Jdi na obsah Jdi na menu
 


Ouročenská rychta - Zbožnice

3. 2. 2011

Ouročenská rychta

 

Autor Antonín Pinkas

(z ručně psaného sborníku č. 16 z roku 1908 uloženého v Muzeu Podblanicka Vlašim /pobočka Benešov/ přepsal a poznámkami opatřil ing. Josef Velíšek)

 

D.               Z B O Ž N I C E

 

Pozn.:

Severozápadně od Benešova vznikla, kolonizací dlouho chráněných panovnických lovišť, značně semknutá skupina Lhot (Buková Lhota, Vidlákova Lhota, Úročná (í) Lhota = Úročnice, Zbožná Lhota = Zbožnice).

            Další pramen uvádí: „V roce 1279 patřila Zbožná Lhota (dnes Zbožnice) pod obec Václavice, která se v tomto roce nazývala Vladislavicemi. Pod ní patřila i ves Krusvičany (Krusičany), Lačnice (dnes Chlístov), Žabovřesky, Buková Lhota a Úročnice (tedy Lhota Úroční).“

Za vlády krále Jana Lucemburského (vládl 1310 - 1346) příslušela vesnice Zbožnice k městu (oppidum) Vladislavice společně s dalšími vesnicemi jako Krusičany, Bukovany, Lačnice (starší resp. zaniklý název pro Chlístov), Žabovřesky a Úročnice. Město i vesnice měly svého sudího (rychtáře, judex), přísežné a nacházely se v kvetoucím stavu.  Všechny společně odváděly do komory královské od starodávna při svatém Jiří 44 kop grošů pravých a při svatém Havlu 49 kop grošů pravých ročního platu, požívajíce starobylých práv a zásad.

V roce 1318 se Zbožnice (Zbožná Lhota) jako Sbosnalohota.

Roku 1336 zastavil celý vladislavický újezd král Jan Oldřichovi z Kostelce, který už před tím získal v zástavu nedaleký královský hrad Kostelec (založený asi na počátku 14. století). Do újezdu tehdy patřily vsi Krusvičany (nově Krusičany), Lačnice (nově Chlístov), Žabovřesky a tři Lhoty: Zbožná (nově Zbožnice), Bukovská (nově Buková Lhota) a Úroční (nově Úročnice). Dřívějším držitelům, pražským křížovníkům, byly při novém zastavení zaručeny pouze desátky z kostela. Oldřich se však zmocnil také kostela a uvaloval na obyvatele újezdu nebývalá břemena.

Památný majestát Karla (Karel IV., *14. 5. 1316, vládl 1346 – 1378, korunovace 2. 9. 1347, †29. 11. 1378, otec Jan Lucemburský, matka Eliška Přemyslovna) zní dle původní latinské listiny na český jazyk převeden takto: „My Karel, pana krále Českého prvorozenec, markrabě Moravský, oznamujeme tímto listem všem vůbec, jakož chtíce my všeliké dobro věrných našich sudího, přísežných a měšťanův města na­šeho Vladislavic a obyvatelův vesnic Krusvičan, Úročnice, Bukovan, Lažnice nebo Lačnice (Chlistov), Žabovřesk, Zbožnice, k řečenému městu příslušných, opatřiti, by poroby, kterouž od cizího područí stíženi jsou, prázdni byli; prosbám jejich tudíž nakloněni jsouce milostivou jim v tom vůli svou dáváme, aby se vy­koupiti a vysvoboditi mohli od otcova i našeho věrného Oldřicha z Kostelce s šesti sty kop grošů pravých, v kterýchž je pán a otec náš nejmilejší zapsal; a jakož se svými vlastními penězi. vybavili, žádajíce při tom zůstavenu býti pod naší ochranou i správou: připomínáme věrně, že často zmínění občané a jich budoucí na věčné časy z nahoře položených dědin svých, kteréž drží, ničeho více než roční plat, totiž 44 kop při svátku s. Jiří a 49 kop při svátku s. Havla, kterýž se od starodávna platíval, nám a našim nástupcům platiti povinni budou, a činíce je prosty všech robot a slu­žebností, berní, pomocí neb jiných břemen a pomocných daní a dávek, kteréž by se na ně znova vymysliti mohly… A jestliže bychom je někomu do područí neb v závazek, majíce toho potřebu, pustili, aneb je zastavili, ten aby je nesměl v ničem jiném, než vybíráním obyčejného platu stě­žovati, aniž dopustíme, aby je jakkoli obtěžoval. Chceme také, aby se oni právem většího města Pražského spravo­vali, aniž by byli vázáni dáti se od koho jiného souditi a odpovídati, leč před námi a komorníkem království našeho a před sudím jejich. Mimo to ze zvláštní naší milosti svrchu řečenému městu a vsím čtyři lány na obecní pastviny na místě Višňové řečeném, dáváme, propůjčujeme a darujem. Připovídáme ještě, že často řečeným občanům k větší jistotě a bezpečnosti o těch všech svrchuřečených milostech, vý­sadách a svobodách, námi jim propůjčených, vzmůžeme listinu schvalovací a potvrzovací pána a otce našeho, jak­mile se do země české vrátí. Tomu na svědomí rozkázali jsme list tento vyhotoviti a k němu pečeť naši přivěsiti.

Dán v Praze léta Páně 1342 v den sv. Kateřiny panny a slavné mučennice (dne 25. listopadu 1342).“

Vladislavice a okolní vsi včetně Zbožnice se řídili právem Starého Města Pražského; soudem podléhali pouze králi a místnímu rychtář (Zbožnice rychtáři v Ouročnici).

V letech 1352 až 1405 se Zbožnice jako Sbosnalhota.

 

Vesnice Zbožnice připomíná se již v XIV. století. Za krále Jana Lucemburského patřila k tehdejšímu městečku, nyní vesnici Václavice, dříve zvané Vladislavice.

            Vesnice tato patřila komoře královské. V roce 1342 odevzdal jí Karel IV. kapitole všech svatých na hradě Pražském a když ve válkách husitských kapitola tato zanikla, připadla Zbožnice ku hradu Kostelci nad Sázavou.

 

Pozn.:

Rytíři Janu Zajíci z  Kunštátu, daroval v roce 1450 panovník (Ladislav Pohrobek, interregnum 1440-1453) z vladislavského újezdu některé poddané („v Chlistově čtyři člověky, ve Zbožnici tři člověky“).

V roce 1454 se Zbožnice jako we Zbozniczi.

V listopadu 1479 už Konopiště s městem Vladislavice a i s jeho okolními vesnicemi (včetně Zbožnice) drželi synové Jaroslav a Zdeslav Šternberkovy. Později se tu uvádějí nezletilí synové Jana ze Šternberka Zdeněk mladší a Jiří, pod poručenstvím nejprve Jaroslava ze Šternberka († 1492), potom jejich matky Kateřiny z Eckartsau (Ekrcau)16). V lednu 1495 byl majetek mezi oba dědice rozdělen, v červnu téhož roku dělení dokončeno. Zdeňkův podíl obsahoval městečka Benešov s přesně určenou částí příslušenství konopišťského panství, dále hrad Ostroměř a pustý hrad Kostelec s jejich příslušenstvím. Podíl Jiříkův obsahoval zámek Konopiště s druhou částí jeho příslušenství a tvrz Kožlí s příslušenstvím. Rozsah i obsah tehdejšího šternberského majetku kolem Konopiště známe z detailního výčtu obou majetkových dílů z roku 1495, jak jsou zachyceny v úředních zápisech v dvorských deskách. Je to nejstarší seznam obyvatel. Díl Zdeňka mladšího, úředně stručně nazvaný „Benešova městečka polovice, Ostroměř hrad a Kostelec hrad pustý“, obsahoval mimo jiné i tyto části: V 36 místech, tj. v 35 vesnicích a jednom městečku dvory kmetcí (poddanské) vypočtené jmény jejich držitelů (soudobých nebo i předchozích). Byla to tato místa: Zbožnice (Zboznice) – Jíra, týž s Prdochovo pole.

 

            V roce 1450 připadla Zbožnice, po dobytí hradu Kostelec nad Sázavou Jiřím Poděbradským Zdeňku Konopišťskému ze Šternberka a od té doby příslušela ku panství konopišťskému. Když v roce 1560 Vilém ze Šternberka panství konopišťské ujímal, uvádějí se ve Zbožnici dva statky; soudíme proto, že ve válkách husitských mnoho sice usedlostí ve Zbožnici zaniklo, poněvadž v XIV. století uvádí se Zbožnice co vesnice, tedy osada o více číslech popisných, z kterých v roce 1560 jen 2 statky (2 osedlí, kteří platili peněžní rentu 6 ½ kopy a 7 grošů, Zbožnice se uvádí jako wes Zboznicze) zbyly.

 

            Dle hospodářů na usedlostech ve Zbožnici usedlých zdá se, že v roce 1560 byly tu statky č. p. 1 a 5; číslo 1 rozpadlo snad později na č. p. 1, 2 a 3 a všechny ty statky patřily rodině Drábových.

 

Pozn.:

Významným pramenem, pro poznání stavu konopišťského panství v 60. letech 16. století byla také registra urburní, sepsaná v listopa­du 1569 a uschovaná později v černínském archivu v Jindřichově Hrad­ci. Zbožnice se 2 poustkami patřila pod rychtu Ouročnickou.,

Úředníci konopišťského panství Aleš z Břízy a Adam Šakal ubili v roce 1600 na poli orajícího čeledína, syna Kateřiny ze Zbožnice, a pak ho svázaného pověsili na strom.

V roce 1602 se uvádí Zbožnice jako ak Sbosnau Lhotu.

V trhové smlouvě z října 1603, kterou koupila konopišťské domi­nium Dorota Hodějovská, je udán jeho rozsah jenom zhruba výčtem dominikálních objektů i poddanských míst (včetně Zbožnice) s některým jejich pří­slušenstvím.

V roce 1654 se Zbožnice uvádí jako zBonicze.

V době zpracování berní ruly patřila ves Zbožnice do kraje Vltavského, panství Tejneckého a Benického, jež vlastnil p. p. Václav hrabě z Vacínova. Datum visitace tohoto panství dne 7. měsíce listopadu léta Páně 1654 (provedli Matouš Ferdinand z Bilenbergu, opat sv. Mikuláše – Ferdinand Arnošt Hysrle z Chodu – Albrecht Krystyán Přichovský z Přichovic – Pavel Václav Nygrin z Liboslavě).

Ves Zboznice (Zbožnice)

Rolník, jenž qualitates osedlého má

Matěj Pazák 45 strychů,

rolník na živnosti zkažený

Jiřík Ciburka 28 strychů.

Odhad hodnoty konopišťského panství z roku 1715 uvádí i 2 selské grunty ve Zbožnici.

 

            Z usedlostí ve Zbožnici se nalézajících byla v XVIII. století největší usedlost č. 5 objímající 44 jiter 41700 pozemků.

            Do konce století XVIII. nalézaly se ve Zbožnici toliko 5 stavení, totiž č. p. 1, 2, 3, 4 a 5.

            Kolem roku 1840 vystavěno bylo č. p. 6,

            kolem roku 1850 vystavěno bylo č. p. 10,

            kolem roku 1870 vystavěno bylo č. p. 9,

            kolem roku 1903 vystavěno bylo č. p. 11.

            Osada Zbožnice podléhala rychtě Ouročenské.

            V XVIII. byli vlastníky usedlostí rodiny: Drábova, Zoulova, Turkova, Brejlova.

 

Pozn.:

Na přelomu 18. a 19. století byla na rozcestí Žabovřesky – Zbožnice postavena zděná výklenková kaplička sv. Panny Marie.

Do roku 1810 byla škola ve Václavicích umístěna v domku č. p. 2 a měla dvě třídy. Chodily do ní děti z Václavic, Přibyšic, Tismě, Vatěkova, Zbožnice, Žabovřesk, Úročnice, Hrusic a Chrášťan.

Římskokatolická farnost Václavice lokálie fary Benešovské se stala od roku 1854 opět farností. Na území farnosti leží farní kostel sv. Václava ve Václavicích, kaple sv. Floriána ve Zbožnici a kaple sv. Panny Marie v Chrášťanech.

Farní osada Vácslavická v roce 1873 čítá 1431 katolíků, 38 židů, náleží k ní i mimo jiné: Zbožnice, ves, 8 domů, 76 kat. Při vsi stojí boží muka s obrazem sv. Floriana, ku kterým se každo­ročně v neděli po sv. Florianu průvod koná.

Do roku 1876 byla škola ve Václavicích jednotřídní, pro vysoký počet dětí byl na škole učitel a podučitel. V tomto roce bylo ve škole 200 dětí a škola byla rozšířena no dvoutřídní. Do školního obvodu patřily tehdy Václavice, Vatěkov, Zbožnice, Žabovřesky, Chlistov, Brejlovka, Úročnice, část Krusičan, Hrusice, Chrášťany, Přibyšice, Kožlí, Tisem a Velký Chvojen.

V obci Zbožnice na návsi byla postavena v roce 1887 zděná kaplička ke cti sv. Floriána se samostatným prostorem a zvoničkou, v roce 1888 byla udělána podlaha.

Ve Zbožnici byla v roce 1888 vystavěna další (malá) kaplička ke cti sv. Floriana.

V roce 1907 byl patronem fary Václavické Jeho císařská Výsost František Ferdinand d‘Este, arcikníže rakouský. K faře byly přifařeny: Václavice 425 katolíků (k.), 6 židů (ž.), škola čtyřtřídní; Brejlovka 13 k.; Hamry (Hrusice) 41 k.; Chrášťany 242 k.; Kozlé 9 k.; Přibyšice 236 k.; Úročnice 307 k.; Vatěkov 129 k.; Zbožnice 83 katolíků.

 

 

 

Usedlost č. p. 1

zvaná grunt Pacákovský.

 

            Usedlost tato patřila kol roku 1750

Tomáši Drábovi.

            Když on zemřel, byla dle zápisu ze dne 17. května 1760 odevzdána jeho synu

Jiřímu Drábovi.

            K odevzdání tomu byly odhadnuty:

            stavení za 15 kop míšenských, stodola 10 kop,

            12 strychů polí osetých 24 kop míšenských,

            24 strychů polí neosetých 24 kop míšenských,

            louka pro 1 vůz sena 1 kopa míšenská,

            zahrada pro 1 strych 1 kopa míšenská.

Příslušenství:

            jedna kobyla 18 kop míšenských,

            sešlý vůz 5 kop míšenských,

            sekera, řezačka, hnojné vidle 1 kopa míšenská.

            Jiří Dráb hospodařil na té usedlosti do svého úmrtí, on zanechal syna Tomáše Drába, jemuž usedlost ta připadnouti měla, poněvadž však on byl v době úmrtí Jiří Drába nezletilý a nebyl schopen, aby hospodaření to ujal, byl dle zápisu ze dne 29. ledna 1792 na tom hospodářství do jeho zrostu ustanoven hospodářem

Jan Zoula,

který pojal po Jiří Drábovi pozůstalou vdovu za manželku a byl proto jeho pastorčím otcem.

            Tomáš Dráb však byl neduživý a bylo zřetelno, že hospodářství to ujmout schopen nebude, proto vzdal se svých dědičných práv ve prospěch svého nevlastního bratra, zrozeného z druhého manželství,

Vojtěcha Zouly,

jemuž usedlost ta odevzdána byla proti tomu, aby sestře provdané za Matěje Havelku do Bukovan vyplatil podílu 150 zlatých rýnských.

            Ze zápisu toho shledáváme, že:

ve stavení nalézaly se: jedna světnice a tři chlívy (cena 65 zlatých), dvě komory (10 zlatých) a stodola v ceně 18 zlatých a sklípek v ceně 8 zlatých.

            K usedlosti té patřilo 60 strychů polí, luk a zahrad, jež oceněny byly na 70 zlatých. Celé to hospodářství odhadnuto bylo na 349 zlatých. Vlastníci této usedlosti byli povinni panství konopišťskému, jménem úroků do panského důchodu zaplatiti každoročně obnos 4 zlaté 24 ½ krejcaru, odváděli do panského kvelbu jednu libru konopného přediva a konati robotu: každý týden po celý rok 3 dny (ročně tedy 156 dnů) párem potahů a dobrým nářadím a v době od sv. Jana Křtitele do sv. Václava 13 dní pěší.

            Vojtěch Zoula měl děti: Vojtěcha, Jana, Václava a Kateřinu; on zemřel dne 6. září 1839. Když pozůstalost jeho pojednána byla, byla usedlost ta dle odevzdací listiny ze dne 26. listopadu 1839 synu jeho

Vojtěchu Zoulovi

do vlastnictví odevzdána a ostatním dětem vyměřeny podíly po 81 zlatých 48 krejcarech.

            Vojtěch Zoula měl syny: Vojtěcha a Matěje a dceru Kateřinu; on hospodařil 19 roků, na čež dle smlouvy ze dne 13. února 1858 postoupil tu usedlost synu

Vojtěchu Zoulovi

a jemu uložil, aby ostatním dětem vyplatil podíly po 1200 zlatých.

            Vojtěch Zoula byl té doby ženat a měl syna Matěje, když dne 4. července 1859 zemřel, byla pozůstalost tato dle odevzdací listiny ze dne 3. září 1859 odevzdána synu

Matěji Zoulovi

v ceně 7014 zlatých.

            Po jeho úmrtí sdědil jí dle odevzdací listiny ze dne 25. dubna 1885 syn

Čeněk Zoula.

            Týž pojal v roce 1887 Františku Drábovou za manželku a přijal jí dle smlouvy ze dne 6. října 1887 za spoluvlastnici.

Čeněk a Františka Drábovi

            Když ale on brzo na to zemřel, sdědila zůstalou po něm polovici té usedlosti pozůstalá vdova

Františka Zoulová.

            Ona držela usedlost tu do roku 1894, dle smlouvy ze dne 24. října 1894 prodala ji Jeho císařské Výsosti nejjasnějšímu panu arcivévodovi

Františku Ferdinandu rakouskému z Este,

od něho koupili ji dle smlouvy ze dne 31. ledna 1895 manželé

Václav a Barbora Drábovi

a tito, když dceru jejich Anežku, Josef Rada za ženu pojal, postoupili ji dle smlouvy svatební ze dne 3. dubna 1902 manželům

Josefu a Anežce Radovým.

 

 

Usedlost č. p. 2

zvaná chalupa Drábovská.

 

            Před rokem 1750 byl vlastníkem této chalupy

Matěj Dráb

po něm ujal ji dle zápisu ze dne 19. dubna 1755 syn jeho

Vojtěch Dráb

za 29 kop míšenských. K chalupě té patřilo 12 strychů polí.

            Vlastníci její byli povinni panství konopišťskému konati každý týden po celý rok 2 dny pěší roboty.

            Vojtěch Dráb neměl vlastních dětí a tu usnesl se se svojí manželkou na tom, že dle zápisu ze dne 24. března 1795 postoupil tuto chalupu synu bratra jeho manželky

Janu Fulínovi

v ceně 150 zlatých, té doby patřilo k té chalupě 18 strychů pozemků.

            Jan Fulín se na to oženil a z manželství jeho narodili se: Jan, Marie a Kateřina.

            On hospodařil 56 roků, když stářím sešel, odevzdal tu chalupu dle smlouvy ze dne 10. února 1851 synu

Janu Fulínovi

v ceně 484 zlatých stříbrných.

            Týž hospodařil 32 roků, a když syn jeho Jan se oženil, postoupil dle smlouvy ze dne 19. listopadu 1883 tu chalupu jemu a jeho manželce

Janu a Barboře Fulínovým

do vlastnictví.

            Po úmrtí Barbory Fulínové byla patřící jí polovice té chalupy dle odevzdací listiny ze dne 22. dubna 1899 pozůstalému manželi

Janu Fulínovi

do vlastnictví odevzdána.

 

 

Usedlost č. p. 3.

 

            Kolem roku 1750 hospodařil na té usedlosti

Vojtěch Dráb.

            On hospodařil na ní do roku 1781, dle smlouvy ze dne 11. prosince 1781 odevzdal ji synu

Matěji Drábovi

do vlastnictví se všemi polmi, lukami a zahradou v ceně 98 zlatých 37 grošů 3 denárů rýnských. Té doby nalézaly se ve stavení: světnice, síň a komora a patřilo k ní

            16 ¾ strychů polí,

            louka po ½ vozu sena a

¼ strychu zahrady.

            Matěj Dráb měl 4 syny: Vojtěcha, Václava, Josefa a Jakuba a 3 dcery Kateřinu, Marii a Annu, on hospodařil 20 roků, dle smlouvy ze dne 2. října 1801 odevzdal hospodářství to synu

Vojtěchu Drábovi,

při čemž vyhradil pro sebe výminěk a pro ostatní děti podíly po 50 zlatých.

            Dle Josefínského měření patřilo k té chalupě

            23 jiter   42200 polí,

                        137000 luk a zahrad.

            Vlastníci této chalupy byli povinni panství konopišťskému každý rok do panského důchodu jménem činže zaplatiti obnos 1 zlatý 28  ½ krejcaru, konati každý týden po celý rok 2 dny pěší roboty a odváděti každoročně do panské konopišťské flusárny 2 strychy dřevěného popele v ceně po 8 krejcarech rýnských.

            Vojtěch Dráb měl děti: Jana, Tomáše a Majdalenu, když dne 15. května 1814 zemřel, byla z jeho pozůstalosti dle odevzdací listiny ze dne 20. února 1833 usedlost ta odevzdána jeho synu

Janu Drábovi

v ceně 1142 zlatých vídeňského čísla čili 456 zlatých 56 krejcarů stříbrných a ostatním dětem vykázány podíly po 145 zlatých 32 ½ krejcaru.

            On hospodařil 28 roků, z manželství jeho narodili se synové: František, Václav, Jan a Josef, dcery: Marie, Barbora, Anna, Františka a Kateřina, dceru Marii provdal za Pazderu do Chrástu.

            Dle smlouvy ze dne 30. října 1861 postoupil usedlost tu synu

Františku Drábovi

v ceně 1680 zlatých, ustanoviv, aby z ní ostatním dětem vyplatil podíly po 90 zlatých.

            František Dráb týž rok pojal za manželku Annu rozenou Škvorovou a přijal jí dle smlouvy ze dne 24. listopadu 1861 za spoluvlastnici.

František a Anna Drábovi

            Anna Drábová však v málo letech na to zemřela a tu při pojednání její pozůstalosti byla patřící jí polovice té usedlosti dle odevzdací listiny ze dne 6. prosince 1866 pozůstalému manželi

Františku Drábovi

do vlastnictví odevzdána.

            On hospodařil celkem 35 roků, když v roce 1896 dcera jeho Marie provdala se za Jana Chlístovskýho, odešel na výminěk a usedlost tu dle smlouvy ze dne 3. září 1896 těmto manželům

Janu a Marii Chlístovským

odevzdal.

            Marie Chlístovská během 5 roků zemřela, z její pozůstalosti dle odevzdací listiny ze dne 15. dubna 1902 byla tato její polovice té usedlosti pozůstalému manželi

Janu Chlístovskému

do vlastnictví odevzdána.

            On, nevyčkav vydání této odevzdací listiny znovu se oženil a dle smlouvy ze dne 13. ledna 1902 pojal manželku Františku Chlístovskou za spoluvlastnici přijal.

Jan a Františka Chlístovský

 

 

Usedlost č. p. 4.

 

            Usedlost tato do roku 1848 zakoupena nebyla, a byla proto panská, panství na ní hospodáře dosazovalo.

            Když v roce 1848 poddanství zrušeno bylo, byl na usedlosti té hospodářem

Jan Dráb.

            Tehdejší vlastník panství  konopišťského Jan kníže z Lobkovic prohlásil prohlášením ze dne 27. května 1848, že mu tuto chalupnickou rustikální živnost daruje, i s patřícími k ní

            21 jiter   7400 polí,

              2 jiter 36100 luk a zahrad

ku snazšímu vykoupení se z roboty, že ale povinnen jest každoročně při sv. Havlu do panského důchodu obnos 1  zlatý 28 ¼ krejcaru zaplatiti a byla mu tudíž do vlastnictví připsána.

            Po jeho úmrtí sdědil tu usedlost dle odevzdací listiny ze dne 30. ledna 1872 nezletilý jeho syn

Jan Dráb.

            On se v roce 1874 oženil s Barborou rozenou Kadeřábkovou a přijal jí dle smlouvy ze dne 16. června 1874 za spoluvlastnici.

Jan a Barbora Drábovi

            Manželé tito hospodařili 28 roků, a když dceru jejich Anežku za manželku vzal Josef Rada, postoupili tu usedlost dle smlouvy svatební ze dne 3. dubna 1902 těmto manželům

Josefu a Anežce Radovým

do vlastnictví.

 

 

 

Usedlost č. p. 5

zvaná Stiburkův grunt.

 

            Před rokem 1750 byl jejím vlastníkem

Pavel Turek.

            On hospodařil do roku 1757, na čež ji ujal dle zápisu ze dne 10. prosince 1759 syn

Vojtěch Turek

v ceně 91 kop míšenských.

            Té doby nalézaly se ve stavení: jedna světnice, dvě komory a stodola a k té usedlosti patřilo:

            31 strychů polí a

            louka na 1 vůz sena.

            On měl jedinou dceru Judytu, kterou provdal za Jakuba Brejlu. On hospodařil téměř 31 roků, když zemřel, ujali ji dle zápisu ze dne 7. ledna 1798 usedlost tu manželé

Jakub a Judyta Brejlovi

v ceně 444 zlatých 54 krejcarů. K usedlosti té patřilo:

            39 jiter     6500 polí,

              3 jitra 129700 luk a zahrad,

              1 jitro   65500 porostlin.

Ve stavení nalézaly se:

            jedna světnice, maštal, chlív (odhadnuty na 50 zlatých),

            špejchar a kolna (20 zlatých),

            stodola (35 zlatých).

            Vlastníci té usedlosti byli povinni panství konopišťskému: každoročně do panského důchodu jménem úroků odváděti obnos 4 zlaté 24 ½ krejcaru, do panské konopišťské flusárny 3 strychy dřevěného popele v ceně po 8 krejcarech a konati robotu: každý týden po celý rok 3 dny (dohromady 156 dní) párem potahů a od sv. Jana Křtitele do sv. Václava 13 dní pěší.

            Manželé tito však týž rok, dle zápisu ze dne 20. ledna 1798 postoupili tu usedlost synu

Tomáši Brejlovi

v ceně 444 zlatých 54 krejcarů. On hospodařil 38 roků, a když syn jeho Tomáš v manželství s Marianou, dcerou Tomáše Vlčka č. p. 17 v Ouročnici vešel, postoupil dle smlouvy svatební ze dne 15. října 1836 těmto manželům

Tomáši a Marianě Brejlovým

v ceně 506 zlatých 19 krejcarů stříbrných.

            Manželé tito hospodařili 52 roků, na čež usedlost tu dle smlouvy ze dne 19. srpna 1888 synu

Františku Brejlovi.

            On držel tu usedlost toliko dva roky, a když v roce 1890 jeho dcera Františka provdala se za Josefa Škvora, odevzdal usedlost tu dle smlouvy ze dne 27. prosince 1890 těmto manželům

Josefu a Františce Škvorovým.

 

 

Domek č. p. 6.

 

            Domek ten vystavěn byl kolem roku 1840 na pozemku, který od dle smlouvy ze dne 9. října 1840 koupil

Jan Škoula,

při něm zřízeny byly domek a zahrádka. Jan Škoula měl syna Jana a dceru Annu. Dle smlouvy ze dne 15. února 1848 postoupil jej synu

Janu Škoulovi

v ceně 140 zlatých s ustanovením, aby z ní Anně vyplatil podílu 40 zlatých.

            Jan Škoula držel ten domek 40 roků. Když v roce 1888 syn Josef oženil se s Kateřinou rozenou Růžičkovou, odevzdal dle smlouvy svatební ze dne 25. ledna 1888 domek ten těmto manželům

Josefu a Kateřině Škoulovým.

 

 

Domek č. p. 7

 

je kaplička, o jejímž vzniku v knize pozemkové ničeho zaznamenáno není.

 

 

Domek č. p. 8

 

vystavěn jest při usedlosti č. p. 5 a patří vlastníkům té usedlosti.

 

 

Usedlost č. p. 9.

 

            Dům tento vystavěn kolem roku 1870 od manželů

Františka a Marie Brejlových,

při pozemcích ve výměře 2 jitra 30200, které oni dle smlouvy ze dne 28. prosince 1870 od manželů Tomáše a Marie Brejlových, vlastníků usedlosti č. p. 5, za 160 zlatých stříbrných koupili.

            Oni drželi ji 19 roků, když v roce 1889 syn Josef za manželku Kateřinu Vilímkovou pojal, postoupili dle spisu notářského ze dne 18. května 1889 usedlost tu těmto manželům

Josefu a Kateřině Brejlovým.

 

 

Usedlost č. p. 10.

 

            Stavení toto vystavěno bylo patrně kolem roku 1850, shledáváme prvním jejím vlastníkem

nezletilého Matěje Zoulu,

jemuž usedlost tu dle odevzdací listiny ze dne 3. září 1859 do vlastnictví odevzdána byla.

            Po jeho úmrtí sdědili ji dle odevzdací listiny ze dne 25. dubna 1885 synové

Čeněk Zoula a Jan Zoula.

            Bratři tito se o tu usedlost pak rozdělili a dle smlouvy o rozdělení ze dne 6. října 1887 ujal tuto usedlost celou

Jan Zoula

dav si Čeňkem Zoulou patřící mu díl odevzdati.

            Jan Zoula neměl však na usedlosti té mnoho štěstí, neboť mu byla dne 9. dubna 1894 proti němu v dražbě prodána a vydražil ji

František Kupka.

            On postoupil jí dle smlouvy ze dne 11. října 1894

Julii Kubáskové,

kterou později za manželku pojal.

 

 

Domek č. p. 11

 

vystavěn byl as v roce 1903 na části obecního pozemku od manželů

Václava a Anny Mottlových,

který oni k vystavění tohoto domku od osady Zbožnické dle smlouvy ze dne 13. března 1903 za cenu 20 korun koupili.

            Když syn jejich Josef vešel s Kateřinou dcerou Jana Havlíčka, výminkáře z Ouročnice v manželství, postoupili domek ten dle spisu notářského ze dne 15. října 1905 těmto manželům

Josefu a Kateřině Mottlovým

do vlastnictví.

 

Komentáře

Přidat komentář
Kontrolní kód Přehrát audio kód

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář