Jdi na obsah Jdi na menu
 


Část 9 (5. doplněk) - rok 1655 až 1709

17. 12. 2012

1655 – 1659

            V roce 1655 byla na Chlumu znovu obnovena hornická činnost (těžba železné rudy) a v Hrusicích byla zřízena nová huť (ojedinělé průmyslové zařízení v širokém kraji, zpracovávala i rudu z Neštětické hory), která tuto rudu zpracovávala. Severně od Hrusic (dnes na jeho místě stojí Kolandův mlýn (?) byl vybudován nový hamr (samokol), ve kterém bylo zkujňováno surové železo získané tavbou.

             JMCské svobodníci: Ve vsi Mlíkovicích (platí kontribuci jako 1 poddaná usedlost) Jiřík Lhoták; týž drží grunt svobodný v Rudolticích, item chalupu Kolářovskou; pod Malým Chvojnem podobně drží svobodství. Poddaní k témuž dvoru: Kateřina Adamová, krčma výsadní; item pro podruhy chalupy 2. V Přibyšicích, (Přibýšice Pal. 255), (1) Jan Mlíkovský. V Chlebích (1/2) Martin Skydánek. V Oušticích (1/2) Václav Skydánek. Malý Chvojen (1/4) Jan Sazima.

            V roce 1656 vydáno nařízení, že faráři museli vést seznam osob, které přišly ke zpovědi.

            Druhorozený syn císaře Ferdinanda III. jménem Leopold I. byl v Praze korunován českým králem.

            V roce 1657 se Jan František z Vrbna oženil s Marií Eliškou dcerou Bernarta Ignáce z Martinic.

            V zámeckém parku na Konopišti byla v roce 1657 realizována na jihozápadní straně pod zámkem kašna a uprostřed ní byla umístěna mramorová barokní socha římského boha městské brány Ianuse. Bůh byl zároveň bohem vchodu a východu a měl dvě tváře vpředu a vzadu – obličej mladíka a starce.

Opět pod jedním majitelem byla obě panství (konopišťské včetně vladislavického újezdu a Tloskov) po smrti Jana Michny (před rokem 1649), kdy se jeho dědicem stal bratr Václav Michna. Protože neměl potomky, odkázal roku 1658 své statky Konopiště, Tloskov, Toužetín a Postoloprty Zikmundu Nor­bertovi Michnovi z druhé rodové větve (syn Jiřího Viléma Mich­ny).

 

1661

Mlýn na Konopišťském potoce (dříve se nazýval Bystrý) u Poříčí nad Sázavou, mlýn stál u rybníka zvaném „Na hrázi“, měl pronajatý mlynář Jan Chlumský.

1663

Statek Mrač s Poříčím získal od Jana Viktorína z Valdštejna pan Bernard Ignác z Martinic.

 

1664

Vyhořel Maršíkovský mlýn u Krusičan.

 

1660 – 1666

Asi v roce 1660 byla v Poříčí obnovena duchovní správa a k faře Poříčské náležela i farnost Pyšelská (do roku 1698).

V roce 1661 a až do roku 1663 byl farářem v Poříčí P. Petr Příhoda, dominikán.

Dne 6. 12. 1662 byl držitel Mrače Jan František z Vrbna povýšen (i jeho oba bratři) císařem Leopoldem ve stav hraběcí.

V roce 1663 převedl Jan Viktorín hrabě z Valdštejna dědičné právo k mračskému (i věc Čerčany) a poříčskému statku Bernardu Ignáci hraběti z Martinic, jehož dcery Marie Alžběta (†1671) a po ní Teresie Františka provdány byly po sobě Jana františka hraběte z Vrbna.

V roce 1663 hrabě z Martinic, majitel Mrače a Poříčí mnicha řádu dominikánského dosadil na faru v Poříčí (fara byla od roku 1620 neobsazena).

Dnešní radnici/Městský úřad Benešov č. p. 100 na Masarykově náměstí (dříve Velkém rynku), která vyhořela za švédského vpádu do města Benešova za třicetileté války, koupil jako pusté místo s příslušnými pozemky majitel konopišťského panství Václav Michna z Vacínova a nechal tu postavit nový domek.

Ves Mlýny u Tvoršovic do této doby patřila k panství Líšno (Léštno). Ale tvrz již do této doby zanikla.

V roce 1664 po smrti hraběnky Anny Albertiny rozené z Fürstenberka, paní na Leštně (Líšně), se dělili dědici (o 3 díly) po ní o panství Leštenské (panství bylo „zpustošené a lidu prázdné“, obsahovalo 1 městečko a 35 vesnic). První díl dostal Petr Vilém z Říčan (včetně hradu Leštno 2/5 městečka Bystřice a 10 vesnic). Druhý díl (3/5 městečka Bystřice a 10 vsí včetně Jírovic) obdržel baron Josef Priam z Rovoratu, manžel Doroty Viktorie rozené z Ilova). Část třetího dílu zdědila její dcera z druhého manželství Albertina Eusebia rozená z Briamontu, manželka rytíře Jana Jiřího Radeckého z Radče a na Uhřicích (manželka od roku 1661), jednalo se o zpustošené dědiny Tvořešovice, Mlejny (Mlýny), Ouběnice, Jiřín a Tomice. Zbytek třetího dílu zdědily zůstalé dcery paní Johanně Ludmile Vrochyňové, rozené z Briamontu.

Po smrti Josefa Priama z Rovoratu (plukovníka a komandujícího v Prešpurku) byla jeho část panství Leštenského včetně vsi Jírovice připojena k panství Konopišťskému.

V roce 1664 dne 3. 11. sloužil v poříčském kostele sv. Havla mši kardinál Arnošt Vojtěch Harfách, arcibiskup pražský. Od roku 1664 do roku 1665 pak Pavel Ignác Václav Dupre. Dále pak v roce 1666 Blažej Holický (pobyl v Poříčí pouze čtvrt roku, načež odešel do Strakonic), po něm Vavřinec Benedikt Meczer, do roku 1667.

Narodil se pozdější učitel a profesor benešovského piaristického gymnázia Aegidius Hecht a S. Fernando (později náboženský spisovatel, znalec výtvarného umění, první superior a později rektor benešovské koleje, +1726).

V roce 1666 byli hejtmany Kouřimského kraje František z Talmberka a Ferdinand Přech Radecký z Radče.

V této době se ukázalo, že je zapotřebí doplnit pozemkovou daň (stanovenou dle údajů berní ruly) o daň z domů (podle přiznávacích listů z 1667- platila se v letech 1668 až 1675) a daň z komínů (podle soupisu z roku 1671). Tento soupis je dochován a uložen v rektifikaci, v tzv. tereziánském katastru. Daň komínová se vybírala od roku 1671 až do roku 1748, původně jen z poddanských komínů, později i z panských a městských.

            V Benešově bylo evidováno 228 domů, z toho 84 stále pustých.

V roce 1665 oddělil majitel Konopišťského panství Václav hrabě Michna z Vacínova od panství

Netluky a prodal je rytíři Volfgangovi Hennegkovi.

 

1667 – 1670

Pokračovalo znehodnocování měny, v  roce 1667 se 1 tolar rovnal 96 krejcarům.

Od roku 1667 (do roku 1678) byl farářem v Poříčí Václav Reinwedtr.

Dne 21. 5. 1667 zemřel Vácslav Michna z Vacínova, protože neměl děti, odkázal svůj majetek synům strýce svého Jiřího Viléma, tj. Zikmundovi (Sigmundovi) Norbertovi hraběti Michnovi z Vacínova Konopiště, Tloskov, Touženín (Toužim), Břežany a Postoloprty, Vilémovi Bedřichovi Bitozeves a Blažim, ale takovým způsobem, aby Zikmund Vilémovi otcovského svého dílu postoupil (pořízení bylo ze dne 23. 8. 1658). Po smrti Zikmunda Norberta Michny (v létě roku 1667) spravovala pozůstalé statky Zikmundo­va vdova Marie Alžběta, rozená Lažanská z Bukové, jako poručnice nezletilých dědiců svých synů Karla Jiřího (zdědil Konopiště, Postoloprty a Touženín) a Ferdinanda (zdědil Tloskov a Břežany). Ta však hospodařila velmi špatně a dluhy nadělala. Po dosažení plnoletosti se stal majitelem konopišťského panství i s hradem Týnec nad Sázavou Karel Jiří Michna z Vacínova (do roku 1673).

Pro rostoucí dluhy musely jí být prodány již roku 1669 Tloskov a Postoloprty, hledán zájemce i pro Konopiště, ale marně (např. roku 1669 pánu ze Švarcenberka, znovu pak v roce 1671). Odhady pro případné zájemce uvádí: … zámek Konopiště,… vinopalnu,…  pivovar pod zámkem,… 2 chmelnice,… hospoda, kovárna a stáj pod zámkem,… valcha pod rybníkem,… poplužní dvůr s ovčínem pod zámkem (stáj, sýpka, čeledník, stodola),…. zahrady,… rybník pstruhový,…dvůr s ovčínem v Pomněnicích (stáje, čeledník, komory, sýpka, stodola, příbytek pro ovčáka, skopčín, role, sad),…  dvůr Chvojen (světnice pro čeleď, stáje, sýpka, stodola, role, sad, včelíny),… dvůr Ondřejovický (čeledník, stáj, sklep, sýpka, stodola, role, ovčín, skopčín),… dvůr Raděkovice (čeledník, příbytek pro skopčáka, komora, stáj, role, louky, dva pusté rybníky). Mlýnů bylo šest: 1. pod zámkem, 2. Hanzlovský u Semovic, 3. Kloudovský pod Kožlím, 4. Podčernoleský u cihelny, 5. Podměstský, 6. v Nespekách. Pustý byl sedmý mlýn, zvaný Maršíkovický, u Krusičan (vyhořel roku 1664). Rybníků pro kaprovou násadu bylo 10 (nasazeno 350 kop),… výtěžních rybníků pro plůdek bylo 15,…. Trojí sádky byly pod zámkem, u nichž stála rybárna s bytem fišmistra a čtyřmi malými sádkami. Velký haltýř byl u nedaleké valchy, kde přezimovala kapří násada. Pila byla při mlýně pod zámkem. Cihelny byly dvě: jedna pustá u hostince pod zámkem, druhá v provozu pod černolesklým rybníkem,… Kámen se lámal u Václavic, u Kloudovskýho mlýna a u Jarkovického rybníka. K sušení lnu, konopí a příze sloužila pazderna, která stála i s kolnou pod zámkem. Mnohem významnějším výrobním objektem bývaly železné hamry u Hrusic, na stálé vodě Jarkovického potoka (dnes Janovického), které v letech 1655 až 1660 sloužily vrchnosti jako výrobna a zpracovatelská dílna železa. Šlo o vysokou pec a zkujňovací hamr, v době odhadu však byly již pusté. Pouze výčep piva (v někdejší dřevěné budově u hamru) skýtal i nyní příjem…… mezi objekty, z nichž měla vrchnost největší příjem, patřil i mj. největší hostinec v Benešově, dříve dům hejtmana panství Václava Chotětického,…. stál na nároží Velkého rynku a průtažní silnice z Prahy na Linec….. Dále k dominikálnímu majetku náležely i lesy…34 str. lesa bílého a 14 str. černého,…. obora a v ní dva rybníky, pole, luka, les a postavení…. hájovna a kolny s krmelci pro jeleny,…. bažantnice s rybníkem, sádky, porostliny, kus pole a louky, valcha,…. V Benešově se vykázalo 228 domů (221?), z toho 84 pustých, 34 sousedských, 86 chalupnických, 17 zahradnických, k tomu pustých 6 sousedských, 32 chalupnických a 32 zahradnických,….

            Po třicetileté válce, pobělohorských represáliích a rekatolizaci klesl počet řemeslníků v Benešově na 56 (ubylo zejména řezníků) a počet řemeslných oborů na 19. Benešov se tak stal nevýznamným řemeslnicko – zemědělským městem s regionální působností.

            Dne 10. 7. 1669 potvrdil král Jiří z Poděbrad, kralování léta našeho dvanáctého, privilegia daná městečku Vladislavice a šesti přilehlým obcím králem Karlem IV. „Jiří z Boží Milosti král český etc. Markrabě moravské, lucemburské kníže slezské a lužické etc. Známo činíme tímto psaním kdežkoliv čteno bude, že rychtář spolu s přísežnými obyvateli města našeho Vladislavic též také s vesnicemi k němu přináležejícími, totiž Krusvičany, Ouroční Lhoty, Bukovský Lhoty, Lačnice (Lažnice), Žabovřesky, Sobolní Lhoty od nás poníženě žádali, abychom jim privilegia svaté paměti nejjasnějšího Karla římského a českého krále, předka našeho nejmilejšího, potvrditi a ujistiti ráčili, kteréžto privilegium slovo od slova takto zní: …viz rok 1352…“. Datum v Praze desátého dne měsíce července léta etc. Tisícího čtyřstého šedesátého devátého, kralování našeho léta dvanáctého. Ad relations Samuelis, Hrádek Camerárii, Jacobus Decando.

V roce 1669 byly Tvoršovice „odhádány“ Parysovi Karlovi z Ladronu, vlastně jeho dětem z manželky Majdaleny Polyxeny rozené z Valdštejna. V té době byl v Tvoršovicích už jen dvůr a místo, kde stála tvrz, se jen připomínalo. Později se statek doslal jeho dceři Albertině vdané Radecké. Radečtí si později postavili zámek.

V roce 1669 prodal Václav Krejčí výsadní krčmu v Bukovanech ševci Antonínu Hubínkovi z Chvojínka.

            Z roku 1670 pochází mosazné pečetidlo benešovského cechu krejčovského.

Narodil se P. Heliodorus Knur a S. Joanne Evangelista pozdější učitel piaristické koleje v Benešově (náboženský spisovatel, architekt, +1777).

             Kostelníkem v kostele svatého Václava ve Václavicích byl Marek Kmoch z č. p. 19.

V roce 1670 Albertina Eusebia rozená z Briamontu, manželka rytíře Jana Jiřího Radeckého z Radče a na Uhřicích, koupila pusté grunty v Radošovicích, Tožicích, Krsově a Zahradnicích s dílem podacího práva kostela Ouběnického od Karla Parise hraběte z Lodronu na Košeticích, jako kurátora po smrti manželky Polixeny rozené z Waldšteina. Vše pak spojila s panstvím Tvořešovickým (Tvoršovickým).

 

70tá léta

Krusičany, Chrášťany a Benice – byla zde obnovena krčma. Mlýn v Podělusích zůstal neosazený. Vrchnost opravila mlýn v Týnci, na Brodcích a v Nespekách včetně jezů a vystavěla nový panský mlýn u Krusičan (na místě jednoho z objektů bývalého železného hamru, Kolanda?).

 

1671

            Jan František hrabě z Vrbna po smrti své manželky Marie Elišky z Martinic oženil s její sestrou Terezií Františkou, obě byly dcery Bernarta Ignáce z Martinic.

               Václavská a benešovská farnost patřily pod vikariát divišovský v kraji kouřimském, vikář Jan Václav Rak, děkan z Divišova.

               Benešovským farářem, který po rekatolizaci spravoval filiální kostel ve Václavicích, byl Viktorin Alexius Javornický.

            Pro nedostatek katolických duchovních musel benešovský děkan administrovat nejen farní kostel v Benešově, ale i filiální kostely v Kozmicích, Ledcích a Chrástu a kostely ve Václavicích, Chvojínku a Chvojně.

            Povinností každého katolíka bylo dostavit se ke zpovědi, ti kteří se nedostavili, byli uváděni jmenovitě ve zpovědních seznamech (od roku 1671 do roku 1686), většinou se jednalo o nekatolíky (Jan Halík z Pecerad; slouha Jiřík se ženou, Jiřík Čadník, Matyáš Šlapák, Jan, Váňův sluha, volák Jakub z Chrášťan; Vít Vaněk se ženou a dcerou, Jiřík Koděd se ženou, podruh Václav se ženou, služka Kateřina a Mikuláš, syn Havelkův z Úročnice; matka týneckého sládka Dorota, týnecký sladovník se ženou a rybář Vojtěch z Týnce; podruh Jindřich, svobodníci Jan Lhoták s bratrem Jiřím z Přibyšic).

 

1672

            V letech 1672 až 1673 byla podle farních účtů postavena v Poříčí nad Sázavou u kostela sv. Havla první škola.

