Jdi na obsah Jdi na menu
 


Odboj - Jarmila Pláteníková

11. 3. 2013

Jarmila Pláteníková (nar. 2. 8. 1924)

„Stáli jsme při sobě. To je zajímavý, že ten národ českej je tak – s odpuštěním – pitomej, že když se nic neděje, tak se mezi sebou perou, rvou a hádaj kvůli každé blbosti. Ale když to potom hoří, tak se všichni najednou semknou a všichni se mají hrozně rádi.“

 Stručně:

+ pochází z rodiny sedláka a starosty obce Úročnice na Benešovsku, které bylo za druhé světové války vysídleno kvůli cvičišti SS,

+ před rokem 1943 členkou protinacistické odbojové skupiny poštovních zaměstnanců v Českých Budějovicích, kde studovala obchodní akademii,

+ nuceně nasazená v letech 1943–1944,

+ 1944–1945 pod dohledem gestapa,

+ v roce 1952 poznala v Praze na ulici bývalého dozorce ze zajateckého tábora v Sackischi, v té době ovšem již člena KSČ.

 

Mládí a účast v odboji

Jarmila Pláteníková se narodila 2. srpna 1924 v Benešově. Dětství a mládí prožila na statku svého otce Františka Hubínka v Úročnici nedaleko Benešova. Měla ještě o několik let mladšího bratra Josefa, který dodnes na rodném statku hospodaří. Otec František Hubínek byl v Úročnici starostou. Jarmila nejprve navštěvovala dívčí školu v Benešově a po jejím absolvování nastoupila na obchodní akademii v Českých Budějovicích, kde bydlela u svého strýce a tety, aby byla podle svých slov „pod dozorem“. Do radostného mládí ale přišla válka a zaměstnala patnáctiletou Jarmilu zcela jiným způsobem. Stala se spojkou mezi členy protinacistické odbojové skupiny svého strýce. Tuto skupinu, na jejíž název ani na jména členů si Jarmila Pláteníková nevzpomíná, bychom mohli označit jako skupinu poštovních zaměstnanců. Pracovníci pošt tvořili důležitou součást Petičního výboru Věrni zůstaneme (PVVZ), jedné z nejpočetnějších a nejrozmanitějších složek domácího odboje, a zajišťovali nejen kurýrní spojení se zahraničím, ale také vydatně pomáhali při podpoře perzekuovaných obyvatel tzv. Protektorátu Čechy a Morava. Na svou účast v odbojové organizaci, o jejíž činnosti ale z důvodů osobní ochrany nebyla zcela informovaná, Jarmila Pláteníková vzpomíná: „Časem na mně chtěl, abych došla k nějakýmu známýmu, donesla mu dopis, a já jsem brzy poznala, že to nejsou normální dopisy. (…) Hrozně ráda jsem nosívala různé zprávy nebo to byly také peníze v obálkách pro vdovy po popravených nebo po zavřených, ale také matkám a dětem. Strýčkovi jsem to řekla a slíbila jsem mu, že to neřeknu před jeho ženou, mojí tetou, protože ta by strachy umřela.“ Kromě finanční a jiné podpory pozůstalým ženám se skupina zřejmě zabývala i zpravodajskou činností: „Mimoto měli vysílačky a poslouchali, měli nějaké spojení. To zas mě strýček tolik neinformoval, oni mě potřebovali, abych dělala spojku.“

Celou odbojovou skupinu, včetně strýce Jarmily Pláteníkové, ale gestapo v roce 1943 odhalilo a pozatýkalo. Jarmilu od bezprostředního zatčení uchránilo zřejmě mlčení vyslýchaných odbojářů a také její návrat zpět do Úročnice k rodičům. To se odehrálo ale ze zcela jiných důvodů, neboť ještě před zásahem gestapa do organizace zabrali Němci obchodní akademii, kterou Jarmila navštěvovala, a vyučování přeložili do Tábora. Tam ovšem nemohla Jarmila dojíždět, a tak nastoupila v rodném Benešově do mlékárny jako účetní: „Byly tam zaměstnaný hlavně děvčata a chlapci ze škol, který byly zavřený.“

Situace se ale záhy změnila: „Pak ale přijela tetička a říkala, že mě hledá gestapo. V tu dobu se moji rodiče museli vystěhovat, protože z části Benešova, části Sedlčanska a části Netvořicka byl udělaný tzv. SS – Übungsplatz, udělali tam bunkry a chtěli tam udělat cvičiště pro Němce. A všichni lidi se museli vystěhovat. Můj tatínek – tomu se podařilo sehnat domeček na pokraji hranic tohoto cvičiště, a sice v Peceradech blízko Týnce nad Sázavou.“ Vysídlení částí středočeského kraje pro účely německého vojenského cvičiště, realizované převážně v průběhu roku 1943, které bylo ve skutečnosti součástí prvotních snah o germanizaci českého prostoru, tak znamenalo pro rodinu Hubínkovu první stěhování z rodného statku. Hubínkovi pak museli po dobu vysídlení docházet na práci na tzv. SS-Hoff, což byl vždy největší statek ve vsi, kde byla soustředěna rostlinná i živočišná výroba. Nutno dodat, že druhý zásah do soukromého hospodaření nastal po roce 1948, kdy se Hubínkovým, stejně jako dalším větším sedlákům, nevyhnuly kolektivizační změny a kdy jim byl statek sebrán pro účely JZD.

Jarmila Pláteníková se však s rodinou ze zabraného území již nestěhovala: „Já jsem měla předvolání do Německa na práci, ale mlékárna si mě chtěla vyžádat, že pracuje i pro německou armádu. Ale tatínek mi to nedovolil a řekl, abych jela, protože když mě hledá gestapo, že mě budou hůř hledat v tom Německu než tady. Takže oni se stěhovali do Pecerad a já jsem jela do Frankfurtu nad Mohanem. Tam jsme přijeli, ale v té chvíli, kdy byl Frankfurt hodně vybombardovanej. A neměli pro nás ani ubytování, ani práci, a tudíž nás poslali vlakem do tzv. Sackische.“

Na nucených pracích

Předvoláním na nucené práce do Německa v prosinci 1943 se Jarmila Pláteníková zařadila mezi tisíce mladých lidí z tzv. Protektorátu Čechy a Morava, které si vyžádala Říše na práci. Nucené odvody se na základě soupisů týkaly ročníků 1918 až 1922 a ročník 1924, ke kterému patřila i Jarmila Pláteníková, měl tu zvláštnost, že se týkal poprvé i mladých žen.

Najímání na nucené práce mělo v protektorátu a v satelitních zemích nacistického Německa podobu prostého náboru. V Polsku a v Sovětském svazu to byly spíše hony na lidi, popřípadě to byla mnohdy jediná možnost jak přežít. S prodlužující se válkou se ale nábory začaly měnit v násilné deportace z okupovaných zemí a odvody celých ročníků. Jarmila Pláteníková, ročník 1924, popisuje, že záležitost odvodu byla v rukách protektorátních úřadů: „Pracovní úřad byl v Benešově. No a já jsem se musela na ten úřad dostavit, protože jsem dostala předvolání. Že jsem jako ročník 1924 a že musím na práci do Německa. Tak jsem to ukázala v mlékárně na ředitelství, tak mi řekli: ‚Ty nikam nepůjdeš, protože my máme právo tě vyžádat, protože mlékárna je zásobovací podnik a zásobujeme tady všechny, tzn. nejenom Čechy, ale i Němce.‘“ Z důvodu hrozícího zatčení gestapem ale Jarmila Pláteníková raději do Německa odjela: „ To nám řekli jakým vlakem. Nastupovali jsme v Benešově do vagonu nám určenýho a byl tam člověk z toho pracovního úřadu, kterej měl náš seznam. A z toho Benešova nás jelo asi osm. Většinou jsme se navzájem znali, ale každej jsme jel jinam.“

Pracovní lágry byly umístěny většinou v blízkosti továren, pro které pracovali dělníci a dělnice ze všech koutů Evropy i ze Sovětského svazu. Mnoho těchto táborů se nacházelo na hranicích Německa a tzv. Generálního gouvernementu, v dnešním Polsku. To byl také případ města Sackisch (dnes Zakrze, cca 2 km od českých hranic), kde nacisté během druhé světové války zřídili pracovní tábor a zároveň pobočku koncentračního tábora Gross Rosen. V Gross Rosen, který se taktéž nacházel na území dnešního Polska, bylo mezi lety 1940 a 1945 umístěno až 130 000 lidí, z nichž asi 40 000 zemřelo.

Z vyprávění Jarmily Pláteníkové si můžeme udělat představu, jak to v pracovním táboře vypadalo: „To byl postavenej Barackenstadt. To bylo obrovské množství baráků, takovejch těch, jako má armáda, a bylo to v lese, v Kladsku. (…) To byla továrna na letecký stroje – Luftfahrwerke. V Sackischi se dělaly letecký motory. (…) Bylo to obehnaný drátem dokolečka.“ Tzv. Barackenstadt měl však dvě části, jednu tvořil tábor pro dělníky a dělnice z okupovaných zemí či satelitních zemí, druhou část vězeňský a zajatecký tábor: „Ta zadní půlka byla vězeňský a zajatecký tábor a ta přední byla otevřená a tam jsme mohli chodit ven, třeba na borůvky a najít si šišky a kusy dřeva, abychom si mohli zatopit.“ Do práce pak dělníci chodili každý den kromě neděle na místo vzdálené asi dvacet minut od tábora, právě do zmiňované továrny na letecké motory. Většinou se pracovalo ráno od sedmi, v zimě se začínalo o něco později.

Jarmila Pláteníková vzpomíná, jak vypadal začátek jejího pobytu v Sackischi: „Já jsem měla takovej malej výstup při příjezdu, protože jsme byli unavený a jeli jsme dva dny prakticky bez jídla, měli jsme jen trochu vody, co jsme si vzali s sebou. A v chodbě, kde jsme čekali, v té továrně, tam dvě děvčata omdlela. Já jsem byla jedna z mála, která uměla německy. (…) A tak jsem šla do kanceláře a řekla jsem, že jsme sem nejeli dobrovolně a oni nás tady nechají stát! A vyšel takovej starej pán a ptal se: ‚Was ist das? Co to tady je?‘ A já jsem mu to řekla, že jsme sem dobrovolně nejeli a oni že nás tady nechaj takhle stát. A on okamžitě zařídil odvoz na ubikace a taky to, aby nám dali teplé jídlo, což byl nějakej teplej čaj nebo takovýho něco a nějakej chleba. A mně nařídil, abych se druhej den ráno u něj hlásila. Měla jsem z toho strašnej strach, ale ti, co už tam dávno bydleli – Moraváci to byli a Slováci a všechno možný a pak tam byli taky lidi z různejch zemí – tak ti říkali, abych se nebála, že to je jedinej slušnej člověk. Jmenoval se Dr. Bitter a měl na starosti právě cizí pracovníky.“

Na příběhu Jarmily Pláteníkové je dobře patrné, jak velké rozdíly byly mezi různými skupinami nucených pracovníků a jak rozličné mohly být jejich osudy. Zatímco např. sovětští váleční zajatci pracovali v dolech za nelidských podmínek, v některých pracovních, ale i zajateckých táborech se dalo poměrně slušně žít. Jarmila Pláteníková měla možná i díky své dobré znalosti němčiny hned od začátku štěstí: „A tak jsem ráno šla do kanceláře a Dr. Bitter mi řekl, že budu dělat tlumočnici, a sice tím způsobem, že budu český děvčata, který jsou nemocný, vodit ráno k lékaři a hlásit mu denně ráno stavy pracujících. Tak to jsem dělala a vždycky jsem si to trochu prodloužila.“

Ačkoliv se Jarmile Pláteníkové v otázce náplně práce poštěstilo, v každém táboře se našli dozorci, jejichž chování ztrpčovalo život obyvatelům pracovního tábora: „Byl tam jeden esesák, ten se jmenoval Spruch a ten chodil a zdravil ‚Heil Hitler‘ anebo ‚Zvítězit, nebo zemřít‘. A když on přišel a řekl ‚Zvítězit, nebo zemřít‘, tak já jsem při tom řekla: ‚Tak si, ty vole, připrav truhlu.‘ Potichu. Ale slyšeli mě ti ostatní a zajímavý bylo, kolik tam bylo lidí, co uměli česky, a nepřihlásili se k tomu. A jedna tam byla vedle, Hermina Martin, a ta mi napsala lístek: ‚Pojď na záchod.‘ Na záchodě mi řekla, že jsem udělala hloupost, že on umí česky, a varovala mě, abych si dala pozor, že je strašně zlej. A že určitě půjde po mně. A taky jo, ale já jsem se mu vyhýbala. On pak dokonce lezl k nějakejm děvčatům a využíval je tam, což měli oni zakázaný, to bylo prznění rasy.“

Jak tedy vypadal život na nucených prací a jaké podmínky panovaly v obou částech tábora: „Ve vězeňské části tábora jsme chodili v šiku, seřazený, a když někdo z té řady vystoupil, tak ho střelili. To se šlo řadou na práci. Když jsem byla ale v tom volném, tak to se šlo poměrně snášet. To bylo dobrý, protože všichni jsme se znali, byli jsme kamarádi, byli tam Moraváci, Poláci a Češi hlavně. Všichni jsme si rozuměli.“ O vztazích na pracovištích a v lágrech bychom si neměli dělat iluze, ale vesměs by se dalo hovořit i o přátelství: „A zajímavý je, že kluci z Moravy byli ohromný, ti byli takoví čestní a rovní. Naši kluci byli rošťáci, ale zase Češky byly lepší a Moravanky, ty by se byly kamarádily taky s těma Němcema, aby z toho něco měly. Byly takový prospěchářský.“

S východními dělníky, kteří na tom byli obecně nejhůře, se Jarmila Pláteníková ve volné části tábora nikdy nesetkala, ti, ačkoliv většina z nich přicházela do Říše za prací dobrovolně, žili za ostnatým drátem zajateckého tábora. Dělníci a dělnice ze středoevropských zemí měli mnohem volnější režim: „My jsme tam měli svoji partu. Měli jsme akorát bídu v jídle, ale když třeba poslali klukům z Moravy špek a někomu mouku, tak jsme vařili knedlíky. (…) Jinak jsme dostávali takový černý chleby a na neděli – to jsme měli volno, to se tam nevařilo – tak jsme už v sobotu dostali bochníček chleba a dostali jsme salám. A denně ráno tam přivezli kotel čaje.“ Pitný režim jinak neexistoval: „Ráno jsme dostali jeden kotel čaje a večer druhý kotel. A přes den jsme neměli možnost pít. Jen já jsem měla to štěstí, že jsem byla v té kanceláři hlásit ty stavy, takže tam jsem se napila z vodovodu.“

Pracovníci z protektorátu měli výhodu i v tom, že v případě nedostatečné výživy či hladu mohli dostávat balíčky z domova. Jarmila Pláteníková navíc získala v táboře ochránce v osobě dr. Bittera a jeho ženy: „Jeho paní mě pozvala k nim, vyžádali si mě na úklid v sobotu a neděli. A tam jsme si povídali a ona říkala: ‚Já se těším, že nám ukážete Prahu po válce.‘“ Poválečné setkání se ale neuskutečnilo, Bitterovi byli s největší pravděpodobností z polského území odsunuti a jejich adresu se paní Pláteníkové nepodařilo zjistit.

V táboře také panovala nedostatečná hygiena a baráky se nedaly dobře vytopit: „Kamna moc tepla nedaly, ty baráky byly z panelů a tam foukalo. V zimě tam deka nebyla nic platná, to jsme spali oblečený. A měli jsme vši! To bylo hrozný. Když jsem přijela pak domů, maminka mi musela napustit hlavu petrolejem.“ Není divu, že z pobytu v nevytopených místnostech měla Jarmila Pláteníková celý život potíže s ledvinami.

I přes počáteční snahu nebylo možné se v táborech udržet v čistotě: „V létě to bylo bezvadný, to jsme se myli v potůčku. Kluci měli kus potoka, my jsme měly kus potoka…V zimě to bylo horší, to jsme si nosili vodu, měli jsme lavor a holt v tom lavoru jsme se umyli tak čtyři nebo pět. Hygiena byla taková, že jsme si nakonec myli jen obličej a ruce.“

Diskriminace cizích pracovníků se projevovala i ve vyplácení mzdy. Ačkoliv byl pro každou skupinu nucených pracovníků vyměřen určitý tarifní řád, nepamatuje si Jarmila Pláteníková, že by dostala někdy peníze. Zřejmě jí z vyměřeného platu odečetli poplatek za stravu a ubytování, takže jí prakticky nic nezbylo.

Vězení a konec války

Gestapo však Jarmilu Pláteníkovou kvůli její odbojové činnosti přece jen dostihlo i v táboře nucených pracovníků v Sackischi. V létě 1944, kdy se již přibližovala fronta, byla přemístěna do vězeňského a zajateckého lágru, který byl od tábora nuceně nasazených pracovníků oddělen ostnatým drátem. Několikaměsíční pobyt v tomto vězení byl tvrdší zkušeností než předchozí život ve „svobodnější“ části tábora: „Na konci léta mě tam objevili a okamžitě mě přemístili do druhý poloviny toho Barackenstadtu, toho Sackische, kterej byl zavřenej za drátem, a byla jsem okamžitě vězeň. (…) A tam jsem byla, přišla o zuby atd. Prostě užila jsem si svoje.“

Blížící se frontu ohlašovaly čím dál častější nálety. Zatímco dělníci z tábora nucených prací se mohli schovat do lesa, vězni a váleční zajatci byli ponecháni svému osudu v barácích: „My, co jsme byli zavřený, jsme nesměli z ubikace, my jsme museli zůstat.“ V rámci rychlého opouštění prostoru a vyklízení koncentračních a jiných táborů evakuovali Němci na začátku prosince 1944 i vězně ze Sackische: „Potom nás evakuovali a vezli mě s jinýma ve vlaku a vždycky se jelo v noci. A přes den ten vagon stál před nějakou stanicí. Nevěděli jsme, kde jsme, kolikátého je.“ Po dlouhé cestě vlakem, který převážel i francouzské, italské či jugoslávské válečné zajatce, se Jarmila Pláteníková dostala konečně zpět do Čech: „Dovezli mě na Pankrác a tam jsem byla asi tři dny. Pak mně řekli, že tam nemají místo a že mě dají do místní věznice, a dovezli mě do Benešova. To už byla ovšem půlka prosince a to už bylo takový, že už ti Němci měli trochu strach a v tom Benešově už se ti Češi zase méně báli. Tak tam řekli, že nemají taky místo, a dali mě do Janečkovy továrny pod dozor gestapa. Každý tři dny jsem se musela hlásit na gestapo. Někdy jsem dostala pár facek a někdy ne. Bydlela jsem u rodičů. V továrně jsem nesměla dělat v kolektivu, byla jsem v telefonní ústředně, kde jsem hlásila hlavně nálety. A to všichni odešli a já jsem musela zůstat, abych ohlásila zase konec náletu.“

V dubnu 1945 se Jarmila Pláteníková málem stala jednou z těch, kteří se nedočkali konce války: „V dubnu, než byl konec, asi tak v polovině dubna ráno ve čtyři hodiny někdo bouchal a maminka se ptala, kdo to je, a oni, že gestapo. Chtěli mě a maminka se ptala proč. A oni: ‚Je to zběh a půjde k likvidaci.‘ A maminka začala hodně plakat a oni na mě: ‚Honem, honem!‘ Tak jsem se oblékla a musela jsem s nima na nádraží. Maminky sousedka měla za muže Rakušáka a uměla německy, tak šla s maminkou. A říkala mamince, aby vzala s sebou chleba a nějaký sádlo, jestli má.“ Jarmilu vezlo gestapo vlakem do Prahy, přičemž její maminka se sousedkou jely ve stejném vlaku. Za úplatu v podobě chleba se sádlem dovolilo gestapo paní Hubínkové rozloučit se s dcerou: „Maminka se mnou byla v kupé až do Prahy, pak se musela rozloučit. To byl nejhorší okamžik v mém životě. (…) Maminka s tetou pak čekaly kolem věznice, protože každý den se vyvěšoval na věznici lístek, kde byly jména těch, kteří byli popraveni anebo ten den budou popraveni.“ Jarmilino jméno se však na obávaném seznamu neobjevilo a po třech dnech vyšla z bran pankrácké věznice. Mezitím totiž došly doklady z Polska, že se nejedná v jejím případě o zběha, neboť byla z vězeňského tábora evakuovaná.

Závěr války tedy Jarmila Pláteníková prožila v Benešově v Jedličkově továrně. Po osvobození se odstěhovala do Prahy, kde si dodělala školu a současně nastoupila do zaměstnání – nejprve do firmy Vítek a spol., posléze do Chemapolu, kde pracovala jako vedoucí účtárny až do důchodu.

Na své věznění nebo pracovní nasazení v Německu Jarmila Pláteníková nevzpomíná s lítostí nebo hněvem, ale celý život pociťovala hlavně zdravotní důsledky nacistické perzekuce: „Byla jsem dost nemocná, podvyživená, ledviny, měla jsem hrozný záchvaty ledvinový, protože jsem tam měla písek a kameny, to bylo ze špatný výživy. (…) Ale jsem ráda, že jsem dělala, co jsem dělala, a mrzí mě, že ten strejček můj a všichni ty lidi přišli o život.“ Strýc, který strávil většinu svého trestu v koncentračním táboře v Dachau, zemřel na následky zranění ještě před koncem války: „A jak je převáželi, tak jim řekli: ‚Ven!‘ Z toho auta, jak je vezli, a oni utíkali a oni do nich stříleli. A strejček zůstal pod nějakou mezí ležet, prostě už neměl sílu utíkat.“ Strýc byl vážně postřelen, ale podařilo se mu doplazit se k nejbližší železniční stanici, odkud mu zaměstnanci drah pomohli dostat se k příbuzným do Pecerad u Týnce nad Sázavou. Zde ho ještě pár týdnů ukrývali na půdě, dokud bez kvalitní lékařské péče nezemřel.

Konec války byl na venkově a zvláště v místech bývalých vojenských cvičišť spjat s obnovou zanedbané zemědělské půdy a obytných i hospodářských budov. Radost nad návratem do rodných chalup a statků tak kazil pohled na zničená hospodářství. Nejinak tomu bylo i v případě Hubínkových, kteří se po odchodu Němců (a nutno podotknout i po odchodu Rudé armády) vraceli do Úročnice: „Po válce tatínkovi ten majetek připadnul, ovšem byl zničenej, protože když se odstěhovali Němci, tak tam byla ruská armáda a ti třeba vytrhali podlahu a topili těma podlahama. A byla vytrhaná vazba na stěnách a museli dělat celou novou střechu, protože byly vytrhaný i trámy. Takže tatínek se s rodinou vrátil do úplné zříceniny.“ Paradoxem českého venkova zůstává, že po obnově hospodářského života přišel únor 1948 a kolektivizační politika komunistické strany ukončila vývoj soukromého hospodaření. Statkáři jako otec Jarmily Pláteníkové nebo jejich potomci pak budovali své zemědělské usedlosti nadvakrát.

Setkání s bývalým dozorcem

V roce 1952 čekalo Jarmilu Pláteníkovou ještě jedno nemilé setkání a také vystřízlivění z poválečného nadšení. Když se se svým tehdy již manželem ing. Oldřichem Pláteníkem, se kterým zrovna čekala první dceru, vracela tramvají z návštěvy u rodičů, poznala v jednom z cestujících bývalého dozorce ze Sackische, jistého Sprucha: „A já v něm poznala toho Sprucha, toho, co střílel do lidí. A já volala na manžela: ‚Oldo, Oldo, to je Spruch!‘ Nahlas, já jsem se úplně zapomněla v tom momentě. A on se podíval a uviděl mě, a na tom nábřeží vyskočil. A já s tím břichem vyskočila za ním a můj muž taky. A on šel rychle a já jsem taky šla rychle a v tom šel nějakej policajt, tak jsem na něj zakřičela: ‚Prosím vás, tamtoho pána zadržte!‘ A on ho zadržel. Já jsem mu to říkala a on si vzal jeho legitimaci a moji taky a já jsem mu říkala: ‚Vy ho pouštíte? Vždyť on zabil tolika lidí!‘ To všechno bylo v člověku ještě takový živý, jak člověk viděl, jak on ubližoval, jak lidi trpěli, tak to člověk musel říct v tom momentě. Dneska bych asi byla jiná, dneska bych asi už mlčela. Protože člověk pozná létama, jaká je to nespravedlnost. A ten policajt mi říká: ‚Paní, nebojte se, máme to zapsaný a my vás zavoláme, to se všechno vyšetří.‘“

Asi po roce, když se Jarmile Pláteníkové nikdo neozýval, zajela sama s kočárkem a malou dcerou na policejní stanici: „Říkala jsem, že bych chtěla mluvit s velitelem, že jsem objevila jednoho pána, kterej byl gestapák. (…) Tak jsem mu to celé říkala a on mi řekl: ‚Posaďte se.‘ A teď pořád telefonoval někam a byl rozčílenej. A pak povídá: ‚Paní, já vás nepotěším, ale musím vám to říct. Ten pán prošel očistnou komisí a je člen ÚV KSČ. Tak, prosím vás, o tom radši nemluvte, protože byste měla nepříjemnosti.‘ Načež já jsem před ním přetrhla legitimaci politických vězňů, dala jsem mu ji na stůl a řekla jsem: ‚Dejte ji na ústřední KSČ, já s tím nechci mít nic společnýho.‘ Takže jsem pak nedostala žádný peníze, že jsem byla vězeň, byla jsem jen vedená, že jsem pracovala v Říši.“

Jarmila Pláteníková měla štěstí, že nepadla do rukou gestapa již v roce 1943, kdy byl proveden zátah na odbojovou organizaci v Českých Budějovicích. I proto dnes vzpomíná na dobu, kdy byla na nucených pracích a ve vězení, s určitou nostalgií – jako na dobu, kdy si lidé víc pomáhali: „Stáli jsme při sobě. To je zajímavý, že ten národ českej je tak – s odpuštěním – pitomej, že když se nic neděje, tak se mezi sebou perou, rvou a hádaj kvůli každé blbosti. Ale když potom to hoří, tak se všichni najednou semknou a všichni se mají hrozně rádi.“

To, že lidé v úzkých dokážou držet při sobě, považuje Jarmila Pláteníková za největší zkušenost, kterou jí dala válečná doba. Nenávist k Němcům necítí, protože na základě dojmů i z  let předválečných, ale hlavně z pobytu na nucených prací si myslí, že existovali i dobří Němci. Jejich vina za válku a utrpení českého obyvatelstva je však podle ní nepopiratelná.

Mladším lidem, kteří neprožili válku, by Jarmila Pláteníková vzkázala: „Aby měli rozum. Dneska se všechno dělá jenom pro peníze.“ Vzorem pro ideální společnost tak zůstává období tzv. první republiky.

(příběh zpracovala Anna Macourková)

 http://www.pametnaroda.cz/witness/recording/id/958/#cs_417

 

Komentáře

Přidat komentář
Kontrolní kód Přehrát audio kód

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář