Jdi na obsah Jdi na menu
 


Václavický případ

9. 4. 2012

Václavický případ

Zveřejněno se souhlasem autora p. Jana Jiráně, příloha č. III z časopisu „Vlastivědný časopis Benešovska, Vlašimska, Voticka, Českého Meránu a Dolního Posázaví Pod Blaníkem. Vydává Podblanické ekocentrum ČSOP a Muzeum Podblanicka • Ročník XV. (XXXVII.) • č. 1 • 2011.

Byl večer 10. dubna 1939. Bylo asi měsíc po okupaci. Nikdo netušil, k čemu mělo dojít. Ve Václavicích se pořádala tradiční velikonoční zábava, kterou pořádal místní starosta Antonín Čermák, majitel hostince, v němž se konala.

Po silnici od Benešova přicházeli, bylo jich pět, jedno děvče a čtyři muži. Děvče mělo asi 17 let a jmenovalo se Frieda Jirků. Byla to sudetská Němka, která se do Benešova přistěhovala před několika lety. Měla velmi nechvalnou pověst. Dva muži z jejího doprovodu, Petr a Fridrich, byli od četnictva, Hermann byl ze Schutzpolitzei, neboli z německé pořádkové služby, a Georg byl z gestapa a byl oblečen do civilu.

Na zábavu dorazili k večeru. U vchodu potkali výběrčího vstupného Josefa Šacha. Ten je oslovil: „Vstup je pět korun nebo jedna marka.“ Georg se zatvářil opovrženě a dotčeně a na něco se zeptal Friedy. Ta mu rychle přeložila slova Josefa Šacha. Na to Friedě něco opět řekl a Frieda přeložila do češtiny: „My vstupné platit nebudeme, není to potřeba.“ Odstrčili ho a v klidu vešli do víru taneční zábavy, našli si prázdný stůl a hned si objednali. Samozřejmě že alkohol. Hostinský Čermák přišel k jejich stolu a vyzval je: „Zaplaťte vstupné!“ Na to se na sebe podívali a pohoršeně zatvářili. Petr po chvíli mlčení vytáhl z kapsy dvě koruny. Pro změnu se pohoršeně díval hostinský. „To je málo,“ řekl důrazně. Frieda se na něho podívala povýšeně, ostatně jak Němci měli ve zvyku, a pevně prohlásila: „Přišli jsme pít, ne tančit, to musí stačit.“

Začali hrát waltz. Hermann požádal Friedu o tanec. A přece šli tančit. To se však nelíbilo hostinskému. Také atmosféra v hospodě začala houstnout. Hostinský vešel na taneční parket a vyzval tančící pár, aby zaplatil vstupné. „Jsme již na odchodu,“ prohlásila skálopevně Frieda. Sál nakonec opustila Freida s Georgem. Zbylí tři Němci zůstali a popíjeli dál objednané pivo. Asi po půl hodině se vrátili. U vchodu pořád vybíral vstupné Josef Šach. „Vstupné,“ vyzval oba znovu příchozí, „musí mít alespoň slečna, jinak vás dovnitř nepustím!“ To by tak hrálo, aby nás nějaký Čech nechtěl pustit dovnitř, blesklo Georgovi hlavou. A vytáhl pistoli. V Josefovi hrklo. Přece jenom už nebyl nejmladší. Rozhodl se je pustit. V sále by se napětí dalo krájet. Oba došli ke stolu, kde seděli před tím. Mezitím ostatní tři muži vytáhli také své pistole a položili je na stůl. Tato demonstrace síly nezůstala bez odezvy. Hostinský vida, co se děje, zašel za velitelem celníků Maxou, aby zavolal někomu, kdo by s těmi Němci mohl něco udělat. Velitel celníků Maxa poté volal benešovské gestapo.

V sále se mezitím začali shlukovat lidé. Chtěli se hlavně bavit tancem, ne se vybavovat s nějakými Němci. Němci vycítili, že atmosféra v sále není už tolik přátelská. Zvedli se a kryje se zbraněmi, pomalu odcházeli. Ve dveřích se Hermann otočil a namířil pistol na strop, jako by chtěl vystřelit. To rozbouřilo zvláště mladým Čechům krev. Ti se vypravili za Němci a s výkřiky: „Táhněte pryč, odkud jste přišli!“ nebo „Smrt Německu!“ a brali plaňky z plotů od domu, který stál naproti hospody. Bylo tam dobrých dvacet mladých Čechů, kteří se pustili za Němci. Němci, aby ukázali, kdo má navrch, vstřelili pár výstřelů do vzduchu a kvapně odcházeli k Benešovu. Mládenci se vrátili zpět do hospody, aby se bavili dál.

Klid však nastat neměl. Zábava sice pokračovala, ale Němci, kteří se vraceli k Benešovu, cestou potkali auto člena četnictva, zastavili ho a donutili ho, aby je odvezl do Benešova. Výsledek tohoto potkání na sebe nenechal dlouho čekat.

„Jedou Němci!“ křičel kdosi a běžel směrem k hostinci, aby tam stačil včas všechny varovat. Měl pravdu. K Václavicím se blížili dvě nákladní vozidla asi se čtyřiceti příslušníky Schutzpolitzei. Vracela se s nimi i skupina, již známých Němců. Zastavili před hostincem. Během chvíle vyskákali z koreb aut, ukázněně, rychle a beze slova. Jejich velitel, jakýsi Heinz, rychle rozkazoval: „Jeden kulomet do okna hostince, zabezpečte, ať nikdo neunikne.“ Jak řekl, tak se taky stalo. Během momentu byli v hostinci a jeden lehký kulomet byl v okně. Druhý zůstal na korbě auta.

Mezitím zavládlo v hostinci zděšení. Spousty se jich snažilo utéct. Okny, dveřmi. Většinou se jim to nepovedlo a byli Němci vráceni zpět. Okny, dveřmi. Kudy vyšli ven. Mezi těmi mály, kteří utekli, byl i starosta Čermák.

Do hostince vstoupila Freida a velitel Heinz. „Kdože to dělal ten bordel?“ zeptal se velitel. „Bylo jich asi patnáct, ukážu vám je,“ řekla povýšeně Freida. A už jen ukazovala. Zatkli jich nakonec třináct, byli mezi nimi Jaroslav Šach, za to, že řekl, že skupina Němců neměla vstupenku, a tudíž neměla v sále co dělat. Velitel se na něj podíval podrážděně a s lišáckým úsměvem se napřáhl a vrazil mu ránu pěstí do obličeje, až mu s nosu proudem vytryskla krev. Další zatčení byli Václav Vitejček z Chlistova, úředník Černohorský ze Zlenic a další byli Bukovan, Chářovic a z jiných vsí z okolí. Posledním zatčeným byl čeledín Rýdl. Byl až moc nápadně podobný starostovi Čermákovi, a Němci si tudíž mysleli, že je to starosta. Jaroslava Šacha shodili na zem a zbili ho a zkopali. Zlomili mi při tom dvě žebra a vyrazili několik zubů. Poté byl naložen na korbu auta k ostatním. Byli odvezeni do Benešova do budovy Schutzpolitzei. Byli donuceni zazpívat Němci píseň „U našich kasáren“. Tedy píseň, kterou si několikrát nechali na zábavě zahrát a která parodovala Hitlera. Stačilo pár pohledů na sebe a už věděli. Zpívat začali, ale původní verzi této písně. Jak dozpívali, vyhnali je Němci na chodbu, postavili čelem ke zdi a bili je. Po bití zjistili, že nemají hostinského Čermáka, ale čeledína Rydla. Odvezli ho tedy domů, kam se pro něj po pár hodinách vrátili, aby ho odvezli do nemocnice a nechali mu spravit žebra a dát mu zlaté zuby. Zemřel pět let po tomto incidentu.

Zbylých dvanáct převezli do věznice benešovského soudu. Zde zjistili špatný stav Jaroslava Šacha. Odvezli ho do nemocnice a více se již o něj nestarali. Zbylých jedenáct zůstalo ve vězení.

Ve Václavicích se situace zatím uvolnila. Lidé mohli jít ze zábavy domů. Většina odcházela zadem, přes ploty. V jednu chvíli nečekaně zaštěkala kulometná salva. Všichni v okolí rychle zalehli k zemi. Jediným zasaženým byl František Merkserhaur, a to nad kolenem. Za pomoci známých se dostal domů.

Po chvíli odjelo i druhé německé auto. V tuto dobu byl už hostinec prázdný, a tak se do něj vrátil hostinský Čermák. Před hostincem stáli jen místní celnici, které dobře znal. Řekl jim: „Když se tu objevej Němci, tak mi řekněte, že jedou, abych moh utéct, jo?“ otázal se jich. „Dobře, až se budou vracet, tak od nás uslyšíš ‘Heil Hitler‘,“ řekl mu velitel četníků Maxa. Vrátil se tedy starosta Čermák zpět do hostince a pro uklidnění si udělal velkou černou kávu. Sedl si v lokále a koukal kolem sebe a urovnával si myšlenky. Támhle na zemi byla krev. Hodiny ukazovaly jedenáct večer. Byli tu Němci. Zatkli tu mé přátele. Ani nevím pořádně koho. Tyhle všechny myšlenky se mu honily hlavou. Najednou se však ozvalo: „Heil Hitler!“ Když to uslyšel, utekl. Noc strávil u svého dobrého přítele Františka Žížaly.

Němci však nejeli pro starostu. Hledali zraněného Merkserhaura po kulometné salvě. Po chvíli vyptávání ho našli. Odvezli ho do benešovské nemocnice. V tu dobu se již blížila půlnoc. Ani v tuto pozdní dobu nebyl dopřán obci klid. K vesnici se blížilo další, zatím neznámé auto. V tomto autě sem přijížděl Harald Wiesmann, velitel místního gestapa. Zamířil hned na četnickou stanici.

„K čemu tady sakra došlo?“ začal hned nadávat, přičemž vytáhl parabelu a přitiskl ji veliteli Maxovi na krk. Maxa ucítil ledovou hlaveň parabely. Na čele mu vyrazil studený lepkavý pot. Poté lehce vyděšeným hlasem začal popisovat nedávnou událost. Jak se rozmluvil, uklidnil se a za chvíli na něm nebyla znát žádná sebenemenší známka strachu. „Jestli to bylo takhle, tak...“ Ani nedokončil větu. Po té se otočil a se svým pobočníkem odjeli zpět do Benešova.

Ale ani teď pořád nebyl klid. V noci mělo dojít k ještě jedné důležité věci. Přijela totiž Schutzpolitzei a hledala starostu Čermáka. Nenašla ho. Provedla u něj doma důkladnou domovní prohlídku. Nic ovšem nenašli. A jak se dalo očekávat, odjeli, aniž by se namáhali s úklidem. Prostě rozhrabali byt a odejeli. Jak ostatně měli ve zvyku.

Úterý mělo být ve Václavicích už klidnější než den předešlý. Ale lehké být nemělo.

První věc, která se stala, byla ta, že se opravil poškozený plot před hostincem. Opravovalo ho několik mladíků, kteří se včera účastnili zábavy.

Starosta Čermák se probudil u svého přítele Františka Žížaly. Posnídal společně s jeho rodinou a po snídani se pustil do rozhovoru s Františkem. „Nemoh´ bys mě odvést do Benešova? Zkusil bych udělat něco pro kluky, který chytili.“ „Beze všeho,“ odpověděl mu na to František. „Ovšem. Neměli bysme jet po silnici, vem to polma přes Žabovřesky.“ „Myslíš zadem? Tak to se to ale protáhne.“

A během pár chvil si to už jeli po polní cestě do Benešova. Dojeli až na náměstí. Tady zastavili a starosta Čermák sestoupil z motorky. „Drž se a ať se ti to podaří,“ popřál štěstí František svému kamarádovi. „Dík,“ poděkoval starosta Čermák a pokynem ruky mu naznačil, ať se nezdržuje a jede.

Poté zamířil směrem na okresní úřad, kde se po chvíli čekání dostal za hejtmanem Dr. Tomsou a jeho zástupcem Dr. Klimentou. „Jsem rád, že tě tu vidím celýho,“ spustil Dr. Tomsa dřív, než mohl starosta Čermák cokoli říct. „Smutný, co se teď děje,“ přitakal Dr. Klimenta. „Jo, a může to bejt ještě smutnější, když je postřílej. Doufám, že se s tím dá něco udělat, protože já v tom ty kluky nechci nechat samotný,“ reagoval energicky starosta Čermák. „No něco by se snad udělat dalo, ne?“ a s tázavým pohledem se Dr. Tomsa podíval na svého zástupce. „No,“ a se zamyšleným pohledem se začal drbat za uchem: „Zítra ráno jedu do Prahy, můžu tě vzít s sebou, jako svého asistenta a stavíme se v kanceláři Souručenství, kde se můžeme pokusit něco dojednat, protože pochybuju, že by Heinz ty kluky jen tak propustil, když teď za ním stojí gestapo, které to vyšetřuje. Musíš jim tam dát vědět, aby neudělali kravinu a nějak to tam sfoukli, aby to nepadlo na Čechy,“ skončil svůj malý proslov Dr. Klimeta. Dr. Tomsa mezitím něco napsal a potvrdil to razítkem. „Tady máš zaručení bezpečnosti,“ řekl Dr. Tomsa a podal mu ten dokument. „Dík, ale stejně se radši nebudu v Bene zdržovat. Moh´ bych si dvakrát zavolat?“ poděkoval a zeptal se starosta Čermák. „Jistě,“ dovolil mu pokynem ruky na telefon Dr. Tomsa.

Starosta poté volal četnickému veliteli Maxovi, aby se nějak domluvil s lidmi, které by mohli případně vyslýchat. Druhý telefonát byl do Mysliče, kde žil jeho bratranec. Domluvil se s ním, že u něj přespí. Myslič leží kousek od Benešova, takže se tam bez problémů dostane vlakem.

Ve Václavících zatím byl vyhlášen zákaz vycházení a na jeho dodržování dohlíželi příslušníci Schutzpolitzei.

Večer do Václavic opět přijelo gestapo. A opět si to namířili na četnickou stanici. Harald Wiesmann pokračoval ve vyšetřování. Přijela s ním i Freida Jirků.

Dřív než začal Wiesmann vyšetřovat, došel s ní k hospodě, kde měly být židle a stoly poničeny od rvačky Němců s Čechy a veškeré půllitry přitom měly být rozbity. Hospodský lokál byl ovšem v pořádku. Ani plot, který byl včerejší večer rozebrán, nebyl poškozen, protože byl již opraven.

Na stanici byli zatím předvedeni Josef Dráb, Jan Fulín, František Šindelář a Josef Přeučil. S nimi bylo zahájeno vyslýchání, kvůli včerejší události. Weismann, který si zřejmě liboval v ohrožování kohokoli svojí parabelou, ji tentokrát namířil na prsa přítomných a začal vyslýchat. Rozepisovat se o tomto výslechu by bylo zbytečné, protože vyslýchaní byli s místními celníky o odpovědích již domluvení a navíc neříkali moc lži, protože tlumočili včerejší události.

Ve středu ráno se sešli Dr. Klimenta a starosta Čermák, jak se předchozí den dohodli. „Jedna malá změna,“ začal Dr. Klimenta, „odpadlo mi to naplánované jednání, takže pojedeme rovnou do tý kanceláře.“ „No,“ pronesl významně starosta Čermák, „to je dobrá zpráva.“

Cesta do Prahy jim zabrala asi hodinku jízdy a hledání kanceláře Souručenství další půl hodiny. Když už se jim ji podařilo najít, naštěstí dlouho nečekali a byli po chvíli čekání přijati.

Mluvil s nimi český úředník Ing. Macík, o to jednání bylo lehčí. Když pečlivě vyslechl, k čemu došlo, a přeptal se na věci, které mu nebyly jasné, se po krátkém rozmýšlení rozhodl takto, doslovně: „Odjeďte zpátky do Benešova, ustavte vyšetřující komisi složenou z Vás, starosto Čermáku, Dr. Tomsy, z velitele Schutzpolitzei Heinze, gestapáckého velitele Wiesmanna, z předsedy okresního soudu Janoty a od nás přijedu já s několika mými kolegy, komise zasedne ve čtyři hodiny odpoledne v budově okresního soudu.“

Komise se opravdu sešla ve čtyři hodiny. Předsedal jí soudce Janota. „Jako první dostane slovo václavický starosta Čermák,“ řekl soudce po své úvodní řeči. Velitel Heinz a gestapák Wiesmann sebou podivně škubli, když to uslyšeli. Vždyť to byl muž, kterého po celou dobu hledali! „Je to politováníhodné, že věc musela zajít až tak daleko,“ začal svoji řeč starosta Čermák. „Všichni víme, že k tomu nemuselo dojít,“ přičemž se významně podíval na přítomnou Freidu Jirků. „Nebudu tady teď rozebírat, k čemu došlo, protože to všichni moc dobře víme. Já jen žádám, aby se vše vrátilo k normálnímu. Chtěl bych, aby byl zrušen výjimečný stav. Chci, abyste propustili zatčené, za nic nemohou. Chtěl bych, aby byli všichni zranění a potlučení vydáni lékařům a poté domů. Oni ten incident nezavinili, byli to ti příchozí Němci!“ „Tohle poslouchat nebudu!“ ozvalo se v sále. Byl to Wiessman. „My nikoho netlučeme! To je sprostá pomluva!“ Další, komu vzkypěla krev, byli úředníci z kanceláře Souručenství. „Předveďte tedy zadržené!“ Reagovali na to jednohlasně. Ovšem ozvalo se to v češtině i němčině. „Ticho v sále!“ ozval se soudce Janota. Sál se po chvíli opravdu uklidnil. „Pošlu pro zadržené jedno mého úředníka. Ostatní zatím zůstanou zde,“ domluvil.

Úředník se vrátil asi až za hodinu a půl. Bylo to více, než se čekalo. Vrátil se sám. To bylo další překvapení. „Nikdo již zadržený není. Někam je převezli,“ to byla jediná slova, která řekl. Všichni byli v úžasu. Jediný, u kterého se zdálo, že ho to nepřekvapilo, byl velitel Heinz. Tvářil se dokonce spokojně.

Byla to pravda. Všech zbylých jedenáct vězňů bylo již tou dobou doma. Němci je rozvezli po jejich domovech, ale každému, než ho pustili, dali pár ran, aby si pamatoval, že nikomu nemá nic říkat.

Komise se potom dohodla, že prohřešky na straně Čechů vyřeší protektorátní orgány a na straně německé orgány německé. Zadržení měli být propuštěni. Zákaz vycházení měl být zrušen. Zrušen byl v pátek. Další vyšetřování přineslo asi 80 spisů tak bezobsažných, že žádný soudní proces otevřen nebyl. Bylo vedeno jen neformální jednání soudu asi za tři týdny. To nepřineslo nic nového.

Pořádné soudní procesy se vedly až v roce 1945. Freida Jirků byla odsouzena ke čtyřem rokům vězení a byla v rámci odsunu Němců odsunuta do Rakouska. Harald Wiesmann byl za své pozdější činy odsouzen k trestu smrti. Hlavně kvůli vyhlazení Lidic. 

Naštěstí k tomuto incidentu došlo asi měsíc po okupaci. V tuto dobu byli naštěstí protektorátní úřady pořád činné a na jejich slova byl brán zřetel. Také Němci se snažili ukázat, že nejsou nepřátelé, nýbrž ochránci, proto nedošlo k ztrátám na životech.

O měsíc později došlo k podobnému incidentu v Domašíně. Ale tam už byla ztráta na lidském životě.

 

(Děkuji panu kronikáři Plavcovi z Václavic za pomoc.)

Jan Jiráň

 

Zdroje:

Václavická kronika, zápis p. Víška, str. 51 – 61.

Podblanicko proti okupantům, str. 56 – 57.

Jiří Tywoniak: Léta okupace na Benešovsku I.

(1939 – 1945).

 

Komentáře

Přidat komentář
Kontrolní kód Přehrát audio kód

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář