Jdi na obsah Jdi na menu
 


Keramik Bohumil Dobiáš st.

5. 7. 2011

Bohumil Dobiáš st.

Narodil se dne 21. listopadu 1905 v Úročnici č. p. 33. Zemřel 11. dubna 1964 v Táboře. V Úročnici se narodila i sestra Marie (*25. 11. 1906) a sestra Růžena (*15. 9. 1908). O pobytu v Úročnici není více známo, jeho rodiče nebyli ani majiteli jeho rodného domku.


V letech 1926 - 1933 studoval na Umělecko-průmyslové škole v Praze. Od roku 1935 až do své smrti učil modelování a kreslení na keramické škole v Bechyni. V letech 1960 - 1964 byl zástupcem ředitele školy. Ve válečných letech vytváří s žáky školy plastické reliéfy na téma lidových písní. V této těžké době byly velmi oblíbené a vyráběly se ještě po skončení války. Velmi rozsáhlá a všestranná byla i jeho společenská činnost. Byl členem Sdružení jihočeských výtvarníků, aktivním členem Sokola, členem Masarykovy letecké ligy (MLL), kde vedl modelářský klub.

Bohumil Dobiáš st.Nezanedbatelná je i jeho publikační činnost (Jak vzniká socha, Život a práce Václava Mařana). V podstatě je zakladatelem rodinné tradice. Oba synové a vnuci se věnují keramické tvorbě.

Keramika Bohumila Dobiáše st. navazuje na staré techniky hrnčířské práce. Seznámil se s ní již ve svých studentských létech, jež zčásti strávil v hrnčířských dílnách jižních Čech, a své poznatky rozhojnil jako konzervátor a restaurátor pravěké keramiky v Národním muzeu.

Zprvu se zabýval převážně keramickou plastikou, v níž vytvořil řadu pozoruhodných figur a skupin, později se upíná ke keramice užitkové, k hledání nových účelných a povaze materiálu odpovídajících tvarů nádob a k řešení umělecky účinných a technicky dokonalých způsobů zdobení keramického povrchu. Jeho aplikování prostředků plastické práce na výtvory hrnčířské. Toto realizoval pomocí deformace střepu, užitím hliněného reliéfu, v základně vytočených na hrnčířském kruhu ve figurální náměty, jež ve své tvarové oproštěnosti a jednoduchosti jsou velmi blízké obdobným komposicím starší keramiky lidové. Lidová keramika je živnou půdou Dobiášova umění. Z ní odvozují se jeho formy hrnčířské práce, respektující materiál i účel výrobků, jejichž jednoduché plochy umocňuje působivým dekorem, vykrystalizovaným z chemické reakce do různých stupňů rozžhavených hlín, ona v zásadě určuje i tvary jeho jídelních a nápojových souprav, navržených pro naše porcelánky.

Dobiáš pedagog doplňuje tvořivého umělce. Disponuje vysokou mírou pedagogických schopností a taktu. Od svého vstupu na keramickou školu vychoval velkou řadu žáků a všem dovedl dát pevný a poctivý technický základ. Této činnosti věnoval nejvíce pracovní energie. Oplýval vysokou mírou tolerance a úcty. Měl vždy plné porozumění pro snahy nejmladší generace a nikdy se jí nepostavil v cestu. Byl to vzácný zjev tolerance. Avšak "Dobiášova škola" neznamená řadu keramiků, kteří by se sobě a svému učiteli podobali takřka k nerozeznání. Slouží jistě ke cti Dobiáše - pedagoga, že při své tak ostře vyhraněné individuálnosti ponechával svým žákům takovou míru volnosti, že se mohli umělecky vyvíjet zcela samostatně, každý podle svých osobních sklonů a zálib. Tak vznikla v Bechyni skutečná škola a tradice, která měla základní význam pro rozvoj keramického umění a pro keramickou výrobu.


Z myšlenek B. Dobiáše st.:

Často se mluví o talentu o "Bohem nadaném" nebo "zázračném" dítěti. Nám postačí záliba nebo vrozený sklon jako odkaz předků. Inteligence, živelnost, řemeslné schopnosti a kvality předků vypučí v jedinci jako nádherný květ. Na svět si musí přinést rychlost a bystrost v myšlení, ohromnou píli a nevyčerpatelnou chuť k práci, neboť umění jest cesta dlouhá a svízelná.

Sochař prochází denním životem. Sleduje a pozoruje bystře jeho var, tep, rytmus. Ke každému ději zaujme poměr a nic mu neujde. Na své cestě potká tři rozesmáté dívky do sebe zavěšené. Tanečním krokem rychle a odvážně derou se vpřed. Hotový příchod jara. Jen ho zpracovat. Dělník, sedlák, rybář s mohutnou koženou draperií, řada rybářů těžce táhnoucí nevod, to, vše jest hodno sochařova dláta.

Své dojmy zaznamenává sochař na papír. V nejkratším čase zapisuje do skicáku drobné kresbičky, zapisuje své citové hnutí pro ten nebo onen motiv. Následují další a další kresby, v nichž myšlenka roste, mohutní, krystalizuje. Sochař hledá, uvažuje, přemýšlí o vhodném materiálu, do něhož vtělí svou plastickou vizi.

Svoji sochu musí sochař vybojovat. Rve se s hmotou, časem, okolím. Horečná práce sochařova zanechává stopy rukou na jeho díle. Tj. konečná fáze. Povrch sochy má zůstati tak, jak jej zanechaly sochařovy ruce. Skutečný sochař nefixluje, nepodvádí, nehledá ve struktuře falešné efekty, které stejně špatné dílo nezachrání. Sochař hněte hlínu nervním chvěním. Vyvolává tak v život lidskou práci, lidské boly, vášně, lásku, radosti! Nic nemá zadarmo. Opírá se o zkušenosti své i tradici národa. Na té staví a věří ji.

Sochař práci skončí, protože má být dokončena. Protože musí být dokončena. Ale většina, až na výjimky, nebývá sama sebou spokojena. Během práce sochař mnohé změnil. A než sochu dokončil, vyrostl a dostal se o kus dále ve svém vývoji.

Základem jest příroda a její děje. Přírodu výtvarník ctí, oddaně ji miluje, obdivuje. K ní chodí jako do nevyčerpatelné zásobnice formy a krásy. Když je v úzkých, vždy mu pomůže. Může se na ni spolehnout. Příroda jest harmonická a účelně zařízená. Především o ní v plném slova smyslu platí okřídlené heslo: Co jest účelné, jest také krásné.

Tak jako díla starých jsou odrazem jejich doby, tak nová jsou odrazem dneška. Předbíhá-li sochař svou dobu, je to dobrá práce průkopnická. Tím stává se moderním i avantgardním. Je-li práce poctivá a solidní, vyoral svoji brázdu a historie na něho nezapomíná.

Keramiku jest třeba navrhovati v souladu s povahou hlíny. Její plastičnost a tvárnost musí být i v pohybu modelované plastiky. Jen ta keramika je dobrá, která hovoří hliněnou řečí, řečí svého vzniku. Ideálním typem keramiky jest ručně vytočená nádoba. Tj. hudba hrnčířského kruhu.

Sochař hledá své motivy ze života kolem sebe, z kraje, ve které vyrostl, ve které žije. Navazuje tak na českou národní tradici, již miluje a ctí a o niž se opírá.

Citovány výňatky z literární skizzy B. Dobiáše st., „Jak vzniká socha“, přednesené v Literárním kroužku v Táboře v listopadu 1940.

Bohumil Dobiáš ml.

Bohumil Dobiáš ml. se narodil dne 15. června 1929 v Nemanicích u Českých Budějovic. Zemřel náhle dne 8. června 2001. Syn Bohumila Dobiáše st. narozeného dne 21. listopadu 1905 v Úročnici (Zemřel 11. dubna 1964 v Táboře).

V letech 1943 - 1945 se vyučil v hrnčířské dílně bratří Štěpánků v Hrdějovicích a keramické továrně Keras v Bechyni. V roce 1948 ukončil studium na Státní odborné škole keramické v Bechyni. Dále studoval na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze v ateliéru keramiky a porcelánu prof. Otto Eckerta, v letech 1969 1971 absolvoval nástavbové studium na pedagogické katedře u doc. J. Uždila. V rozmezí let 1953 1964 pracoval jako výtvarník v Keramických závodech v Bechyni. Zde vytvořil řadu úspěšných a výtvarně hodnotných modelů figurální keramiky. Od roku 1964 - 1987 byl učitelem kreslení a modelování na Střední průmyslové škole keramické v Bechyni. Na této škole nezastával jen funkci pedagoga, ale roce 1965 byl jmenován zástupcem ředitele a o dva roky později byl jmenován ředitelem Tuto funkci zastával až do roku 1985. Za jeho působení byla škola rozšířena o přístavbu dílenského provozu, bylo přistavěno třetí patro, vybudováno středisko VTI a vybaveny laboratoře. Škola se také stala obecně známou i v zahraničí díky pořádání mezinárodních symposií (od roku 1966). V roce 1985 byl Bohumil Dobiáš ml. jmenován profesorem pro keramiku a porcelán na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze. Zde působil až do svého odchodu do důchodu v roce 1990. Od roku 1957 byl členem Svazu výtvarných umělců a jako zakládající člen mezinárodního keramického symposia se zúčastnil symposií v Bechyni v letech 1966 - 1971. Byl sekretářem nadace Mezinárodního symposia keramiky v Bechyni, v roku 1972 byl přijat za řádného člena Mezinárodní keramické akademie v Ženevě. Byl v řadě uměleckých komisí závodů, členem umělecké komise Českého fondu výtvarných umění pro spolupráci výtvarníka s architektem a nákupní komise Alšovy jihočeské galerie.

Vystavoval pravidelně své práce skupinově i samostatně. Zúčastnil se řady výstav jak v zahraničí, tak i doma. Těžištěm jeho práce, vedle návrhů pro keramickou výrobu, bylo užití keramiky v architektuře. Vytvořil řadu plastik, fontán a dekorativních stěn v moderní architektuře, zejména v jižních Čechách.

Byl mnohokrát odměněn za svou práci uměleckou i pedagogickou. Po svém odchodu do důchodu pracoval ve svém ateliéru.

In: Sklář a keramik 99, čís. 7 - 8/1999, str. 233. J. D.

 

 

 

 

 

Milý Božíku, ani se mně nechce psát do rubriky „Medailon“. Jakýpak medailon, vždyť jsme spolu furt. Raději bych ty vzpomínky nazval „O kamarádství“. Protože, Ty, Božíku, Káďo, Kašičko, po skautsku Baghíro, jsi byl kamarád pro celý život.

Bohumil Dobiáš ml.Kdy my jsme se setkali poprvé? Bylo to ve třetí třídě obecné. Dobiášovi se přistěhovali do Bechyně v třicátých letech minulého století. Bydleli nejdřív v domě pana Suchana, kováře, v prvním poschodí. Ze vzpomínek na kovárnu, spolu s Božíkem, si pamatuji hlavně na kování koní, na žhavé železo, na učedníka Karla Novotného, kterého jsme nazývali plechostřil, zlobili jsme ho a on nám to oplácel tím, že z výhně vytaženými železy bouchal o kovadlinu a odpadlými okujemi nás pokropil. Samozřejmě nás pálily, o to víc, že jsme byli jen v trenýrkách.

Otec Božíka byl vynikající sochař a pedagog, rád jsem k nim chodíval, zajímalo mě novodobé vybavení domácnosti, obrazy, což u nás dosud nebylo, byly jsme tradiční rodina. Pojmenování Kašička si pro Božíka vymyslel jeho otec, protože se synek vytahoval, kasal, tedy Kašička, z toho vznikl pak Káďa.

Naše kamarádství však nastalo trvale ve společnosti skautů. Před válkou jsme byli spolu v oddíle vlčat. Nejkrásnější vzpomínky jsme měli na poslední předválečný tábor u Rytíře, kdy nás vedl Jarka Lenz. Za války jsme chodili trampovat pod skálu v Židově strouze s mým bráchou, Oldou, Láďou Vozábalů, kteří byli starší.; my jsme si cenili tohoto přátelství starších. Nebylo to však zadarmo. Mizerové kouřili a my jsme jim museli sbírat nedopalky cigaret po ulicích v Bechyni. Přidal se k nám i pátý člen - Jirka Cikánků. Nazvali jsme naši partu „Bratrstvo leopardů“, navzájem jsme se oslovovali „parde“. Byly to nezapomenutelné chvíle, kdy jsme seděli u táboráku při bráchově kytaře. Svátkem pro nás byla návštěva trampířů z Prahy, kteří zabloudili na Bechyňsko, naučili jsme se další písně a obohatili o další historky. Božíku, vzpomínáš?

Na tyto skautské tradice jsme navázali po válce, kdy jsme dospěli do věku skautů a mohli vést vlčata. Vedení se ujal můj bratr Olda a zapojil celou naši partu „pardálů“ do vedení. Alfons Paar, okrskový náčelník Junáka, nám poskytl pro vlčata místnost pro klubovnu v přední části zámku, vpravo od přední brány. Byli jsme s nimi na dvou táborech, než spadla klec.

První naše rozdělení s Božíkem bylo za války, kdy byla zavřená keramická škola, Božík se šel vyučit hrnčířinu do Hrdějovic, já jsem se učil u táty ševcovinu. Aspoň ty neděle nám zůstaly.

Spoustu krásných, veselých, někdy i méně veselých zážitků jsme spolu prožili na vodě. Dobiášovi měli kanoi, jeli jsme až do Prahy, i když jsme se hned na jezu v Bechyni „udělali“. V roce 1947 jsem začal studovat na Umprum v Praze, Božík dodělával keramickou školu. Společně jsme si koupili skládací kajak, jeli jsme ze Suchdola do Prahy, druhý rok jsme spolu jeli na Váh (všichni nás varovali), v rozvodněné řece jsme zajeli do lesa, přišli jsme o všechno, málem i o život. Přijeli jsme do Prahy vlakem bosi, aspoň jsme si koupili nové tenisky, abychom v Bechyni nedělali ostudu. Ty svítící tenisky okatě kontrastovaly s celým naším zevnějškem.

Po roce nastoupil na Umprum i Božík. Bydleli jsme spolu v suterénu vily pana generálního Svobody, který měl letní sídlo v Bechyni. To bylo zážitků, zimy a dlouhého cestování z Krče do školy. Pak jsme spolu bydleli v podnájmu na Vinohradech. Tam nás zase překvapily štěnice. Ale hlavně byli kamarádi, umění, spoustu legrace, na níž jsme měli s Božíkem stejný náhled a cítění a navzájem se doplňovali. To však je na ústní vyprávění.

Na dva roky jsme se rozešli, když jsem přerušil studium a šel na vojnu, pak zase Božík už skončil školu a také šel na vojnu.

Léta nás rozdělila, naše životy i rodiny, já jsem zůstal v Praze na volné noze, Božík v Bechyni. Měli jsme rozdílné politické a umělecké názory, o kterých jsme se bohudíky nepřeli. Scházeli jsme se dále aspoň o sobotách a nedělích, kdy jsem se vracel do Bechyně nejdříve sám, pak s rodinou, mnoho času jsme strávili na plovárně, u Dobiášů doma, na procházkách. Na stáří jsme se zase sešli se vzpomínkami na nejkrásnější dojmy z mládí, na lásky, na blbosti.

Skončím jednou z posledních vzpomínek, kdy jsme se sešli o Dušičkách na hřbitově. Byli jsme oba rádi, že žijeme zase spolu v Bechyni a Božík se svým neopakovatelným srandistickým tónem říká: „Heleď, Radlajs, my bysme si sem měli občas vzít stan, abysme si tady zvykali.“ Netušil, že za sedm měsíců tu bude „stanovat“. A mě za pár měsíců postihla mozková příhoda, říkal jsem si, že se tomu Božíkovi po mně stýská, že si pro mě sáhnul. Kdo ví?

Vyprávěl: Radko Plachta

 

 

Komentáře

Přidat komentář
Kontrolní kód Přehrát audio kód

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář