Najít Václavice - Odhalení pamětní desky Richarda Fábera
Kč 20,– 5773 LISTOPAD 2012 ROČNÍK 74
VĚSTNÍK ŽIDOVSKÝCH NÁBOŽENSKÝCH OBCÍ V ČESKÝCH ZEMÍCH A NA SLOVENSKU
8 VĚSTNÍK 11/2012
NAJÍT VÁCLAVICE
Odhalení pamětní desky rabína Richarda Federa
Najít Václavice a cestu tam dá tomu, kdo nepochází z okolí Benešova, jistou námahu. Ale jakmile zjistíme, že stačí projet kolem zámku Konopiště a pokračovat poté čtyři kilometry, trefíme do nich i bez internetu a navigace GPS. Otázkou je už jen, proč tam vlastně jet. Letos 28. září k tomu byly důvody hned dva, pokud pomineme třetí, kterým by mohl být svátek patrona místního kostela a celé obce, knížete Václava. Za první vzhledem k časovému pořadí lze považovat shromáždění, kterým si zdejší občané se starostou Zdeňkem Votrubou v čele připomněli, že před 70 lety byl vyhlášen a na jaře roku 1943 uskutečněn záměr vyhnat obyvatele obce z jejich domovů. Václavičtí v tom nebyli sami. Jejich vyhnání se uskutečnilo v rámci vysídlení obyvatel Benešovska, Neveklovska
a Sedlčanska v letech 1942 až 1944. Na území vymezeném Vltavou a Sázavou, státní silnicí na Tábor, železniční
tratí Olbramovice – Sedlčany a silnicí Sedlčany – Příbram vzniklo vojenské cvičiště Zbraní SS Benešov (SS - Truppenübungsplatz Beneschau, později přejmenované na SS - Truppenübungsplatz Böhmen) o rozloze 441 km2. Vysídlení proběhlo v několika etapách a zasáhlo na 70 obcí, 180 osad a 30 tisíc lidí. Většina vysídlenců se mohla do svých domovů vrátit až koncem roku 1945. O konkrétní podobě toho, co se zde před sedmi desetiletími událo, promluvil očitý svědek a bývalý starosta obce Jaroslav Šindelář. Nepříliš vzdálené Vrchotovy Janovice, které potkal stejný osud, jsou známé svým zámkem a zejména jeho majitelkou, baronkou Sidonií Nádhernou, hostitelkou a přítelkyní Karla Krause a Rainera M. Rilka, která se tu v roce 1885 narodila (nedávno o ní vyšla v nakladatelství Argo výborná kniha Aleny Wagnerové). Ale i Václavice mají svého významného rodáka – je jím její vrstevník, rabín Richard Feder. Ten se tu narodil v chudé a početné rodině venkovských Židů v roce 1875. Přesto že ho rodiče nemohli podporovat, dokázal vystudovat a studia ukončit doktorátem na rabínském semináři ve Vídni. V době, kdy nacisté vyháněli Václavické z jejich obce, byl už rabín Feder ve svých 67 letech přes rok v koncentračním táboře Terezín. Do Kolína, kde byl před válkou rabínem, se v roce 1945 vrátil, ale vrátil se sám. Jeho manželka, dcera a dva synové s rodinami, ti všichni v táborech smrti zahynuli. Posledních dvacet pět let svého dlouhého života sloužil Richard Feder jako rabín a později vrchní zemský rabín těm, kdo přežili holokaust, i jejich dětem. Zejména k nim si našel láskyplný vztah, který byl opětován a na který ti, kdo měli štěstí se s ním setkat, dodnes vzpomínají. Láskyplný vztah si Richard Feder po celý život zachoval i ke svému rodišti, jak o tom svědčí několik ukázek z jeho pamětí, které otiskujeme níže. A tak se konečně dostáváme i k tomu druhému důvodu návštěvy Václavic. Letos 28. září tu byla péčí obce a FŽO osazena pamětní deska, která připomíná, že součástí osudů vesnice je i skutečnost, že se zde narodil Richard Feder a prožil tu dětství, na které celý život rád vzpomínal. Na místo, kde stával dům, ve kterém kdysi Federovi bydleli, se přemístili účastníci prvního shromáždění, vyslechli krátké projevy pana starosty a předsedy FŽO v ČR a byli svědky odhalení pamětní desky. Tomáš Töpfer, který se z obou důvodů shromáždění ve Václavicích také účastnil, vzpomněl, jak jako chlapec v Brně v režii pana rabína Federa hrál v dramatizaci Rakousových povídek Modche a Rézi. A na závěr přítomní slyšeli i slova rabiho samotného, který ve svých vzpomínkách říká: „Své rodné vesnici přeji na sklonku svého života, aby vzkvétala a aby v ní panoval laskavý poměr mezi všemi občany. Zdravím všecky václavické občany a tisknu jim přátelsky ruku.“ Za židovskou pospolitost v ČR je namístě poděkovat všem, kdo nezapomněli na své židovské sousedy a spoluobčany. Za to, že uctili památku moudrého rabína a hodného člověka, václavického rodáka Richarda Federa, patří náš dík všem, kdo se o to zasloužili, panu Janu Votrubovi z Václavic pak zejména. Jd
--------------------------
Prožil jsem své dětství a mládí ve Václavicích, vsi, jež měla 43 čísel a 440 obyvatel. A já znal všecky ty domy a prošel jsem je mnohokrát od sklepa až po sýpku, byl jsem ve všech jejich jizbách, chlévech, kůlnách, stodolách, znal jsem tedy všechny důkladně, ale právě tak důkladně jsem znal i všecky jejich obyvatele, tedy všecky kluky a holky, všecky pantáty a panímámy. Rád jsem porozprávěl s dětmi i s dospělými, s čeledíny i se sedláky, s podruhy i chalupníky, se sluhou i s panem farářem a s pány učiteli. A proto žijí dodnes všichni, i když je už dávno země kryje, v mé paměti a já vzpomínám s láskou na ty, kteří mi byli nakloněni, tedy na kluky, se kterými jsem špačka hrával a závody v běhu pořádal, na dívky, se kterými jsem pásal husy a na jahody chodil, na sousedy, kteří mě brali s sebou, když chodili v časných hodinách na houby, a na pantáty, kteří zastavili své koně a vyzvali mě přátelsky, abych si přisedl, když mě potkali vracejícího se z Benešova ze školy.
NÁVRAT DO RODNÉ VSI
Několikrát jsem do svého rodiště zajel, myslím na ně dosud a miluji je dosud. A teď právě mám celé Václavice před sebou, od Čermákovy hospody a Čurandy až po Drábkovu chalupu, poslední na cestě do Chrášťan. Ale kde mám se svým vypravováním začít? Inu tam, kde má víska začínala, a to bylo u sv. Jana, stojícího v kruhu košatých lip na úpatí Vinice, v ohybu silnice, odkud odbočuje cesta a pěšina do Vatěkova, o němž jsme mluvili s naprostou nevážností, protože měl jen asi deset čísel. A prozradím vám tajemství. Tu sochu sv. Jana i s pozlacenými hvězdami, které obklopují jeho hlavu, koupil na přání a za peníze pana faráře v šedesátých letech můj otec v Praze, kamž tehdy dojížděl týden co týden. Můj otec se zdráhal a tvrdil panu faráři, že se jako žid ve svatých nijak nevyzná, ale pan farář naléhal, a tak se otec odhodlal i tuto komisi provésti. A dopadlo to dobře, socha se líbila a nabádala všecky kolemjdoucí k zbožnosti. Snad plní své poslání i dnes, kdy lípy kolem ní jistě značně zmohutněly. Po této zastávce vcházím do vlastní vesnice, ale do hospody nevstoupím, aby mě tam bodří občané nezdrželi. Bylo v ní kdysi zvykem, že se musil každý nový příchozí napíti ze sklenic všech tam sedících hostů na jejich zdraví. Byl to zvyk stářím posvěcený a i já ho dodržoval, i když se mi později nelíbil. O této hospodě dala by se napsat celá kronika a snad se nalezne literát, který vše dopodrobna vylíčí. Jdu tedy dále a přicházím kolem Paloučku k dřevěnému mostu, a tu mám před sebou na levé straně Cestářovy a Husarovy, na pravé straně Tesařovy a kousek dále Tkalcovy. Znám v těchto domech každé okno, a ta veliká hruška u Cestářů dávala sice jen malé hruštičky, ale byly dobré a hodily se dobře na sušení, a na Tesařových štěpech zrála znamenitá panenská jablka. Několik kroků dále je už naše chaloupka. Nenarodil jsem se v ní, nýbrž u Straků, ale prožil jsem v ní mnoho let svého života a zažil jsem v ní mnoho slastí a strastí. Měli jsme tam pět místností. Tři jsme obývali a ve dvou bydlili nájemníci. Našimi sousedy byly nádherné lípy, které vroubily silnici až k železnému mostu, na jehož stavbu se také pamatuji.
ŠKOLA A KOSTEL
Rozhlédnu-li se, mám před sebou kopeček a na něm kostel se hřbitovem, faru a úhlednou školní budovu, která byla dostavěna právě, když mi bylo 6 let. Byla pýchou naší vesnice, ale můj otec na ni mnohokrát huboval. Když byla stavěna, byly zvýšeny školní přirážky a on je musil platit hotově, kdežto sedláci, kteří svými potahy přiváželi cihly, kámen a dříví, ještě na stavbě školy vydělali. Ten náš kostelíček byl všem lidem místem svatým, ale já do něho jako žid nikdy nevstoupil, jen tu a tam plaše nahlédl. Zato jsem slyšel denně zvony z věže, když zvonily poledne (někdy to bylo i půl jedné) a klekání a když v sobotu slavily večer. Farářem byl tehdy P. Roman Voříšek.
Pan farář docházel do školy k vyučování náboženství a při jeho vyučování jsem zůstával i já ve třídě, což mu nijak nevadilo. Vedle fary byla tehdy krásná budova trojtřídní obecné školy. Na jejím průčelí namaloval pan učitel Sunda nápis „Školou k srdci a srdcem k vlasti“ a tato slova udávala skutečně program národních škol. Ale pan řídící učitel Jan Sturc, ten veliký přítel hudby a zpěvu, holubů a včel, ovocných stromků a plných sklenic piva – zvlášť, když nic nestálo –, používal rád pravítka a rákosky a vtloukal do nás vědomosti svou přísností. Pan řídící měl kázeň, ale byla vynucena strachem. Milejší byl pan učitel Sunda, václavický rodák, také velký zpěvák a hudebník a šiřitel hudby. Učil nás, abychom milovali svou rodnou ves, která byla kdysi městem a jmenovala se Vladislavice. Hrál s námi i divadlo na Sibinkách. Mně však žádnou úlohu nesvěřil, neboť jsem nedovedl hrát komedii ani v dětství, ani v životě. V zimě nás bylo ve třídě 80, v létě však šest nebo osm. Všecky ostatní děti byly docházky do školy zproštěny, aby mohly pásti husy a dobytek. Jen za deštivého počasí se třída zase dětmi naplnila. I když jsme měli z pana řídícího učitele Sturce strach a byli šťastni, když jsme k němu nechodili, vážili jsme si ho přece, jako byl skutečně považován v celé obci. Byl zván na každou domácí hostinu a nebylo mu obtížné vypíti při takové příležitosti 40–50 sklenic piva. A teď bych měl jíti od domu k domu a skoro o každém bych mohl něco povědět. Ale jsou to jen malichernosti, které mi utkvěly v paměti, a snad bych se dopustil pomlouvání, kdybych řekl, že u nás jediná panímáma Bakusová neuměla číst, že držela v kostele modlitební knihu obráceně a že jednou pantáta Bakusů utekl od zpovědi i z kostela křiče, že se také pana faráře neptá, koho on v Praze navštěvuje, a tak co je mu do toho, kam on si chodí; nebo že panímáma Křížková věčně bědovala a naříkala, že nic nemá, a že teta Štěpánková jí nabízela, aby si to s ní vyměnila a nastěhovala se do její komory a přenechala jí aspoň na jeden rok její statek; nebo že Dolejší Jerák volal celý den na svou kobylku „hat ou, hat ou“.
Hlučno bývalo o Masopustním úterý, když se všichni hoši maskovali a chodili jako maškary vsí. V jejich čele kráčel „laufer“ a práskal bičem. Skupina uprostřed vedla medvěda, oblečeného do šatů ze slámy. Za nimi pokulhával „žid“, vlezl do každého kurníku a do každé spíže a ukradl, co se ukrásti dalo. Tento způsob veselí byl však náhle zakázán a místo něho se konaly v hostinci maškarní plesy.
VÁCLAVIČTÍ ŽIDÉ
U nás byly tři kupecké krámy, Voglův, Šundův a Friedmannův, tedy dva židovské a jeden křesťanský. Byly čisté a pěkně zařízené, ale nedávaly sdostatek živobytí, a tak Voglovi i Friedmannovi obhospodařovali ještě dobytek a kus pole. Ani jeden z těchto obchodníků nevlastnil dům. Mimo potraviny prodávali také biče, brousky, provazy, řetězy a radlice. Ale sedláci kupovali ponejvíce v městě a mnoho lidí si doběhlo v neděli do města pro kousek masa, přičemž si zároveň koupili všechno, co potřebovali. Proto měli místní obchodníci špatný odbyt. Požívali nejlepší pověsti a nikdy nebylo na ně stížností, leda na mladého Friedmanna, že nedává odlivky vrchovaté, a tu
mu jeho otec domlouval: „Ale, Edoušku, smrkni mu, copak nevíš, že je to kořala?“ Židovské obchody byly také v Tismi a v Přibyšicích, ale jejich majitelé Geduldiger a Roubíček byli chudí. Pak byli židé až v Bukovanech, v Týnci nad Sázavou a v Netvořicích. Nikdy jsem o nich neslyšel nic špatného. Můj nebožtík otec žil ve Václavicích skoro 50 let a byl židem v starém smyslu slova. Obcházel domy a nakupoval peří, kožky a jiné věci. Jeho oblast zahrnovala tyto vesnice: Vatěkov, Tisem, Přibyšice, Černíkovice, Chrášťany, Benice, Krusičany, Chářovice, Chleby, Hamry, Úročnice a Zbožnice. Do těch docházel pravidelně do Ouštic, Dunávic a Chvojínka jen občas.
Znal v těchto vesnicích všecky sedláky a chalupníky, věděl přesně, kolik má každý polí a luk, kolik koní, kolik volů, krav a telat na odstavě, jaké má úspory nebo dluhy, zda je přičinlivý nebo ospalý, zda rád pije či má-li jiné vášně mimo flintičku a hony. Přesto nebyl otec s to, aby svou rodinu uživil, a musila zasáhnout matka, která navštěvovala tytéž vesnice a prodávala střižní zboží. Když jsem dokončil studia a dostal místo v Kojetíně, vzal jsem si otce, kterému již bylo 80 let, a matku, které bylo 67 let, k sobě a poskytl jsem jim, co jejich srdce ráčilo. Ale přesto se cítili nešťastní a zahrnovali mě výčitkami, že jsem je z jejich prostředí neměl brát. Vzpomněl jsem si nesčetněkrát na staré pořekadlo, že se staré stromy nemají přesazovat; ale rodiče již obchodovat nemohli, ve Václavicích neměli nikoho, kdo by jim vypral prádlo, umyl podlahu a kousek masa z Benešova přinesl. Nemohli tam tedy zůstávati déle, oni však prodali při stěhování jen svůj nábytek, ale svou lásku k tamním lidem a svůj zájem o ně si vzali s sebou a vzpomínali na všecky, co dělají, jak se mají, zda jsou ještě živi, zda se už ten či onen mladík oženil a ta či ona dívka vdala, jak asi letos sype obilí, co zasel XY na Vinici a co na poli u Chrášťan atd. atd. Když už se sami nemohli uživit, šli k dětem, ale vzali s sebou lásku k lidem, s nimiž byli po celý život ve tyku, a tak žili jen ve vzpomínkách a cítili se nešťastní, i když jim děti poskytly, co jen mohly. Milovali jsme a milujeme český lid, v jehož středu jsme vyrostli, a jestliže tolik na své Václavice myslím, je to jen proto, že mi v dětství přirostly k srdci a já je milovat musím. A všude nás měli lidé upřímně rádi, pokud je nikdo proti nám nepopouzel. Byl jsem na pohřbech venkovských židů, jimž dal farář zvonit v okamžiku, když byli z vesnice odváženi na vzdálený židovský hřbitov. Byl jsem na mnoha pohřbech ve vesnicích, na které se dostavili čeští lidé z blízka i z daleka, aby uctili židovského souseda. Jako zvláštní kuriozitu ještě uvádím, že jsem byl na pohřbu v Mladé Vožici, kde na hřbitově přistoupil hned po mně k rakvi katolický kněz a rozloučil se se šlechetným židem, který byl za první světové války živitelem četných tamních rodin. Zaznamenávám tyto případy, abych vyslovil svůj odpor všem, kteří tyto přátelské vztahy kdy kalili.
(Vybráno z knihy Richard Feder: Život a odkaz, Praha 1973;