Před vchodem na hřbitov u kostela svatého Havla v poříčí nad Sázavou byla zahájena výstavba dřevěné školy (dokončena v roce 1673). Později byla škola přebudována na deputátní byty pro zaměstnance panského dvora (do roku 1945), pak zde bylo skladiště, nyní je zde farní úřad.

 

1673 – 1679

V roce 1673 se v seznamu těch, co se nezpovídali, ocitla Lída, podružně sedláka Fraňka.

            Konopiště získal Jiří Ludvík Sinzendorf (hrabě Georg Ludwig ze Sinzendorfu), významný císařský státník, prezident dvorské komory ve Vídni, de facto ministr financí císaře Leopolda I.

Majitelem konopišťského panství i s hradem Týnec nad Sázavou, panstvím Tloskov a statkem Břežany se stal v roce 1673 Jiří Ludvík (Georg Ludwig) říšský hrabě ze Sinzendorfu (do roku 1701), neboť pro nezbytí a velké dluhy bylo tak na soudu zemském rozhodnuto. Komisaři/sekvestrační správa jej prodala za 165 000 zlatých.  Jiří Ludvík zastával veřejné vysoké funkce a byl také finančním ministrem (prezident dvorské komory ve Vídni) za vlády Leopolda I. Pokusil se zapojit do obnovy Benešova nové obyvatelstvo, které povolal pod příslibem osobní svobody a zproštění všech feudálních povinností. Hejtmanem panství byl Pavel Norbert z Nigropontu (do roku 1674).

            Dne 11. 9. 1673 volá „provolacím listem“ konopišťská vrchnost do Benešova osadníky, aby zalidnili živořící město. V provolání, jež bylo vyhlášeno v celé říši, mimo jiné se v něm praví: „Známo se činí, poněvadž se shledalo, kterak panství konopišťské s městem Benešovem v minulých vojnách ve velkou záhubu uvedeno bylo, lidnatosti na něm ubylo, také mnoho domů a gruntů opuštěných a pustých ležeti zůstalo, které ale nyní opět zvelebiti, ano město samo a lepší stav a vznik přivést úmysl máme….“. V tomto období měla vrchnost zájem na obnově gruntů, zejména tam, kde to mohla spojit s odběrem svého piva, z něhož šel jistý zisk. Proto byly postaveny nové hospody ve Chvojně (ze vsi přeložena na cestu ke dvoru), v Jírovicích (přemístěna na silnici – později zájezdní hospoda Kasárna), v Krusičanech, v Chrášťanech, v Benicích (nedaleko dvora) a v Kozmicích. Mlýny v Nespekách, Týnci a na brodcích byly poněkud opraveny, včetně jezů,…. U Krusičan byl postaven nový panský mlýn na místě, kde stával jeden z objektů někdejšího železného hamru.

Z roku 1673 jsou dva zvony z kostela sv. Havla v Poříčí, první byl přelit ze zvonu s názvem sv. Havla zničeného v roce 1620, nechal jej udělat „osvícený pán Bernard Ignác Římské říše hrabě z Martinic, vladař domu Smečenského a pán na Smečně, rytíř Zlatého rouna, Jeho Císařské veličenstvo tajný rada, první místodržitel a nejvyšší purkrabí v království Českém“. Druhý zvon je s názvem sv. Václava. Na západní straně od kostela stojí fara.

V roce 1674 (5. 9.) na žádost Jiřího ze Sinzendorfu povolil Leopold I. Benešovu čtvrtý jarmark na den sv. Ondřeje (30. 11.) a trh na koně a dobytek v den po neděli Reminiscere (druhé neděli postní).

            Václavská a benešovská farnost patřily pod vikariát vlašimský v kraji kouřimském, vikář Jiří Josef Greger, děkan z Vlašimě.

             V Městečku se připomíná jako osedlý Řehoř Tůma a Václav Čoubal.

V roce 1674 se na tvrzi Tvořešovice (Tvoršovice) připomíná vladyka z Radče, ves s tvrzí tvořila samostatný statek.

Z roku 1675 je první záznam o první benešovské lékárně, byla v piaristické koleji a byla prodána (založena snad již před 40 lety). V této době krajský fysicus (lékař určený státem, aby dozíral na veřejné zdravotnictví) povolil zřídit měšťanskou lékárnu a zakázal výdej léčiv z dosavadní.

V roce 1676 začal tehdejší majitel konopišťského panství, hrabě Jiří Ludvík ze Sinzendorfu usilovat o založení piaristickou koleje v Benešově (první pokus). Při visitaci piaristické koleje ve Slaném, kterou prováděl provinciál řádové provincie  Germanie P. Ambrosius Prachovský a S. Ludmila, se s ním setkal František Campion z Prahy, regent hraběte Jiřího Ludvíka ze Sinzendorfu, a tlumočil mu přání svého zaměstnavatele a vrchnosti konopišťského panství založit v Benešově piaristickou kolej. Již v říjnu proběhlo v Benešově zaměřování a uvažovalo se o budoucí podobě fundace koleje, prováděli jej piaristé, kteří navštívili Benešov. Jednání o povolení usídlit se v Benešově bylo nutné získat od pražského arcibiskupa Jana Fridricha z Valdštejna o výši fundace i o jejím zaknihování v zemských deskách na Hradčanech, kterou měl schválit i generál piaristického řádu v Římě P. Josephus Fedele a Visitatione B. V. M. a následně i P. Carolus Joannes Pirroni a Iesu, se protáhla až do roku 1680. Tento záměr se mu nepodařilo kvůli finančním nákladům realizovat, ale byl to podnět pro další jednání.

V roce 1676 byl obnoven provoz mlýna v Podělusích (zpustl za třicetileté války). Byl to mlýn s jedním kolem na spodní vodu a s krupníkem.

V roce 1677 je zmiňována soukromá kaplička v tvrzi Mračské.

             Václavská a benešovská farnost patřily pod vikariát divišovský v kraji kouřimském, vikář Václav Jan Molitoris, děkan z Divišova.

V roce 1677 byla provedena dílčí úprava (rozšířena okna) kostela sv. Petra v Poříčí. Do tohoto roku stával na vrcholu štítu kostela kalich, znamení utrakvistů. Kostel sv. Havla byl přestavěn do barokní podoby.

Rychtářem v Bukovanech byl Havel Homolka.

Od roku 1678 byl farářem v Poříčí Jan Kašpar Mazura (do roku 1697).

Dne 17. 2. 1678 zemřela na zámku v Uhřicích majitelka statku Tvořešovice paní Albertina Eusebia Radecká rozená z Briamontu při porodu svého syna Petra Eusebia.

               Statek Pyšely patřil hraběnce Hallweilové včetně vsí Nespeky, Městečko, Hvozdec, Borová Lhota, Pyšely a Malešín.

V první polovině roku 1679 byly připraveny ze strany konopišťské vrchnosti podmínky pro založení piaristické koleje (nové fundace). Počítalo se s částkou 1300 fl. a s materiálním zabezpečením. Avšak v létě došlo k jejímu pozdržení z důvodu úmrtí regenta Františka Campiona, jehož nástupcem se stal koncem roku Fridrich Mörtl.

V roce 1679 se píše v piaristické kronice o doprodeji léčiv a zařízení z první benešovské lékárny.

V roce 1679 se v Čechách objevil mor/ morová epidemie, která se rozšířila z Uher a Dolních Rakous. V Benešově stále ještě bylo po třicetileté válce cca 70 stavení pustých.

 

1676

Mlýn v Podělusích (Podeus, Poděvúsy, Poděhusy, Podělusy) se uvádí jako pustý, snad v důsledku 30leté války.

 

1677

            Znovu byl vystavěn a posvěcen (po požáru v roce 1648) kostelík svaté Alžběty v Benešově.

 

1678

Mlýn na Konopišťském potoce (dříve se nazýval Bystrý) u Poříčí nad Sázavou, mlýn stál u rybníka zvaném „Na hrázi“, měl pronajatý mlynář Tomáš Pilát.

 

1680

V Poříčí se uvádí ve farní kronice nejstarší škola (dřevěná).

Morová epidemie zasáhla okolní obce (i v roce 1681).

V Nespekách byl starý původně dřevěný jez s budovou mlýna opraven.

 

1680 – 1690

V roce 1680 byla při kostele sv. Havla v Poříčí nad Sázavou obnovena fara. V kostele sv. Petra byl instalován barokní hlavní oltář.

             Z tohoto roku pochází hlavní barokní oltář v kostele svatého Patra a Pavla v Poříčí nad Sázavou.

V  roce 1680 však v Benešově, ve Vltavském a Kouřimském kraji i v celé zemi opět zuří černá smrt – mor a neúroda/velká bída. V období let 1679 až 1681 zemřelo v Benešově cca 330 lidí, z toho 306 místních.  Usedlosti v Bedrči byly zničeny a neobydleny. Ještě v tomto roce bylo v obcích v okolí Úročnice mnoho gruntů pustých. V Bukovanech na něj zemřel Jakub Moravec se ženou a s dětmi z č. p. 9.

            V roce 1680 se připomíná v Benešově u zříceniny minoritského kláštera usedlost „Carlhoff“, tj. „Karlův dvůr“, podle něj je pravděpodobně celá vyvýšenina, nejstarší část města.

V roce 1680 dochází ke zvýšení intenzity jednání mezi konopišťskou vrchností a piaristy o založení fundace. Tehdy navštívili dne 20. 2. zástupci piaristického řádu (P. Adalbertus Pelikán a S. Michaelle, rektor piaristické koleje ve Slaném, a P. Ambrosius Prachovský a S. Ludmila, exprovinciál, který zastával funkci lektora koleje v Ostrově u Karlových Varů) Benešov a vyznačili do plánku města (nejstarší plánek města) čtyři místa (zřícenina minoritského kláštera; u radnice – dnešní Masarykovo náměstí; na rohu Vídeňské ulice a náměstí – dnes Táborská ulice a Malé náměstí; prostor u hospody na rohu ulice, kterou se chodilo na konopišťský zámek – dnes Tyršova ulice, Masarykovo náměstí), kde by mohla stát piaristická kolej. Jednání s piaristy o stavbě kostela sv. Anny s kolejí piaristů uzavřel nový majitel konopišťského panství, hrabě Jiří Ludvík ze Sinzendorfu; pro neshody, stále chybělo stanovisko pražského arcibiskupa a nedostatek finančních prostředků ze strany donátora nebyla zatím myšlenka realizována. O výsledku jednání byl informován nový provinciál provincie Germanica P. Ludovic Baumann a S. Luca (sídlil v Mikulově).

V roce 1680 byla odhalena korupční aféra hraběte Jiřího Ludvíka ze Sinzendorfu, což mělo za následek ztrátu úřadu prezidenta dvorské komory a i finanční ztráty.

V roce 1680 pokračovaly po celé zemi nepokoje poddaných, na to reagoval císař a český král Leopold I. (*9. 6. 1

640, †5. 5. 1705, první manželka Markéta Marie Terezie, děti – Ferdinand Václav, Jan Leopold, Marie Jana a Marie Terezie, druhá manželka Claudia Felicitas Klementina, třetí žena Eleonora Magdalena Falcko – Neuburská, děti – Josef I., Kristina, Marie Alžběta, Marie Anna, Marie Terezie, Marie Josefa, Marie Magdaléna, Marie Markéta, Leopolda Josefa a Karla VI.) vydáním patentu, který zakazoval poddaným podávat petice a stížnosti přímo k císaři, rušil poddanská privilegia z období před rokem 1618 a zakázal srocování lidu.

Dne 28. 6. 1680 vydal císař Leopold I. „první robotní patent“, stát poprvé stanovil robotní povinnosti poddaných, dříve je stanovoval majitel panství. Patent stanovil max. tři dny roboty v týdnu (vyšší roboty jen při sklizni), zakázal šlechtě vybírat od poddaných protiprávně daně, zvyšovat dávky, nutit sedláky ke koupi předražených výrobků, omezoval povinnost při tzv. „dalekých fůrách“ a zakazoval robotu v neděli a ve svátek (poddaný měl chodit do kostela).

V roce 1681 se připomíná kaplička v Benešově Ke studánce – U Boží vody nebo U dobré vody – pramen.

              První písemný doklad o farním úřadu Poříčí nad Sázavou.

            V Týnci se připomíná v roce 1682 hospodský Martin Jokl (č. p. 3, pozdější Korbelova hospoda).

Po smrti Jiřího Ludvíka říšského hraběte ze Sinzendorfu převzala správu konopišťského panství roku 1682 vdova Dorota Alžběta, rozená kněžna ze Schleswicku, jako, poručnice nezletilých synů Kristiana (Krystiana) Ludvíka Ignáce a Filipa Ludvíka. Dorota prodala statky Lešany, Břežany, Nedvězí a Netvořice dne 11. 12. 1683 kapitule Pražské při kostele sv. Víta za 64 075 zlatých. Vdova se však podruhé vdala a o poručenství přišla. Synové se pak po dosažení zletilosti rozdělili roku 1690 o dědictví tak, že Kristián dostal Postoloprty s přilehlými statky, Filip Konopiště s okolními statky.

V roce 1684 byl upraven gotický kostel svaté Kateřiny v Chrástu nad Sázavou.

             Václavská a benešovská farnost patřily pod vikariát divišovský v kraji kouřimském, vikář Václav Augustin Kozojedský, děkan z Divišova.

V roce 1684 se v seznamu těch, co se nezpovídali, ocitl krčmář Pavel se ženou z Bukovan (Bukové Lhoty?).

V roce 1684 vlastnil krčmu v Bukovanech Pavel.

V roce 1685 od dědiců konopišťského panství a dalších statků koupila dne 11. 6. Břežany, Netvořice, Nedvězí a Lešany kapitula sv. Víta na hradě Pražském.

V roce 1685 zemřel Bernard Ignác z Martinic a mračský statek zdědila jeho dcera Terezie Františka, manželka Jana Františka hraběte z Vrbna a z Bruntálu (syn Václava z Vrbna).

V roce 1686 se v seznamu těch, co se nezpovídali, ocitl Jakub, služebník Jana Pellenky (spíše Pelešky či Velešky).

              Kantorem ve škole ve Václavicích byl Jan Vavřinec Dopera „Hořovský“. Připomíná jej latinský nápis odkrytý při opravě kostela ve Václavicích zedníkem Antonínem Überlackerem při otloukání zdi: „Léta páně 1686 dne 20. Srpna zbožně v Pánu zesnula dcera Johanna Jana Vavřince Dopera, kantora václavického.“

V roce 1686 byl na václavické škole kantorem Jan Vavřinec Dopera Hořovský, autor básní a drobných próz náboženského obsahu i epigramů se sociálními náměty.

V roce 1686 se 1 tolar rovnal 105 krejcarům.

V roce 1687 byla zhotovena dřevěná kruchta v kostele sv. Kateřiny v Chrástu nad Sázavou.

              V Městečku se připomíná jako osedlý Martin Šťástka, Václav Čoubal ml. a Jan Mottl.

            Z této doby je nejstarší náhrobek s tesanými sloupky a volutovou arkádou na židovském hřbitově v Benešově (v centru města je zachována část židovského hřbitova. Druhý židovský hřbitov se nachází za kostelem svatého Mikuláše).

V roce 1687 se v seznamu těch, co se nezpovídali, ocitli v Bukovanech – Fraňkova děvečka Kateřina, Vít, Bachorův podruh se ženou, Hellasova (Holasova) děvečka Kateřina, manželka Šemberova podruha Martina, sedlák Matyáš beran s podruhyní Alžbětou.

V Bukovanech se gruntu č. p. 9 ujal Adam Žaba zvaný Moravec (ten s rodinou zemřel na mor v roce 1680).

Náklady na železářský provoz převyšovaly zisky hamru v Hrusicích, rovněž byly veliké nároky na dřevěné uhlí pro hutě a z těchto důvodů byl v roce 1688 provoz ukončen.

Terezie Františka z Martinic převedla statek v Mrači v roce 1690 na svého manžela Jana Františka hraběte z Vrbna a Bruntálu, syna Václava z Vrbna, někdejšího valdštejnského věřitele. Hrabě zastával vysoké úřady a byl rytířem Zlatého rouna.

V roce 1689 se v seznamu těch, co se nezpovídali, ocitli v Bukovanech – gruntovník Tomáš Slaběhoud s matkou, Alžběta manželka Adama Žáby, podruh Jakub se ženou, Matyáš Sedláček se ženou a dcerou.

               V srpnu odchází z Václavic kantor Jan Vavřinec Dopera Hořovský. Zanechal po sobě písemné vpisy ve vzácném rukopisu pražské bible. Ze zápisů na okrajích knihy je patrno, že václavský kantor byl též básníkem. Kniha byla zachráněna zázrakem ze sběru papíru v roce 1943, je uložena v Městském muzeu v Benešově.

V létě 1690 vypuklo na týnecko – benickém panství pozdvižení nevolníků, které bylo v prvé řadě namířeno proti obávanému panskému úředníkovi – hejtmanovi Jiřímu Grynovi (psáno též Grün nebo Gruber či Gryner), který vynucoval respekt nevolníků šikanováním, bitím, trýzněním i svévolným vězněním.  Bezprostřední příčinou byl incident, který se stal koncem srpna 1690 v Chlístově. Dva tamní sedláci, bratři Jakub a Martin Chlístovský zameškali o žních jeden den roboty. Hejtman, když patrně jiný způsob nestačil, poslal pro ně 4 mušketýry. Oba robotníci před nimi uprchli. Zatím se mušketýři začali v jejich domě zařizovat po svém, poroučili si jídlo, chtěli jim vypustit rybníček a tupili manželky obou bratrů „nectnými“ slovy. Mezitím svolali oba Chlístovští proti mušketýrům pomoc. V sousední Ouročnici byli v hospodě shromážděni poddaní z celé rychty. Na zprávu, co se děje v Chlistově, ochotně vytáhli na pomoc. Bylo jich asi 20, dva mušketýři se zachránili útěkem, zbylí dva však byli davem zmláceni a vyhnáni z vesnice. Skupina se však poté nerozešla, ale poslové oběhli ostatní vsi a vyzývali k vzbouření. Tak se za noc skupina rozrostla na větší skupinu. Ještě ráno se pokračovalo, přidali se i další robotníci pracující na polích, zejména se jednalo o poddané z úročenské a krusičanské rychty. Nejdříve se dav potuloval po okolních obcích, jak se formoval sbíráním posil. K večeru však již stál před konopišťským zámkem. „jedni s ručnicemi a jedni se sekyrami, vidlicemi a kejmi“. Tak je tam po delším hledání po panství konečně našel krajský hejtman Petr z Říčan, který se hned po prvních zprávách vydal z Leštna (Líšna) za vzbouřenci, aby je uklidnil. Dlouho trvalo, než výtkami a napomínáním odvrátil vzbouřence od úmyslů, kterých se bylo možno nadít, zvláště od přepadení zámku. Přemluvil je, aby své stížnosti proti Grynovi podali písemně a zatím doma při řádném výkonu obvyklých povinností čekali na vyšetření. Zástup se nakonec podřídil a rozešel se. Na druhý den už zase robotovali. Mezi vzbouřenci byli i zámožnější sedláci. Od vzbouření se však distancovali někteří rychtáři a konšelé.  Např. když o půlnoci přišli vzbouřenci z Ouročenské rychty pro svého rychtáře Šacha, jeho manželka ho zapřela. Také václavický rychtář Martin Hubínek se vymluvil, krusičanský Martin Havlíček „se jim pryč ustranil“. Pouze krusičanský konšel Václav Stibůrek musel jít se vzbouřenci. Vedení tedy bylo v rukou sedláků, kteří nebyli vázáni rychtářskými závazky k vrchnosti. Krajský úřad se domníval, že po zákroku před Konopištěm, vše skončilo. Místodržící však vyzvali krajské hejtmany, aby v zájmu veřejného klidu dostatečně vypátrali tak „příčinu takového daleko směřujícího předsevzetí“, tak i původce nebezpečného povstání. První vyšetřování se konalo komisionálně na Konopišti dne 5. 9. 1690 za účasti obou krajských hejtmanů i konopišťského hejtmana J. Klaného (Klabera?) a poddaných z okolních rycht. Záležitost bylo doporučeno krajskými úředníky uzavřít a s „dokonalým narovnáním a skutečným, ku příkladu jiným trestáním“ chtěli počkat na příjezd mladého majitele panství Filipa Sinzendorfu se svým poručníkem. Místodržící však nařídili další vyšetřování 15. září 1690. Po složitém vyšetřování poddaní slíbili „že poníženě odprosili u vědomí svého provinění“ a slíbili poslušnost i hejtmanovi. Hejtman Gruber se musel zavázat, že se už „žádného nejmenšího vejstupku v trestání nedopustí“. Ani s tím však nebyli v Praze spokojeni a další vyšetřování proběhlo v krajské expedici na Leštně. Přes důkladné vyptávání na prvního, kdo dal signál k tažení, nezjistilo se více, nežli že to byla rychta ouročenská, jež mušketýry „vytloukla“. Krajští hejtmani nedoporučili trestání a také upozornili na závažný důvod, který varoval před přísným zákrokem: na současný nedostatek vojska a že sedláci se nemají co obávat vojenské síly, neboť „najisto sedlák proti sedláku bojovat nebude“. Ale i po tom trvali místodržící, že povstání nelze prominout. Poslední příkaz vypátrat a zatknout původce je z 27. října 1690. Další archivní doklady se nedochovaly. Z poznámky, že hledanými původci mohli býti oba Chlístovští, kteří pobídli ostatní k povstání, lze soudit, nebyl-li označen nikdo jiný, že byli v závěru celého případu nakonec oni sami příkladně potrestáni pro výstrahu jiným. Určitých zpráv však není. Rovněž se neví, zda a do jaké míry se zlepšil poměr hejtmana Grün k týneckým poddaným. Při vyšetřování vyšlo najevo několik případů, jak hejtman zacházel se svými poddanými. Např. syn sedláka Víta Vaňka z Krusičan, byl v poutech odvlečen a uvězněn na Konopišti, protože včas nesvezl ječmen; Jiří Bakos musel dva dny „na vosle se zavázanýma nohama sedět“; hejtman osobně zbil starého úročenského rychtáře Víta Šacha, který byl na jednu ruku chorý, protože u pomněnického dvora nebylo včas přeoráno pole. Jeho zástupce Pavel Vrbák byl zbit jen proto, že se k hejtmanovi dostavil za nemocného rychtáře. Tomáš Prošek dostal 30 ran holí, protože přijel na robotu s rozbitým pluhem. Pavel Drábek byl bit jenom proto, že neplatil úrok.

V roce 1690 se 1 tolar rovnal 108 krejcarům

 

1684

V kostelíku v Chrástu byl zřízen v pozdně renesančním stylu oltář s obrazem svaté Kateřiny, namaloval jej Samuel Pohrách.

 

1687

Na dřevěné kruchtě kostela svaté Kateřiny v Chrástu nad Sázavou je jeden z trámů označen letopočtem 1687.

 

Konec 17. století

            Na konci století byl postaven mlýn na řece Sázavě v Městečku, jednalo se o panský mlýn patřící k panství Pyšely.

 

1691 – 1700

            Hned v roce 1691 se opět vše (panství Postoloprty a Konopiště) dostalo jedinému majiteli, když Kristián zemřel v boji proti Turkům a jeho dědicem se stal Filip Ludvík hrabě ze Sinzendorfu. Zadlužené statky však dlouho neudržel. Už v roce 1692 musel prodat Postoloprty, a když ani to nestačilo, ztratil roku 1701 i Konopiště, které koupil Franti­šek Karel Přehořovský z Kvasejovic (za 221 000 zlatých).  Za hejtmana na panství ustanovil Matěji Ignáce Zálužického.

            V roce 1691 zemřel rytíř Jan Jiří Radecký z Radče a na Uhřicích majitel statku Tvoršovického, majetek po něm zdědil nezletilý (třináctiletý) syn Petr Eusebio.

            V roce 1691 vlastnil krčmu v Bukovanech Jan Vejmelka.

            V roce 1692 se 1 tolar rovnal 120 krejcarům.

Zástupci městské rady v Benešově odmítli v roce 1695 skvělý návrh konopišťské vrchnosti vyměnit poplužní dvůr v Bedrči za to, že propustí město z poddanství. Důvodem byla skutečnost, že dvůr přinášel městu dosti významné finanční přínosy.

V roce 1694 se v seznamu těch, co se nezpovídali, ocitli v Bukovanech – Alžběta, rychtářova podruhyně, Matyáš, služebník, Jan Pohůnek, sedlák Martin Krása a jeho podruh Martin a děvečka Anna, sedlák Jan Hlávka, Dorota, děvečka sedláka Václav a Holase, sedlák Tomáš Slaběhoud, sedlák Martin Kohout, podruh Tomáš a jeho manželka Dorota.

V roce 1695 se v seznamu těch, co se nezpovídali, ocitli v Bukovanech – Kateřina, manželka pastýře Václava a její synové Jakub a Jiří; v Chrášťanech – mlynářův společník Jiří a jeho kojná Dorota; v Brodcích – mlynářův společník Matyáš, Magdalena, žena pasáka vepřů se synem, Jan Volák se ženou; v Peceradech - Mikuláš, podruh u šenkýře s manželkou; v Týnci – ovčácký pacholek Trojan.

           Benešovským farářem, který po rekatolizaci spravoval filiální kostel ve Václavicích, byl administrátor Tomáš H. W. Paulinus.

Z roku 1696 je barokní oltář s pozdně gotickým obrazem „Nanebevzetí panny Marie“ (ten je z období okolo roku 1500) děkanského chrámu sv. Mikuláše v Benešově.

            Benešovským farářem, který po rekatolizaci spravoval filiální kostel ve Václavicích, byl Vít Václav Marek, poté farář.

              V kostele svatého Mikuláše v Benešově vznikl hlavní oltář, má akantový ornament, je na něm obraz Assumpty (kolem roku 1500) a na brankách sochy svatého Vojtěcha a Prokopa z dílny M. B. Brauna z doby okolo roku 1725. Do tabulatury oltáře je osazen starý obraz Madony s Ježíškem (asi z roku 1500), nad ním je obraz svatého Mikuláše. Později – kazatelna je baroková s reliéfem ze dřeva řezaným, znázorňujícím Krista, rozesílajícího apoštola a učenníky ke všem národům. Oltář svatého Jana Nepomuckého s oválovým obrazem světce v barokovém slohu, umístěn je při podélné zdi jižní lodi.

            Od roku 1697 byl farářem v Poříčí Václav Antonín Grüner, do roku 1699, po něm Vít Václav Marek (1700 až 1717, †1717).

V roce 1698 bývalou radnici v Benešově, dům č. p. 230 na Velkém rynku (dnes Masarykovo náměstí, dům byl obnoven - po požáru na začátku třicetileté války ve vlastnictví rodiny Rottů – v roce 1623 Hansem Korfem) získal dědictvím Simeon František Milius Novopražský, správce benešovské školy.

V roce 1698 se ujal, po dosažení zletilosti, Petr Euseb  svobodný pán Radecký z Radče svého ne nepatrného dědictví Tvořešovic (Tvoršovic), Hůrky, Třebnice, Předboře a Strančic. Usadil se na statku v Tvořešovicích.

V roce 1699 byla nad obcí Pyšely postavena Loretánská kaple a jejím zakladatelem byl František Antonín z Hallweilu.

V Městečku se připomíná jako osedlý Vít Čoubal (vlastním jménem Vít Rohož).

Z roku 1699 je druhý zvon z týneckého kostela sv. Šimona a Judy, má nápis „od hromobití a bouřky uchovej nás, pane Jesu Kriste. L. 1699 na Starém Městě Pražském mne lil Antonín Schönfeld“.

            Dle zápisů na panství konopišťském vedených nalézaly se v roce 1700 v Ouročnici statky:

Valchařovský – (č. p. 1)

Vnoučkovský – (č. p. 2)

Havelkovský– (č. p. 3) – v roce 1495 Havlovské a v roce 1654 Jan Havelka,

Prokšíkovský – (č. p. 4) – v roce 1654 Jiřík Pokšík,

Vrbákovský neb Mášovský – (č. p. 5) – v roce 1495 Vrbák a v roce 1654 Jiřík Vrbák,

Žabovský – (č. p. 8) – v roce 1495 Žaba a v roce 1654 Martin Žába,

Kmochovský – (č. p. 9)

Vaňkovský – (č. p. 13)

Markovský – (č. p. 12) – v roce 1654 Matouš Marků,

Strejčkovský – (č. p. 14) – v roce 1654 Havel Strejček.

Jména Jan Vránek, Šimon Kučera z roku 1654 se v roce 1700 nenacházejí.

Jména Jan Vrbakuóv, Prokop, Šíp Mathuš s Jitčina, Martin s Thomova, Mathuš s Šimonoveho z roku 1495 se v roce 1700 nevyskytují.

             Nový majitel panství konopišťského Franti­šek Karel Přehořovský z Kvasejovic pocházel z Táborska, z rodu, který byl povýšen teprve za jeho otce do hraběcího stavu. František Karel zastával vysoké funkce ve správní službě (císařský tajný rada, skutečný komorník, první deputovaný nad některými důchodky, vicepresident komory, předtím i nejvyšší mincmistr, později prezident apelačního soudu a nejvyšší zemský sudí). Jeho snahou bylo proniknout do nejvyšší společnosti a čtyřicet let strávil ve službách tří panovníků, kterým půjčoval finanční prostředky, drže zato v zástavě komorní panství (Králův Dvůr, Zbiroh, Točník). Jeho stavitel, vlašský umělec Givanni Battista Alliprandi, navrhl také stavbu kostela při latinské škole piaristů v Benešově, kterou založil František Karel, protože chtěl zvýšit význam svého Konopišťského panství. Ke stavebním úpravám Konopiště se už nedostal, všechny plány na mocenský rozmach rodiny ztroskotaly pro finanční úpadek.   

 

Konec 17. století

            Pro Vltavský kraj měl vikariát sídlo v Sedlčanech a pro dolní část Kouřimského kraje v Divišově. Sídlo arcibiskupství bylo v Praze.

            Z tohoto období jsou známy doklady prokazující mimo údržby městského vodovodu v Benešově i údržbu žump a žumpových struh.

            Kostel sv. Mikuláše v Benešově byl barokně přestavěn. Má dochované gotické portály, v presbytáři také lomená okna a křížovou žebrovou klenbu. V bohatě zdobeném interiéru vyniká hlavní oltář s obrazem Asumpty (z období okolo roku 1500) a také kazatelna se sochařskou výzdobou z dílny Matyáše Bernarda brauna a obrazy Ignáce Raaba. U kostela stojí zděná zvonice původně zapojená do ohradní zdi obklopující svatyni.

            Koncem 17. století vznikla panská vinopalna v Konopišti, stála pod hrází zámeckého rybníka, mezi mlýnem a pivovarem. Spolu s flusárnou („Fluss“ – draslo, výroba sanytru potřebného pro výrobu střelného prachu) bývala zpravidla v židovském nájmu. Každý šenkýř na panství (s výjimkou v Konopišti a v Benešově) musil odebrat z vinopalny na sud piva osm žejdlíků pálenky (po 6 krejcarech); také mlynáři museli odebírat na každé složení po 20 žejdlících.

Koncem 17. století vznikla panská vinopalna v Konopišti, stála pod hrází rybníka, mezi mlýnem a pivovarem. Spolu s flusárnou bývala předmětem židovského nájmu. Odbyt výrobků byl zaručen. Každý šenkýř na panství musel odebrat z vinopalny na sud piva 8 českých žejdlíků pálenky (po 6 krejcarech)+; také mlynáři byli nuceni odebírat zdejší výrobky, n každé složení po 20 žejdlících. Když se našla na panství pálenka cizího původu, byla bezohledně zabavována.

Koncem 17. století byla tvrz v Podmračí (Mrač nad Sázavou) přebudována na sýpku.

Před kostelem sv. Václava ve Václavicích stojí barokní sochy sv. Víta, Vojtěcha a Norberta.

            Přehorovskými z Kvasejovic bylo v Benešově založeno piaristické gymnasium s barokním kostelem sv. Anny. Celý komplex byl dokončen v roce 1717 za hrabat z Vrtby.

            V Benešově byly tři mlýny – První - Špitálský či Podměstský příslušel ke špitálu sv. Alžběty, při něm býval Mlýnský rybník a nedaleko silnice k Vlašimi Špitálský rybník. Voda na mlýn přitékala z rybníka Huďakovského a z rybníka Sladovského. Nad mlýnem byl jez.  V roce 1676 byl mlynářem Jiřík Bareš. Druhý – Černolesklý mlýn – pod rybníkem u Černého lesa. Třetí – Sladkovský mlýn při Sladkovském rybníku.

 

Začátek 18. století

            Pravděpodobně již v této době existoval v Benešově Podkostelní (Městský) mlýn na Benešovském potoku. V roce 1758 pak náležel ke konopišťskému panství. 121)

Z tohoto období na návrší u kostela sv. Mikuláše stojí sousoší sv. Jana Nepomuckého, které pochází z dílny Martina Jelínka staršího.

Na venkově se začaly objevovat vedle smírčích kamenů, památných stromů a studánek nově vzniklé lidové drobné sakrální stavby – křížky, kapličky, zvoničky a boží muka. Stavby to byly zděné, dřevěné, kovové či kamenné a stály na místech, kde třeba uhodil blesk, splašili se koně, převrhl se kočár, někdo podlehl zranění, nemoci nebo úkladné vraždě, kde si milenci vyznali lásku, kde se museli rozejít, apod.

              Typické vesnické domy byly dřevěná roubená stavení s dřevěnou střechou krytou došky – ze slámy či rákosu, tzv. středočeský typ domu. Život probíhal v jedné místnosti – světnici s kamny (pecí, kamnovcem), stolem, lavicí (lavicemi), židlemi, a truhlou. Součástí domu byla i tzv. „černá kuchyně“, sloužila k vaření a obsluze pece ve světnici.

 

1700

            Dne 10. 4. byla v řece Sázavě nalezena pozlacená socha sedmibolestné Panny Marie, nalezl ji mezi ledovými krami u Kostelce Vít Strnádek (stávala prý na mostě v Ledči), nyní je umístěna na hlavním oltáři ve skleněné skříni. V roce 1721 ji dal hrabě Jan Josef z Vrtby a matka jeho vyzdobiti. (Na Chocholouškově statku ve Zbořeném Kostelci se dlouho říkávalo „u Strnádků“.)

Benešovským farářem, který po rekatolizaci spravoval filiální kostel ve Václavicích, byl Ignác Antonín Fiala, administrátor, poté farář.

Okolo tohoto roku přestaly být ve Václavicích v provozu mlýny.

            V Bukovanech Martin Šlapák zčásti opravil č. p. 18.

 

1701

 (hrabě) prodal Konopiště Františku Karlovi Přehořovskému hraběti z Kvasejovic, pánu na Dobřejovicích, Kamenici a

Majitelem konopišťského panství i s hradem Týnec nad Sázavou se stal po Sinzendorfech (Jiří Ludvík Sinzendorf/ Georg Ludwig ze Sinzendorfu, hrabě musel panství prodat z důvodu velkých dluhů) dne 1. 10. František Karel hrabě Přehořovský z Kvasejovic (*1645, †1723, Přehořovic, do roku 1716), pán na Dobřejovicích, Kamenici a Sulicích (jedná se o Kvasejovice u Soběslavi, ne o Kvasejovice na Benešovsku; rod pocházel z obcí Přehořov a Kvasejovice u Soběslavi). Hrabě zastával významné úřady ve státní službě, byl vysoce postaveným úředním – nejvyšším mincmistrem, vicepresidentem komory, presidentem apelačního soudu a nejvyšším sudím zemským. Druhá manželka Juliána Dorothea rozená hraběnka Jörger zu Tollet z Horních Rakous.

Petr Euseb (Eusebio) svobodný pán Radecký z Radče vystavěl v Tvoršovicích nový zámek. Za manželku měl Marii Johannu Polyxenu, dceru Julia Weikharta hraběte z Heussensteinu. Po její smrti podal ruku Veronice, vdově Majerové z Oberschellangu, rozené Globičce z Bučína. U veřejné služby dosáhl hodnosti královského hejtmana kraje Vltavského. Měl děti: syna Františka Josefa (*2. 2. 1701 v Praze, zemřel v mládí), dceru Františku Josefu Ludmilu (*28. 4. 1702 v Praze, zasnoubena dne 11. 4. 1723 v Tvoršovicích s Janem Jiřím Bechyněm z Lažan a na Osečanech), syn Jaroslav (umřel jako dítě v roce 1703) a syn Václav Leopold Jan Radecký z Radče (*9. 9, 1703 v Praze, děd maršála Radeckého, jako mladík vstoupil do císařské služby do pluku Oliviera Vallisa , sedm let bojoval ve Vlaších).

 

1702

            V Bukovanech znovu postavil usedlost č. p. 2 Mikoláš Havelka.

Po dvaceti letech se opět objevily v Benešově snahy o založení piaristické koleje, o založení začal koncem tohoto roku vyjednávat hrabě František Karel Přehořovský z Kvasejovic. Hrabě na konci roku navázal kontakt s řádovým provinciálem P. Placidem Feierem a S. Bernardo.

 

1703

            V Čechách bylo provedeno první sčítání lidu (bez dětí) s cílem zjistit populační data pro spotřebu soli.

Konopišťská vrchnost – hrabě František Karel Přehořovský z Kvasejovic kontaktoval v lednu generála piaristického řádu P. Petruse Franciscuse Zanoni a Conteptione B. V. M, ten odpověděl dopisem ze dne 20. 1. Hrabě na svých lázeňských pobytech v Karlových Varech jednal o koleji s P. Clemensem Tengem a S. Philipo Nerio, následně se P. Teng stal provinciálem. V červnu se opět setkali. Ato v Praze. Tehdy byl schválen projekt nového založení piaristické koleje – cíl vzdělávání mládeže (čtení, psaní a základy počtů). Gymnázium mělo mít plný počet tříd, tedy šest. Piaristé také měli působit na veřejnost příkladným náboženským životem.

            V Benešově založil hrabě František Karel Přehořovský z Kvasejovic a další domácí dobrodinci, mezi nimi byl i Vojtěch Heudarn (odkázal ve své poslední vůli část dvoru poplužního), špitál (pro 12 zchudlých měšťanů). Ke špitálu patřil i kostelík sv. Alžběty.

            Sládkem v obci Podmračí byl Jiřík Hofner, bednářem v Mrači Jakub Bučinský a zahradnicí mračskou Alžběta Doležalová.

Na nejstarším plánku města Benešova je bývalá radnice (č. p. 230) popsána jako dům přízemní s označením „dům primátorův“ a nová radnice „Velký dům“ (dům č. p. 224) znovu postavená s věžičkou (latinsky „curia“).

 

1704

Mračská vrchnost rozšířila vlastní hospodářskou ekonomií o poplužní dvůr v Červanech a o dvorec na Dubsku.

Do Benešova přišli první piaristé klerik P. Aegidius Hecht a S. Ferdinando, P. Adalbert Bernardi a S. Barbara a P. Theophil Zimmermann přicházejí ze Slaného, s sebou přivezli i dva zpěváčky z Tábora. P. Zimmermann se stal zanedlouho kaplanem na zámku Konopiště. Jejich prvním bydlištěm se stal dům zámožné měšťanky Ludmily Choceňské (dnes č. p. 161). Dne 28. 9. na svatého Václava slavnostně uvítali nové kleriky, kteří sem přišli předcházejícího dne (27. 9. v 18 hod.), a uvítali je obyvatelé města, farář Ignác Antonín Fiala, městská rada a vrchnostenští úředníci. Např. stavební činnost řídil hejtman panství Matyáš Zálužický z Rosenthalu, o výživu se staral výběrčí daní Petr Pavel Besoldt z Berunthalu, který bydlel v sousedním domě a vyplácel jim týdenní plat od vrchnosti ve výši 4 rýnské. První bohoslužby sloužili piaristé ve špitálním kostele svaté Alžběty. Z této doby je i rozsáhlá korespondence mezi generálem piaristického řádu P. Petrem Zanonim a Conceptione B. V. M. s řádovým provinciálem P. Placidusem Feierem a S. Bernardo a s pražským arcibiskupem, který odmítal dát povolení k otevření fundace. Ve škole se uplatnily tři složky dramatické výchovy – deklamace, divadelní hry a divadelní hry s hudebním doprovodem. Studenti vystupovali pohostinsky na Konopišti a hráli i ve vlastním divadle v koleji nebo na jejím nádvoří (diváci, především městští a panští úředníci, rodiny hrabat z Vrtby a hrabat z Trautmansdorfu Jemniště).

Členové piaristického řádu v Benešově zahájili v budově „Na Špitále“ provizorní vyučování piaristické koleje/gymnázia.

V Benešově začalo působit Benešovské školní divadlo (až do roku 1778).

 

1705

Začala řádná výuka na piaristických latinských školách v Benešově. Bylo postaveno a zřízeno nižší (elementární škola s předměty: gramatika, mluvnice, řečnictví, poetika) a v roce 1708 vyšší gymnasium podle projektu Giovanniho Baptisty Alliprandiho s inspirací podle Gian Lorenza Berniniho. Ve školním roce 1705/1706 zde působily nejméně tři gymnasiální třídy, ačkoliv v nich vyučoval pouze jeden vyučující. Za prvního piaristu v Benešově lze považovat P. Aegidiuse Hechta a S. Ferdinanda, byl prvním superiorem (jmenován dekretem dne 28. 10.), tj. představeným piaristické koleje. Ve školním roce 1706/1707 bylo již více vyučujících (přišli další tři piaristé), a tak vyučující z řad řádu chudých řeholních kleriků zbožných škol matky Boží sehráli v Benešově první divadelní hru.  Kvadratura koleje byla dokončena v roce 1706 (piaristé zde mohli již přebývat). Začalo se se stavbou chrámu a koleje – školní budovy podle plánů vynikajícího architekta italského původu Giovanniho Battisty Alliprandiho. Při svatbě koleje se otevřel problém ke vztahu k zřícenině minoritského kláštera, neboť hejtman konopišťského panství Matyáš Zálužický z Rosenthalu nařídil, s vědomím arcibiskupa, používat ke stavbě koleje kámen z minoritského kláštera. Dozvěděl se to provinciál minoritského řádu P. Longinus a stěžoval si na to u arcibiskupa a i u hejtmana. Náprava byla sjednána tím, že za odvezený kámen zaplatili piaristé v naturáliích minoritskému konventu v Jílovém u Prahy.

              V Městečku se připomíná jako osedlý Jakub Čoubal (vlastním jménem Jakub Zazvonil).

Dne 22. 8. zemřel ve Vídni Jan František z Vrbna a Bruntálu, byl kancléřem Českým. Synové jeho Jan Antonín, Josef František a Norbert se chtěli rozdělit o statky otcovské a mateřské, Hořovice a Mrač, rozdělit, protože však na statku v Mrači nebylo vhodné sídlo, začali jej stavět.

Císař Josef I. Habsburský (vládl 1705 až 1711, *26. 7. 1678, †17. 4. 1711, manželka Amálie Vilemína) vydal „hrdelní řád“, který sjednotil postup řízení u všech soudů a označil čarodějnictví „ohavnost spáchanou s výslovnou aneb tajně podmíněnou pomocí ďáblovou“ (byl to zločin proti státu s jediným trestem – smrt na hranici).

 

1706

       Václavská a benešovská farnost patřily pod vikariát vlašimský v kraji kouřimském, vikář Jan Jakub Chmelvoda, děkan z Vlašimě.

V Benešově začala piaristům sloužit budova koleje, kdy byla dostavěna a slavnostně otevřena. Ve školním roce 1706/1707 byly otevřeny všechny tři třídy elementární školy a počáteční tři třídy gymnázia. Další třídy gymnázia se otevíraly postupně.

Piaristické školy – nejnižší třída základní piaristické školy se nazývala „legenda“ (základy psaní a zbožnosti, vlohy pro pochopení literatury); třída měla společného učitele s další třídou „skribendou“ (druhá třída elementární školy, psaní a základy matematiky – sčítání, odčítání, násobení a dělení, někdy i základy katechismu a latinské gramatiky, základní modlitby a náboženská pravidla i životopisy svatých, modlitby – Otče náš, Zdrávas Maria, Credo a Desatero); třetí, vlastně nejzajímavější třída elementární školy byla třída třetí, zaměřená na výuku a prohloubení matematických schopností žáků – tzv. „aritmetika“, třída se dělila na „maior“ – vyšší a „minor“ – nižší, dále zdravý způsob života, racionální způsoby hospodaření, náboženství, mariánský kult; první třída gymnázia – „parva“ – základy latinské gramatiky, Canisiovův katechismus, texty latinských klasiků, dělila se na „minor“ a „maior“; druhá třída gymnázia tzv. „principie“, třetí třída tzv. „gramatika“ (četly se složitější latinské texty, zejména Cicero a Ovidius, básně Vergilia, učebnice gramatiky od Emanuela Alvara a i „lanua liguarum reseta“ od Jana Ámose Komenského); čtvrtá třída tzv. „Syntaxi“. V posledních dvou třídách gymnázia „poetice“ a „rétorice“, učitel se nazýval profesor, studenti se zabývali metrikou, řečnictvím, základy historie a dramatu, matematika, fyzika, zeměpis a biologie, i základy teologie, začalo se s výukou řečtiny. Četly se složitější spisy Ciceronovy, díla Liviova, Sallustiova, Horátiovy básně a tragédie Lucia Aennea Seneky. Někdy se učili studenti imo novinkách evropské literatury, především francouzská a anglická dramata. Studenti se pokoušeli i o vlastní poetickou a dramatickou tvorbu. Větší část studentů se následně pokoušela o vstup do některého řádu, např. k benediktýnům, františkánům, premonstrátům a i k piaristům.

 

1707

              V Městečku se připomíná jako osedlý Pavel Staroušek.

            Od tohoto roku se při piaristické škole v Benešově provozovalo školní divadlo. S divadlem souvisela i hudební složka života piaristické koleje. Nejstarším a nejčetnějším z divadelních cvičení bylo drama s rozsáhlejší hudební produkcí, něco na pomezí opery a činohry. Děje – antické náměty, náboženské náměty, biblické a historické náměty. V piaristické koleji sehráli studenti religiózní hru o svatém Matoušovi.

 

1708

               Benešovským farářem, který po rekatolizaci spravoval filiální kostel ve Václavicích, byl Matěj Augustin Tobolarius.

Piaristická kolej/gymnázium v Benešově měla již 5 latinských tříd (vyučovací jazyk byla latina) a 3 třídy přípravné (vyučovací jazyk byla čeština), celkem 129 žáků a 11 profesorů/piaristů. Hospodářsky byla škola zabezpečena důchodem od majitele konopišťského panství hraběte z Vrtby ve výši 13 tisíc zlatých a gymnazijním fondem založeným městem Benešov. 2) Byl zaklenut nový chrám svaté Anny, stavěný při piaristické koleji v Benešově.

 

1709

Před tímto rokem vystavěli konopišťští Vrtbové ve dvoře nad novou tvrzí v Mrači nový patrový barokní zámek, sloužící k občasným pobytům panstva a také jako sídlo úředníků. Pro velké dluhy rodičů neudrželi synové Jana Františka z Vrbna a Bruntálu (Jan Antonín, Josef František a Norbert Václav) zděděné statky a dne 31. 12. „odhádali“ statky věřitelům. Díl jedna: „tvrz Mrač od kamene vystavená“ (200 ss.), se dvorem, Žíňany, Žíňánky, Čerčany se dvorem, Soběhrdy, Petroupim a Kochánov, a díly ve vsích - Dlouhé pole, Myslíč a Boušice. Druhý díl: dvůr a ves Poříčí, vsi Větrov a Mrač hořejší, a díly Hůrky a Městečka. Třetí díl: dvůr Zlenice a Dubský, městys Lštění s kostelem sv. Klimenta, vsi Javorník, mezihoří, Pchov, Kačkova Lhota a Zderadiny. Po uchvácení těch dílů skoupil všechny tři díly Jan Josef hrabě z Vrtby.

Novým rektorem piaristické koleje v Benešově se stal P. Teophil Zimmermann a S. Amando (+1716). Stal se kaplanem a novým zpovědníkem majitele konopišťského panství. Jeho zálibami bylo malířství, literatura a hudba.

Byl vydán císařský patent, který nařizoval, aby poddanské obce dostaly „berniční knížky“. V nich se mělo zapisovat, jaká daň připadá na poddané a kolik už zaplatili.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář