícího se svou výzbrojí zavedeným typům tanků. Nasazení stíhačů tanků však vyžadovalo jinou bojovou taktiku než při nasazení klasických tankových jednotek.

Marder III Ausf. M

Stíhač tanků Jagdpanther

Další kategorií samohybných děl byly útočné kanóny/houfnice určené k podpoře pěchoty v přímém boji s nepřítelem. Ačkoliv jsou velmi podobné stíhačům tanků, jsou tato vozidla vyzbrojena kanóny mnohdy i větších ráží (105mm, 150mm) vystřelujících tříštivo-trhavé (vysoce explozivní) střely proti živé síle, budovám či opevněným bodům nepřítele. Jako příklady tohoto druhu samohybného dělostřelectva mohou sloužit německé vozidlo StuH 42 (Sturmhaubitze). Jedná se o útočnou houfnici na podvozku tanku PzKpfw III s hlavní ráže 105 milimetrů s délkou hlavně odpovídající 28 násobku ráže, která vznikla úpravou polní houfnice FH 18. Rudá armáda měla oproti tomu SU-122 (122 mm houfnice na podvozku tanku T-34).

Sturmhaubitze 42 neboli StuH 42

Posádku StuH 42 tvořili 4 muži, hmotnost stroje činila 23,3 tuny. Vezená zásoba střeliva byla 36 nábojů, většina byla tříštivotrhavých, ale měli i několik protitankových pro případ přímého střetu s nepřátelským obrněncem. Maximální dostřel houfnice byl okolo 12 km. StuH 42 poháněl motor Maybach HL 120 TRM o výkonu 300 koní, který mu dokázal udělit maximální rychlost 38 km/h.

Všechny bojující národy vyvinuly samohybné dělostřelectvo, které bylo schopné udržet krok s tankovými formacemi a poskytnout jim tak přímou nebo nepřímou palebnou podporu. Kromě výše uvedených těžších zbraní to byly většinou lehce obrněná vozidla s otevřenou nástavbou bojového prostoru. Příkladem může být americký M7 Priest se 105 mm houfnicí, britský Bishop s 87,6 mm 25 liberním kanonem nebo německý typ již dříve citovaný SdKfz 124 Wespe se 105 mm houfnicí.

Samohybné dělo Wespe – nákres

 Jiná cesta byla zvolena Sovětským svazem při konstrukci těchto vozidel. Nebyla vyvíjena vozidla pro nepřímou palebnou podporu jednotek, ale vozidla účelově univerzálnější, která plnila úkoly jak přímé palebné podpory, tak nepřímé palby na vzdálenější cíle. Příkladem je vozidlo ISU-152 na podvozku tanku IS-2 se 152 mm kanonovou houfnicí. Rudá armáda vlastnila také rozmanité raketové dělostřelecké systémy (raketomety) známé pod názvem "Katuša" montovanými na různé podvozky, hlavně ale nákladních automobilů. Jednalo se o levnou a převážně vysoce efektivní zbraň s poměrně velkou plošnou účinností.

Vývoj německých moždířů:

V letech 1920 až 1933 byla dělostřelecká výzbroj německé armády (tzv. Reichswehr), omezena ustanovením Versailské mírové smlouvy. Německé dělostřelectvo nesmělo mít ve výzbroji protiletadlové ani protitankové kanóny, ale ani dělostřeleckou techniku s ráží nad 150mm. Tato situace se však rázně změnila, když se v Německu dostali k moci fašisté, kteří od roku 1935 začali nekontrolovatelně zbrojit.

Správa německého pozemního vojska, předvídajíc ozbrojený konflikt s Francií a Československem, žádala pro dělostřelectvo vznikajících jednotek Wehrmachtu techniku, která by byla schopna ničit železobetonová opevnění, která převažovala ve francouzské Maginotově linii i v pohraničním opevnění tehdejšího Československa. Jako účinný prostředek vybrali dělo - moždíř (německy Mörser) s velkou ráží, který zkonstruovala firma Rheinmetall-Borsig v Düsseldorfu. Výrobce dostal požadované taktickotechnické údaje, které měla nová dělostřelecká zbraň mít - ráže 600mm, hmotnost střely 2t, hmotnost výbušné náplně 350kg, celková hmotnost moždíře 97t atd. První prototyp byl dokončen v roce 1938 (bez podvozku), v červnu 1939 s ním uskutečnili první střelby. I když střely nebyly plněny výbušnou směsí, probíjely stěny silné 1,5 m. Souběžně s vývojem vlastní zbraně byla u firmy Rheinmetall-Borsig konstruována i jeho samohybná lafeta s pásovým podvozkem. Mobilní lafetu o hmotnosti 54t poháněl benzínový motor Daimler-Benz typu MB 503 o výkonu 580k, v její nástavbě byly namontovány nádrže pohonných hmot o celkovém objemu 1200 litrů. Podvozek umožňoval samohybné lafetě dosahovat při změně palebného postavení rychlost 10 km/h, přičemž měl čtyři rychlostní stupně pro jízdu vpřed a jeden pro jízdu vzad. Motory MB 503 byly použity pouze u prvních čtyř sériových podvozků, u dalších to již byly výkonnější dieselové motory MB 507. Pásový podvozek lafety měl na obou stranách vždy 8 pojezdových kol (u sériových kusů pak 11), 8 horních kladek pro vedení pásu, kolo napínacího mechanismu (umístěné vzadu) a hnací kolo (vpředu). Ocelový pás měl délku 22,6m a šířku 0,5m.

Dne 2. července 1940 byl předveden zkompletovaný samohybný moždíř ráže 600mm představitelům německé Výzbrojní správy. Nová zbraň dostala oficiální označení Gerat 040 a pojmenování "Karl" (podle jména Karla Beckera - iniciátora vzniku zbraně tohoto typu). Moždíř "Karl" o celkové hmotnosti 124t byl do prostoru bojové činnosti přepravován po železnici (uložen na speciální plošině umístěné mezi dvěma pětiosými kolejovými podvozky, tzv. hlubinový vůz) případně po silnici (v demontovaném stavu na osmikolových podvalnících - na jednom podvalníku byla uložena hlaveň se závěrem [28,4t], na dalším kolébka [27,4t], na třetím nabíjecí mechanismus [8,2t], pásový podvozek se zbývajícími elementy moždíře [60t] byl převážen na větším, dvanáctikolovém přepravníku). Každá baterie, tvořená dvěma moždíři, měla navíc k jejich demontáži a k opětovné montáži jeden 30 tunový a dva 7 tunové jeřáby.

K přepravě munice, protibetonových granátů dlouhých 2510 mm a s průměrem 600 mm, zkonstruovali speciální muniční vozidlo, využívající pásový podvozek středního tanku Pz.Kpfw. IV. V roce 1941 dostalo pozemní vojsko 13 těchto speciálních vozidel označených jako "Munitiostrager fůr Karlgerat". V období listopad 1940 - srpen 1941 bylo 6 moždířů typu "Karl" předáno do výzbroje Wehrmachtu. Ty byly označeny římskými číslicemi od I. do VI., ale navíc každý dostal svoje jméno (Adam, Eva, Thor, Odin, Loki, Ziu). Při zkušebních střelbách byly dosaženy kladné výsledky - střela probíjela betonovou desku tloušťky 150 cm a rozptyl střel na čtverci 15x15 m, přičemž nejlepší výsledky byly dosahovány na vzdálenost 2700 až 4100 m.

První čtyři samohybné moždíře přidělili 83. oddílu těžkého dělostřelectva. Poprvé byly bojově nasazeny na východní frontě v červnu a červenci 1941. Němci zbraň použili k potlačení hrdinského odporu obklíčené brestské pevnosti a proti opevněním v okolí ruského města Lvov. Při střelbě na určené cíle vytvářely granáty v místě dopadu v zemi krátery o průměru 15 m a hloubce 5 m. Nad místem exploze vznikl oblak dýmu o průměru 300 m a výšce 170 m. Při nárazu střely na opevnění se stěny tlusté 2m rozpadly, když předtím odolávaly palbě 210 mm kanonu. Nejznámějším případem bojového nasazení moždíře typu "Karl" v průběhu 2. světové války byla operace „Storfang“, která probíhala v létě 1942 a měla ukončit několikaměsíční obléhání Sevastopolu německou 11. armádou. Na Krym byly odeslány dva moždíře (Thor a Odin) z 83. oddílu, které měly palbou zničit sovětskou pobřežní baterii číslo 30, kterou Němci označovali jako „Fort Maxim Gorkij“. Palba moždířů se vedla tempem 6 až 7 výstřelů v průběhu dvou hodin. Podle dochovaných informací byl při odstřelování největší úspěch dosažen 6. června 1942, když jeden 600 mm granát zasáhl přesně dělostřeleckou věž s kanóny ráže 305 mm, zabil celou obsluhu a vyřadil celou věž z činnosti.

V květnu 1943 byly dva moždíře, které byly přidělené 62. oddílu těžkého dělostřelectva Wehrmachtu, bojově nasazeny na sovětsko - německé frontě a to v oblasti Ismun.V roce 1943 byly vyrobeny nové delší hlavně s ráží 540 mm. Jedna z hlavní byla použita u moždíře „Loki“, který pak byl nově označen jako Gerat 041. Poslední informace o bojovém použití moždířů "Karl" jsou z nasazení jednoho z nich (jménem „Ziu“) v bojích proti varšavskému povstání v létě 1944. Ten s 250 granáty začal 18. srpna ostřelovat městské čtvrtě Varšavy ovládané povstalci. Střely ničily barikády a strategické budovy. Při dopadu na dům prorážely jednotlivá podlaží a explodovaly až v přízemí, čímž celou budovu jednak zničily a jednak trosky zabíjely či zasypaly ve sklepích ukryté obyvatele. Vzhledem k tomu, že se ve Varšavě při barbarském ničení města moždíř velice osvědčil, žádal generální štáb Wehrmachtu odeslání jednoho moždíře i do Paříže, kde 19. srpna téhož roku také vypuklo povstání. Vzhledem k rychlému postupu spojeneckých vojsk osvobozujících Francii a Paříž to však již Němci nestihli a moždíř nebyl odeslán. V posledních měsících války byly jednotlivé samohybné moždíře "Karl" použity v obranných bojích na území Německa (např. při ostřelování mostu přes Rýn u Remagenu), ale také např. v Budapešti.

Při postupu spojeneckých vojsk ukořistili vojáci americké 1. armády moždíř jménem „Loki“ s hlavní ráže 540 mm a jeden moždíř ráže 600 mm. Dva moždíře Gerat 040 (jménem „Odin“ a „Ziu“) se staly kořistí Rudé armády. Hmoždíř „Ziu“ je dnes vystaven v tankovém muzeu v Kubince.

 3. Založení školy

 Jednou z dalších výcvikových škol vojsk SS (v pořadí jako druhá) založených na vojenském cvičišti SS-Truppenübungsplatz Beneschau/Böhmen byla škola „SS – Artillerie Schule II Beneschau“ (SS-Dělostřelecká škola II Benešov).

Razítko školy

Škola byla dle dochovaných dokumentů založena s účinností k 1. srpnu 1942  jako centrum vojenského výcviku dělostřeleckých jednotek. Tato dělostřelecká škola působila v Benešově v letech 1942 až 1945. Její označení II (II Beneschau)  vyplývá z toho, že existovala i škola I - SS-Artillerieschule I Glau. Ta působila v letech 1943-1944. Také Wehrmacht měl své vlastní školy a to včetně dělostřeleckých. Obdobou té benešovské proto byla „Artillerie-Schule II at Jüterbog“

Velitelé SS-Artillerie Schule II Beneschau podel dochovaných informací byli:

První velitel školy:

- SS-Stubaf. Otto Hornhardt                  od 1. srpna 1942  do července roku 1943

Posléze byl kromě jiného i velitelem Waffen-Artillerie-Regiment der SS 25 ve 25. Waffen-Grenadier Division der SS "Hunyadi" (ungarische Nr. 1). Dne 1. 3. 1945 byl povýšen do hodnosti SS-Oberführer.

 Podle některých informací dalšími veliteli školy byli:

- SS-Staf. Karl Schlamelcher        od 31. července 1943 do konce února 1945 (?)

SS-Standartenführer Karl Schlamelcher sloužil v SS-Artillerie-Regiment 5 a byl nositel Rytířského kříže. Žil v letech 1912-1948. Dochovanými dokumenty je doloženo, že Schlamercher byl velitelem SS dělostřelecké školy v Benešově. Na následujícím obrázku je uveden jeho zvětšený podpis, který vytvořil v Benešově dne 26. dubna 1944 jako SS-Obersturmbannführer und Kommandeur der SS-Artillerie-Schule II. Tento podpis je získán z dokumentu (viz. následující větší obrázek), který se týká záznamu o přepravě pro SS-Unterscharführera Priemera k SS-Junker d. Res. Gelocht.

Některé dokumenty či publikované informace hovoří o tom, že dalším velitelem školy byl:

- SS-Ostubaf. Hans Kempin                                   od 1.března 1945 do konce války

Velitel SS školy pancéřových granátníků v Prosečnici

- SS-Standartenführer Hans Wilhelm Kempin

Myslím si však, že tato informace není pravdivá. Jak jsem uvedl již v článku o SS- škole pancéřových granátníků v Prosečnici – cituji „Od 15. března 1945 velel 32. SS-Freiwilligen-Grenadier-Division „30.Januar“. S touto divizí se zúčastnil obranných bojů v Německu. Divize tvořila s dalšími jednotkami podél řeky Odry na začátku dubna 1945 poslední obrannou linii na cestě do Berlína. Dne 8. května 1945  se SS-Standartenführer Hans Kempin dohromady se zbytky 32. SS-Freiwilligen-Grenadier-Division „30.Januar“ vzdal do amerického zajetí.“

Dle mého názoru byl SS-Staf. Karl Schlamelcher  velitelem SS-dělostřelecké školy v Benešově prakticky až do posledních dnů 2. světové války. Toto tvrzení lze doložit informacemi, které se týkají vzniku a činnosti Kampfgruppe „Wallenstein“ (bojové skupiny  „Wallenstein“). Jednalo se o souborné označení pro jednotky SS, které postupovaly od 5. května 1945 od jihu ze cvičiště SS-Truppenübungsplatz „Beneschau“ proti Pražskému povstání. Kampfgruppe „Wallenstein“ nebo též (Tarn) 44. SS-PzGrenDiv "Wallenstein" (tj. divize ve výstavbě) byla vlastně tvořena výcvikovými a školními jednotkami nacházejícími se v té době v prostoru vojenského cvičiště, takže jednotku tvořili nejen zkušení instruktoři, ale  samozřejmě i jejich nezkušení žáci.  

To znamená, že tato bojová skupina vznikla až na konci války, prakticky až v průběhu Pražského povstání (některé zdroje uvádějí dokonce datum 4. května 1945). Skupina „Wallenstein“ byla vytvořena a vyslána do Prahy s jediným cílem a to likvidace tohoto českého povstání.  Jednou z jednotek této skupiny byla i „verst. Grenadier Regiment 2 "Wallenstein"“ pod velením velitele SS-Artillerie-Schule II Beneschau SS-Ostubaf. Karla Schlamelchera.

Poměrně složitě  se podařilo zjistit i jména některých velitelů jednotlivých školních jednotek – viz. následující text:

Lehrgruppe A
- SS-Stubaf. Fritz Haas, v období 00.00. 1943 - 00.10. 1944
(* 19.7. 1912, + 16.11. 1993, číslo SS: 61 057, vorm.III./SS-AR 3 T, v SS-Artillerie Schule II pravděpodobně od konce 1943 do  července 1944, později v 10. SS-Panzer Division „Frundsberg“)

- SS-Stubaf. Kurt Gattinger, ve škole byl v období od 00.10. 1944 - 00.5. 1945
(*1.9. 1914, číslo SS: 43 742, Stubaf. 20.4. 1943, Artillerie Ersatz Regiment, později SS-Artillerie Schule II). Od července 1943 do ???  byl velitelem II./SS Panzer Artillerie Abteilung v 5. SS-Panzer-Division 'Wiking'.

Lehrgruppe B
- SS-Hstuf.d.R., později Sturmbannführer d.Res. Walter Büsgen, velitel v období  00.3. 1944 až 00.5. 1945
(* 23.12. 1908, číslo SS: 101 585, Hstuf.d.R. 21.6. 1943, Stubaf. 9.11. 1944)

Podpis velitele Lehrgruppe B SS-Strumbanführera Büsgena

Lehrgruppe C
- SS-Stubaf Phals (další informace se nepodařilo zjistit)

Lehrregiment SS-Artillerie Schule II
- SS-Obersturmbannführer Heinrich Horns 00.00.00 - (31.7. 1944)
(*10.10. 1908, číslo SS: 351 265, Stubaf. 9.11. 1943, Ostubaf. 30.1. 1945)

  ----------------------------KONEC 1. DÍLU---------------------------