Jdi na obsah Jdi na menu
 


Část 3 (4. doplněk) - rok 1301 až 1399

17. 12. 2012

1301 - 1306

            Milota z Benešova (Dědic) vystavěl minoritům refektář, palác, kapitolu a ložnici.

1307

         Po smrti Miloty z Benešova v roce 1307 převzali dostavbu hradu Konopiště a drželi i Vladislavický statek jeho synové Beneš z Konopiště a Tobiáš (Dobeš), kanovník kostela Pražského, který se ještě v roce 1311 se psal z Benešova, když klášteru benešovskému odevzdal ves Radikovice. Za jejich doby se předpokládá i dokončení hradu Konopiště (druhé desetiletí 14. století).

1308 – 1309

            Patrně s požárem Benešova (v roce 1294) souvisí výstavba nového hradu (Konopiště). Hrad v Benešově, poměrně snadno přístupný a dobyvatelný, ztratil nepochybně charakter izolovaného feudálního sídla již v souvislosti s vybudováním kláštera a přilehlého městečka. 101) Navíc veřejná Tobiášova činnost v neklidné době vyžadovala, aby byl rozmnožen počet opevněných míst, která se svými stoupenci ovládal. Proto tehdy došlo k opevňování kostelů na biskupských statcích, města Roudnice v Čechách a Kojetína na Moravě, proto také byl v těsném sousedství rodového sídla Benešova založen nový, pevnější hrad Konopiště, izolované feudální sídlo uprostřed lesů, na skalnatém ostrohu - žulovém pahorku (330 m. n. m.), zčásti obklopeném rybníkem a dominujícím původně dosti sevřenému údolí potoka (dnes Konopišťský potok), který se na svém horním toku dodnes nazývá Bystrý (nebo Bystrá), a přitom poblíž staré cesty z Prahy do jihočeského území ovládaného Vítkovici. Původní hradní dispozice byla převzata ze vzorů francouzských – typ francouzského kastelu, hradu s větším počtem mohutných válcových věží po obvodu (z větší části vystupovaly z hradební zdi). Jedná se o pravidelné založení v armatuře válcovitých věží (čtyři věže na nárožích tři věže byly vloženy do dalších stran, na jižní straně chybí), které na průčelích vystupují polovinou a na nárožích třemi čtvrtinami svého obvodu z hradního masívu. Obdélníkový půdorys byl rozdělen na rozsáhlejší předhradí na západě a vnitřní hrad na východě. Obranná způsobilost hradu byla zesílena parkánem, hlubokým a širokým příkopem a valy, chránily jej 4 brány (pátá byla uvnitř, mezi předhradím a obytným jádrem pevnosti) a zvedací most (přístup do hradu byl zdola od západu). Uvádí se i založení hradu koncem 13. století a dokončení v roce 1310. 100) Na volbu stavebního typu Konopiště měl zajisté rozhodující podíl pražský biskup Tobiáš z Bechyně (1278 – 1296), příslušník rodu Benešoviců, muž velikého rozhledu a podporovatel panovníkova zápasu proti Vítkovům. Je známo, že biskup Tobiáš dal k zajištění úspěchu panovníka k dispozici biskupské i rodové hrady a opevnil některé kostely. 102)

1310 – 1315

Za vlády krále Jana Lucemburského (vládl 1310 - 1346) příslušela vesnice  Úročnice k městu (oppidum) Vladislavice (Václavice) společně s dalšími vesnicemi jako Krusičany, Bukovany, Lačnice (starší resp. zaniklý název pro Chlístov), Žabovřesky a Zbožnice. „Město i vesnice měly svého sudího (rychtáře, judex), přísežné a nacházely se v kvetoucím stavu.  Všechny společně odváděly do komory královské od starodávna při svatém Jiří 44 kop grošů pravých a při svatém Havlu 49 kop grošů pravých ročního platu, požívajíce starobylých práv a výsad“. V tomto období držel hrad Kostelec nad Sázavou pan Oldřich z Kostelce, jemuž král v zástavu dal i město Vladislavice s výše uvedenými 6 vesnicemi.

            Roku 1310 byla poprvé vyslovena zásada, že zdaněna je pouze půda držená poddanými (rustikál), nikoliv půda v bezprostředním vlastnictví feudála (dominikál).

            Pražský kanovník Tobiáš z rodu Benešoviců začal na skalnatém vrchu uprostřed lesů budovat hrad Konopiště. Nový hrad byl blokovou hranolovitou stavbou se čtyřmi válcovými věžemi v rozích a třemi v průčelích, z nichž nejmohutnější byla hlavní věž na východě, v nejvyšším místě hradní dispozice. Hrad byl přístupný cestou po jižním boku vrchu přes zvedací most do předhradí (dnešního druhého dvora). Zadní hrad byl rozložen kolem obdélníkového nádvoří a jeho hlavní budovou/dominantou byl severní palác (třípodlažní budova se štěrbinovými okny, s kuchyní přízemí, s kaplí a sálem v prvním patře a s obytnými místnostmi ve druhém patře. Hlavní věž byla přístupná vřetenovými schodišti, do věže v severovýchodním nároží byl přístup pouze z druhého patra (vchod je zachován v dnešní kapli). Tento obranný systém, kdy každá věž byla samostatnou pevností přístupnou pouze z patra, činil nedobytným celý hrad. Některé prameny (A. N. Vlasák) uvádí, že hrad Konopiště byl založen před rokem 1246.

            V bulle Klimenta V. se připomíná v roce 1310 poprvé ves Soběšovice, patřila klášteru svatého Jana na Ostrově.

Od roku 1311 je držitelem města Benešova a konopišťského panství rod pánů (hrabat) ze Šternberka, od erbu tohoto rodu pak s jejich souhlasem odvodilo svůj znak město Benešov – „v modrém štítě zlatá osmihrotá hvězda“, neboť Tobiáš z Benešova (kanovník Pražský,  zastavil (daroval? své otcovské dědictví, „Tobias de Benesow, canonicus Pragensis, patrimoniales hereditates suas, castrum Konopiscz, Benesow oppidum etc. dat Zdislao de Sternberk“) svému příbuznému Zdislavovi ze Šternberka, tj. hrad Konopiště a celé okolí Konopišťského hradu (Benešov, Jarkovice, Ondřejovice, Velké a Malé Podhájí, Lhota, Radíkovice, Koňařovice a Semovice), což v roce 1327 potvrdil i král Jan Lucemburský.

Někteří autoři však uvádí vznik hradu Konopiště spíše do období let 1311 až 1318. 120)

Zdislav ze Šternberka získal pod svoji ochranu i farní kostel Benešovský.

1316 - 1327

V roce 1316 se Chvojen uvádí jako de Chwoyna.

V roce 1317 ve válce domácí oproti straně královny Elišky stál i Zdislav ze Šternberka. Po návratu krále Jana Lucemburského do vlasti (povolala jej královna Eliška) začala jeho vojska dobývat tvrze a hrady svých protivníků, tedy vytáhl i proti Zdislavovi ze Šternberka, ten ale „prosebně se králi představiv, přijat jest na milost“.

            V historických pramenech se jméno Konopiště objevuje však poprvé až roku 1318, kdy se odtud poprvé píší Beneš a Tobiáš, synové biskupova bratra, známého Miloty z Dědic. Předpokládá se, že asi v té době 1311 až 1318 byl opuštěn starý hrad v Benešově.

            Z roku 1318 je i první písemná zpráva o obci Chrášťany a poprvé se písemně připomíná podhradní ves Tejnice (Týnec nad Sázavou).

            Jiné prameny uvádějí, že roku 1318 se poprvé (založen kolem roku 1300?) připomíná i hrad Kožlí (Kozlé), neboť z té doby se připomíná Ctibor z Kozlé mezi těmi kdo v zemi strojili nepokoje. Jeho staveništěm se stala klesající ostrožna na soutoku dvou potoků Tisemského a Janovického. Stavba se skládala z většího předhradí na severu a menšího vnitřního hradu na jihu ostrožny, tj. dispozice hradu byla dvojdílná. Mezi oběma byl hluboký, ve skále vylámaný příkop, přepažený bezpochyby padacím mostem, který končil v průjezdu čtverhranné vstupní věže vystupující z obrysu hradu do příkopu. Přístupová cesta je k obdélníkovému jádru, jehož celý obvod obíhal parkán, vedena po opyši přes rozsáhlé předhradí. 113) Hrad Kožlí je uváděn jako jeden z prvních hradů s dvoupalácovou dispozicí, resp. nejstarší známou (v době krále Karla IV. to byl vysloveně módní typ). Vlastní jádro hradu tvořily dva obdélné, zřejmě shodné, paláce. K nádvorní stěně zadního se pravděpodobně v koutě nádvoří přikládala schodišťová vížka. Přední palác byl v patrné úrovni plochostropý. Hrad byl pravděpodobně vzorem pro stavbu hradu Léštno (Líšno) ve druhé polovině 14. století. 227)

            V roce 1318 se Hrusice uvádí jako de Hrussicz, Týnec nad Sázavou jako de Thynecz nebo de Tynchye, Bukovany uvádí jako de Buchowan, Kožlí jako de Kozleho (Kozlé), Zbožnice (Zbožná Lhota) jako Sbosnalohota, Konopiště jako Beness de Konopiscze a Chrášťany jako in Hraschan.

            V roce 1318 seděl na tvrzi v Bynicích (Benicích) Slávek a Bohuslav (Bohuchval), k tvrzi patřil poplužní dvůr.

            V roce 1318 se na Chvojně připomíná Ditrich z Chvojna a v Hrusicích (Hrušicích) Trojan z Hrusic, který měl rozepři se svým sousedem vladykou Oldřichem z Týnce.

V roce 1318 se na tvrzi v Bukovanech připomíná Jan z Bukovan.

            V roce 1318 se připomíná na tvrzi v Poměnicích Radon a Zlata z Poměnic, potomci rytířů Poměnických z Poměnic (Pomněnic).

            V této době se v latinsky psaných listech nižší šlechtici uvádějí jako „cliens, armiger, miles“, tedy panoši či snad manové. Vyšší postavení měli panoši mající znak – Pomněničtí z Pomněnic (znak s černým křídlem), panoši z Chvojna a Příznakové z Ledců.

V Týnci nad Sázavou vznikl za Oldřicha (příslušník rodu Medků z Valdeka, nositele erbu s kančí hlavou) z Týnce (de Tynche, první písemná zmínka uvedená v soudních spisech, tzv. půhonných deskách) na ostrohu u řeky Sázavy menší hrad (roku 1318 se připomíná poprvé), jehož základem byla románská rotunda, jednoduchá válcová stavba s půlkruhovou apsidou změněná v hradní kostelík a velká hranolová věž, přistavěná k severní straně rotundy. Věž byla třípatrová se schodištěm uvnitř obvodové zdi přístupná vchodem v přízemí na straně otevřené do nádvoří. Severně od věže byl postaven hradní palác. Oldřich z Týnce tohoto roku žaloval vladyku Trojana z Hrušic (Hrusic, Hamrů, majitel zemanského dvora), Jana z Bukovan a Macka z Mrvic, že mu udělali škodu na dědictví jeho v Hradčanech (Chrášťanech - přepadli vesnici a dvůr a ukořistili koně, domácí zařízení a další věci). Zemský soud je odsoudil k náhradě škody. K Týnci prokazatelně patřila i ves Chářovice a další.

V roce 1318 se ještě jednou Jan z Bukovan ocitl před zemským soudem, to když na veřejné cestě uloupil sukno, bylo to s Hynkem z Bohušic (Boušic), Zdislavem ze Sembratce, Sdatou z Pomněnic a Albertem z Tuchyně.

            V roce 1318 se poprvé připomíná mračský statek, držitel jej vladyka Zdislav z  Mrače. Sídlo snad stálo na starém tvrzišti na pahrbku asi 100 m východně od pozdější tvrze (dnes č. p. 8). 16) Důvody zániku tvrze nejsou známé.

            Z roku 1322 je nejstarší zvon, zhotovený mistrem Rudgerem, ze zvonice stojící u kostela sv. Mikuláše, západně od zřícenin presbytáře kostela u zřícenin minoritského kláštera v Benešově. (Nalezen roku 1799 ve zříceninách minoritského kláštera.) Tento zvon byl určen pro zvonění k večerní motlitbě „Pozdravení andělské“ (zavedeno za papeže Jana XXII., ke stejnému účelu se zachoval i zvon na Chvojně). Další zvon ve zvonici je z roku 1593, poslední z konce 15. století. 118)

            V roce 1325 král Jan Lucemburský nechal razit první zlaté mince – dukáty, podobaly se italským zlatým florénům. První ražbou zlatého dukátu s panovnickým portrétem byl portrét krále Karla IV.

V roce 1325 se poprvé připomíná obec Tisem. Její vznik je spojen s hradem Kožlí (Kozly) a vesnicí či tehdy tvrzí Chvojen. Byla to obec svobodnická a byla určena jako přední stráž hradu Kožlí, u kterého tehdy byla i osada. Za tyto služby k ochraně hradu byla Tisem osvobozena od jiných povinností a roboty.

Benešov se v roce 1327 poprvé připomíná jako městečko.

         Benešovici (Milotův syn Tobiáš, který byl kanovníkem pražského kostela) seděli na Konopišti do roku 1327 (zde je vidět jak se jednotliví historici liší). V tomto roce získali Konopiště Šternberkové (rodové sídlo Český Šternberk – založen roku 1241) z příbuzného rodu Benešoviců. O přechodu panství Konopiště z Tobiáše z Dědic (syn Miloty z Dědic, kanovník pražského kostela) na Zdeslava ze Šternberka svědčí listina vydaná králem Janem Luxemburským. V listině, kterou král Jan Lucemburský (vládl 1310 – 1346) v roce 1327 potvrdil darování Konopiště Zdislavovi (Zdeslavovi) ze Šternberka, se poprvé setkáváme s rozsahem zdejšího panství ((hrad Konopiště, městečko Benešov, osm vesnic – Jarkovice, Ondřejovice, Lhota, Podhájí Velké a Malé, Radíkovice, Kolárovice (Koňařovice?), Semovice).

Jiný zdroj - v roce 1327 krátce po dokončení hradu Konopiště vymřel rod Benešoviců – větev na Benešově. Od tohoto roku je držitelem města Benešova a konopišťského panství rod pánů (hrabat) ze Šternberka (původní název rodu Divišovici – 12. století, probošt Tobiáš z Benešova zapsal Konopiště, městečko Benešov a 8 vesnic Zdeslavovi ze Šternberka (snad „synu ze sestry“, synovcovi). Ze Šternberka se rod rozšířil na severní a střední Moravu a do východních Čech), od erbu tohoto rodu pak s jejich souhlasem od 16. století odvodilo svůj znak město Benešov – „v modrém štítě zlatá osmihrotá hvězda“. V tomto roce krátce po dokončení hradu Konopiště také potvrdil král Jan Lucemburský darovací listinu Zdeslavu ze Šternberka.

Připomíná se rytíř Kunrát z Chvojna (znak, v erbu polotrojúčaří).

1336 – 1343

Kunhutino darování kostela svatého Václava s právem podacím křížovníkům bylo znovu potvrzeno v roce 1336 králem Janem Lucemburským. Avšak po penězích vždy lačný král Jan Lucemburský zapsal/zastavil téhož roku město Vladislavice s příslušnými šesti vesnicemi (včetně Úročnice) v 600 kopách grošů pravých panu Oldřichovi z Kostelce (nyní Zbořený Kostelec nad Sázavou, hrad založen na počátku 14. století). Oldřich však zakrátko nedodržel dohody a zmocnil se poplatků z křížovnického kostela a vypisoval nové dávky poddaným. Velmistr křížovníků proti Oldřichovu nehoráznému počínání protestoval a dosáhl již v roce 1341 toho, že Oldřich z Kostelce (a jeho dědici) se opět uvolil vyplácet křížovníkům desátek 7 kop 14 grejcarů (denárů) pražských s uznáním křížovnického podacího práva ke kostelu svatého Václava. 101), 109)

            Západní část obce Václavice, z pramenů let 1336 až 1497, svým půdorysem dokládá pokus o městské založení.

            V roce 1336 se připomíná Fráněk z Pomněnic (znak - polcený štít s břevnem).

           V roce 1336 se Václavice uvádí jako de oppido Wadislawicz a v roce 1341 jako de oppido  Wladislawicz a v roce 1342 jako oppidi Wladislawicz., před tímto rokem 1336 bylo západně od kostela svatého Václava na levém břehu Janovického potoka nevelké lokační městečko s obdélným náměstím, z jehož koutů vybíhaly ortogonální ulice (dobře patrné jsou ulice ještě na mapě stabilního katastru). Městečko Václavice byly centrem okolního kraje, tzv. „Václavska“ – historické vztahy v té době k němu měly osady/vsi Václavice, Chrášťany, Krusičany, Hrusice se zaniklými Hamry, kterým daly druhé jméno, Úročnice, Zbožnice, Žabovřesky, Chlístov, Buková Lhota, samota Brejlovka, Vatěkov, hrad Kožlí, podhradní samota Kožlí, Přibyšice. V březnu král Jan Lucemburský k prosbě křižovníků znovu potvrdil jejich špitálu užitky z darovaných jim dříve statků, mimo jiné i desátý díl činžovních platů z městečka Václavic a statků k němu příslušných. Někdy se uvádí, že potvrdil jen desátky z kostela, kterých se však zanedlouho zmocnil Oldřich Medek z Kostelce. Od krále Jana Lucemburského dostal vladislavský újezd do zástavy Oldřich Medek z Kostelce za zástavní cenu 600 kop grošů českých.

            Jiné údaje uvádí 12): „Roku 1336 zastavil celý újezd král Jan Lucemburský Oldřichovi z Kostelce. Který už před tím získal v zástavu nedaleký královský hrad Kostelec (založený asi na počátku 14. století). Do újezdu tehdy patřily vsi Krusvičany (nově Krusičany), Lačnice (nově Chlístov), Žabovřesky a tři Lhoty: Zbožná (nově Zbožnice), Bukovská (nově Buková Lhota) a Úroční (nově Úročnice). Dřívějším držitelům, pražským křížovníkům, byly při novém zastavení zaručeny pouze desátky z kostela. Oldřich se však zmocnil také kostela a uvaloval na obyvatele újezdu nebývalá břemena. „

Zdeslav ze Šternberka sedal od roku 1337 na soudě zemském (do roku 1343) a držel také hrad Český Šternberk.

V roce 1340 vznikly v gotickém kostele svatého Filipa a Jakuba na Chvojně v interiéru nástěnné malby.

 Některé prameny uvádí založení hradu Kostelec nad Sázavou (Zbořený Kostelec) v roce 1340 na zalesněném kopci Hradečnice nad soutokem Sázavy s Kamenickým potokem.

V roce 1341 se Krusičany uvádí jako villa Cruspiszan a Zbořený Kostelec jako de Kostelecz a v roce 1342 se Buková Lhota uvádí jako Bukowska Lohota, Úročnice (Úroční Lhota) jako Wrocznialohota, Žabovřesky jako Sabowresk a Chlístov (Lačnice) uvádí jako villa Lacznicze. Václavice se uvádí „decimas de oppido Wadislawicz“.

Z roku 1341 je i první písemná zmínka o Kostelci nad Sázavou (dnešní Zbořený Kostelec), kdy jej dal král Jan Lucemburský do zástavy Oldřichu z Valdeka, majiteli sousedního Týneckého panství. Křižovníci s červenou hvězdou se bránili oproti Oldřichovi Medkovi z Kostelce a ten podací právo ke kostelu ve Václavicích vrátil.

Karel IV. zavedl nové míry/jednotky, byly to – čtvrť, provazec viničný, prut, sáh staročeský, lán.

V roce 1341 byla špitálu svatého Františka řádu křižovníků s červenou hvězdou u pražského mostu inkorporována vladislavská fara a úrok ze vsi Krusvičany, což jim přiznali ve sporu s Oldřichem z Kostelce (z Valdeka) arbitři Vacek z Kopidlna, Konrád z Chvojna a měšťané Většího Města pražského Henzlin Teodorik a Johlin Rupert.

Dohoda mezi václavickými vrchnostmi přirozeně neuspokojila poddané z městečka Václavic a okolních šesti vesnic, kteří, aby se zbavili na ně uvalovaných tíživých robot, si vyžádali od kralevice Karla (Karel IV) možnost výkupu ze zástavy Oldřicha z Kostelce. S jeho přivolením - Karla, markrabí Moravského, spoluvládce otce Jana - vykoupili se Vladislavští roku 1342 šesti sty kop grošů pravých ze zástavy této, dosáhše majestátem potvrzení svých předešlých práv. Jedná se o první písemnou zmínku o obci Úročnice.

            Památný majestát Karla (Karel IV., *14. 5. 1316, vládl 1346 – 1378, korunovace 2. 9. 1347, †29. 11. 1378, otec Jan Lucemburský, matka Eliška Přemyslovna) zní dle původní latinské listiny 4) na český jazyk převeden takto: „My Karel, pana krále Českého prvorozenec, markrabě Moravský, oznamujeme tímto listem všem vůbec, jakož chtíce my všeliké dobro věrných našich sudího, přísežných a měšťanův města na­šeho Vladislavic a obyvatelův vesnic Krusvičan, Úročnice, Bukovan, Lažnice nebo Lačnice (Chlístov), Žabovřesk, Zbožnice, k řečenému městu příslušných, opatřiti, by poroby, kterouž od cizího područí stíženi jsou, prázdni byli; prosbám jejich tudíž nakloněni jsouce milostivou jim v tom vůli svou dáváme, aby se vy­koupiti a vysvoboditi mohli od otcova i našeho věrného Oldřicha z Kostelce s šesti sty kop grošů pravých, v kterýchž je pán a otec náš nejmilejší zapsal; a jakož se svými vlastními penězi vybavili, žádajíc při tom zůstavenu býti pod naší ochranou i správou; připomínáme věrně, že často zmínění občané a jich budoucí na věčné časy z nahoře položených dědin svých, kteréž drží, ničeho více než roční plat, totiž 44 kop při svátku s. Jiří a 49 kop při svátku s. Havla, kterýž se od starodávna platíval, nám a našim nástupcům platiti povinni budou, a činíce je prosty všech robot a slu­žebností, berní, pomocí neb jiných břemen a pomocných daní a dávek, kteréž by se na ně znova vymysliti mohly… A jestliže bychom je někomu do područí neb v závazek, majíce toho potřebu, pustili, aneb je zastavili, ten aby je nesměl v ničem jiném, než vybíráním obyčejného platu stě­žovati, aniž dopustíme, aby je jakkoli obtěžoval. Chceme také, aby se oni právem většího města Pražského spravo­vali, aniž by byli vázáni dáti se od koho jiného souditi a odpovídati, leč před námi a komorníkem království našeho a před sudím jejich. Mimo to ze zvláštní naší milosti svrchu řečenému městu a vsím čtyři lány na obecní pastviny na místě Višňové řečeném, dáváme, propůjčujeme a darujem. Připovídáme ještě, že často řečeným občanům k větší jistotě a bezpečnosti o těch všech svrchuřečených milostech, vý­sadách a svobodách, námi jim propůjčených, vzmůžeme listinu schvalovací a potvrzovací pána a otce našeho, jak­mile se do země české vrátí. Tomu na svědomí rozkázali jsme list tento vyhotoviti a k němu pečeť naši přivěsiti.

Dán v Praze léta Páně 1342 v den sv. Kateřiny panny a slavné mučennice (dne 25. listopadu 1342).“

     Václavice se uvádí „oppidanorum oppidi nostri Wladizlawicz … incolis oppidi Wladizlawicz“. Vladislavice a okolní vsi se řídili právem Starého Města Pražského; soudem podléhali pouze králi a místnímu rychtáři.

Karel (později císař Karel IV.), kterýž byl téhož roku 1342 dosavadní kapli královskou Všech Svatých na hradě Pražském na kollegiální kostel povýšil, pustil a odevzdal této kapitole zboží Vladislavické i s po­dacím kostelním k držení a užívání.

   V kronice obce Teletín se uvádí, že „Chlistovský dvůr“ přináležící k Teletínu se vzpomíná již v roce 1342, kdy příslušel k újezdu Vladislavice – Václavice, a že se dříve jmenoval „Láčnice“ od slova lačný. Název Chlístov, dříve Hlístov je od slova Chlíst – hlíst = dešťovka. Domnívám se, že jde o záměnu s naším Chlístovem.

V době vlády Karla IV. (vládl 1346 – 1378) náleželo Konopiště Zdeňkovi ze Šternberka.

   U jednotlivých usedlostí se v té době používá latinský název „viklal“, který značí venkovský výrobní závod, převážně zemědělský, ale leckdy s „přidruženou“ řemeslnou výrobou.

         V roce 1342 (první písemná zmínka o hradu, hrad byl od počátku královským hradem a předpokládá se, že jej nechal postavit Václav II. jako náhradu za ztracený hrad v Týnci nad Sázavou) patřily k hradu Kostelec vsi Kostelec, Brodce, Pecirady, Bukovany, dnes zaniklá ves Jesenice (u dnešního Podjesenického rybníka), Voděrady, Oleško, Vesce a zaniklé vsi Krumlovice, polovina vsi Podiehusy (Podělusy) a Krhanice.   Král Jan Lucemburský zastavil hrad Kostelec Oldřichu Medkovi z Valdeka, blízký příbuzný majitelů Týnce (někdy se uvádí, že byl majitelem i Týnce). Od této doby se psal z Kostelce. K hradu patřily vsi Kostelec, Brodce, Bukovany, Pecerady, polovina Podělus, polovina Krhanic, Jesenice, Voděrady, Oleška, Vecse a Krumlovice.

Polovina 14. století

            V té době se v Čechách ustálila hranice děkanátů; arcijáhenství Pražské se dělilo na 10 děkanátů a obec Ouročnice patřila do děkanátu Benešovského.

            Ve 14. století se připomíná kostel Chvojenský jako farní. Z 1. poloviny 14. století pocházejí malby v kostele svatého Jakuba ve Chvojně (založen cca 1220).

Také se připomíná: „Na návrší pod úpatím „hory Neštětické“ pěkně položen jest filiální kostelík svatého Václava u vesnice Chvojínku jindy Chvojenec (Chvojen Minor) zvané. Kostelík svatého Václava jest starobylá stavba gotická.“ 150)

            V tomto období (možná i dříve) byla doprava mezi Čechami, Moravou a Rakousy byla vedena po málo schůdné a úzké Jihlavské stezce, vedla z Prahy přes Benešov, Vlašim, Želivo a dále na Moravu a odtud do Rakous. V tomto období se v našem okolí pěstovala zejména řepa, len, řepka, mák, hořčice, hrách, pícniny, chmel, víno, žito a oves. Oves zejména pro „vývoz“, kupovali jej „ovčáci“ pro formany, kteří jezdili po Linecké a Jihlavské stezce (silnici). 220)

            V 1. polovině 14. století byl na nejvyšším místě Chrástu nad Sázavou postaven uprostřed hřbitova gotický kostel svaté Kateřiny, který se již ve 14. století připomíná jakožto filiální kostel farní.  

          Ve druhé polovině 14. století se staly Bukovany součástí kosteleckého panství.

1344 - 1345

            V tomto roce došlo k dalšímu církevnímu rozdělení Čech, okolí Ouročnice patřilo k Pražské diecézi, Pražskému arcijáhenství a benešovskému děkanátu.

            V letech 1344 (až 1350) byl pod arcibiskupem Arnoštem z Pardubic sepsán „starý popis diecése pražské“. Archidiakonát pražský se dělil na 10 dekanátů, jedním z nich byl „dekanát benešovský“ s kostely – Újezd, Týnec, Benešov, Poříčí, Neveklov, Netvořice, Janovice, Maršovice, Ledce, Bystřice, Chrast, Olbramovice, Bělice, Chvojenec, Živhošt, Martinice, Tožice, Újezdec (?), Vladislavice, Kostelec a Balkovice (u Poříčí).

           V roce 1345 byly ke kostelu svatého Bartoloměje v Ledcích přifařeny - ves Ledce s tvrzí, vsi Barochov, Božešice s tvrzí, Nestařice, Babice, Vavřetice, Větrov, Hůrka a Pášovka.

1348 – 1350

            V roce 1348 se Zbořený Kostelec uvádí jako Kostelecz, super Sazawia castrum. Syn a nástupce Oldřicha z Kostelce „vybavil však opět hrad Kostelec, městečko Vladislavice a 6 vesnic“.

            V roce 1349 obdržel Zdeslav (Zdeněk) ze Šternberka (syn Zdeslava ze Šternberka; měl bratry Jaroslava, Jana a Petra) od papeže dovolení, aby se směl ženiti a mohl opustit duchovní stav. Po smrti otce dostal do majetku Konopiště.

Z roku 1350 je první zmínka o týneckém farním kostele svatého Šimona a Judy postaveném v gotickém slohu. Podací právo ke kostelu náleželo vladykům z Týnce, kostel patřil do farního obvodu děkanátu Benešovského. Již před tímto rokem měla osada týnecká vlastního faráře, později i kaplana.

            V roce 1350 se poprvé písemně připomíná ves Chrást nad Sázavou.

           V nařízení arcibiskupa Arnošta z roku 1350 patřilo do obvodu děkanátu Benešovského 20 farních kostelů, mimo jiné – Újezd, Týnec, Benešov, Poříčí, Neveklov, Netvořice, Ledce, Chrasť (Chrást), Chvojenec (Chvojínek), Živhošť (Živohošť), Vladislavice (Václavice) a Kostelec (Zbořený Kostelec). V této listině je první písemná zmínka o kostelíku svatého Václava ve Chvojenci (Chvojínku). Vyjdeme-li z přísně gotického slohu stavby, lze se domnívat, že byl postaven za doby krále Václava II., tedy ku konci XIII. nebo na začátku XIV. století. Zakladatelem kostelíka byl rod „Vilímkův“, jejichž statek stál cca 50 kroků od kostelíka a místo, kde stával, se nazývá pomístním jménem „na tvrzce“. Na tomto místě stávala tvrz vladyk zvaných „ze Chvojence“, kterým náleželo i právo podací ke kostelu.

            Kostel na Chvojně patřil do obvodu děkanátu Štěpanovského. K němu patřil i románský kostel svatého Klimenta v Lštění, pro jeho stavbu byl pravděpodobně vzorem kostel svatého Petra v Poříčí.

          Ves Nespeky, patří do farního obvodu Ledce, patří k ní Větrov, Božešice s tvrzí, Nestařice (dnes Dařbož), Barochov, Hůrka, Pášovka, Babice a Vavřetice. Všechny tyto osady pohřbívaly na hřbitově v Ledcích u kostela svatého Bartoloměje. Ve vsi byli dva hostince č. p. 1 a č. p. 9, přes ves vedla zemská silnice z Prahy do Tábora a Lince. V hostincích se ubytovávali vozkové a ve stájích koně, byl zde střežen náklad a opravovaly se vozy, hostince také poskytovaly přípřež do kopce směrem na Prahu. Formani jezdili i od Divišova, Vlašimi a Domašína směrem na Prahu, vozili především maso, máslo, zelí,…

2. polovina 14. století

        Benešovský kostel svatého Mikuláše na Karlově byl doplněn o polygonální presbytář s opěráky.

1351 – 1352

Před rokem 1351 vyplatil král Karel IV., ještě za živobytí Oldřicha z Valdeka (z Kostelce), hrad Kostelec, tak že mu dal za něj statek Zalužany.

V roce 1351 byl farářem v kostele svatého Václava ve Chvojínku (plebánie - farnost) Martin (do roku 1380).

Poprvé se v roce 1351 připomíná ves Poříčí nad Sázavou, vznikla sloučením tří osad – Poříčí, Balkovice a Kouty.

V roce 1352 opakoval Karel IV. Vladislavické svobody v nové listině. Současně daroval vladislavické zboží i s podacím právem kostelním, městskou rychtou a újezdem kapitule při kapli Všech svatých na Pražském hradě. Kostelní právo podací kapituly Všech svatých se nemohlo týkat kostela svatého Jana Křtitele, neboť tam podací právo drží křížovníci i nadále. Týká se tedy jiného václavického kostela a v úvahu oprávněně připadá dodnes zachovaný kostel svatého Václava na Malé Straně. 109) Raně gotická kostelní loď byla v této době zbořena a nahrazena novou gotickou, v presbytáři gotická křížová klenba. Špitálu svatého Františka řádu křižovníků s červenou hvězdou u pražského mostu (později Karlova mostu) zůstala inkorporována vladislavská fara a úrok ze vsi Krusvičany (viz rok 1341).

V této souvislosti se lze domnívat, že druhá vladislavská (václavická) plebánie kapituly Všech svatých mohla od roku 1352, z důvodu rozlišení, používat jméno (václavický) Újezdec, když kapitule byl darován také újezd. 109) Jiné rozbory však tuto domněnku používání jména Újezdec pro druhou stranu Václavic zpochybňují.

V letech 1352 až 1405 se Chvojen uvádí jako Chwoyen, Krusičany jako Kruswiczan, Úročnice jako Wrocznialhota, Václavice jako Wadyslauicz (1352 až 1399), Zbožnice jako Sbosnalhota, Zbořený Kostelec jako Kostelecz (až 1399) a Týnec nad Sázavou jako Tynecz (až 1399). Václavice se uvádí „Wadyslauicz (fara)“, první zmínka o faře u kostela svatého Václava a o nejmenovaném václavském plebánu, který platil papežský desátek.

   V Týnci nad Sázavou se uvádí v evidenci papežských desátků nad hradem kostel gotického založení (1352 – 1399 farní, přestavěn 1775).

   Od roku 1352 byly plebánie u kostelů svatého Mikuláše v Benešově, svaté Anny v Benešově, svatého Jakuba na Chvojně, svatého Václava na Chvojínku, svatého Havla v Poříčí nad Sázavou, svatého. Šimona a Juda v Týnci nad Sázavou a svatého Václava ve Václavicích. 220)

            První zmínka o Chrástu nad Sázavou, na místě bývalé kaple byl před rokem 1352 v Chrástu nad Sázavou založen pseudogotický farní kostel svaté Kateřiny, který je uváděný v soupisu církevního majetku k tomuto roku.  Držela jej církevní instizuce - kanovníci metropolitní kapituly v Praze. Kapitula zde vykonávala své patronátní právo a dosazovala kněze. V soupisu církevního majetku je uváděn pseudogotický kostel svaté Kateřiny v Chrástu nad Sázavou (založen na místě bývalé kaple).

Registra desátků odváděných papeži uvádí - kostel svatého Mikuláše v Benešově odváděl 87 grošů českých, týnecký kostel svatého Šimona a Judy 24 grošů českých, václavický kostel svatého Václava 21 grošů a kostel svaté Kateřiny v Chrástu 10 grošů českých, kostel svatého Bartoloměje v Ledcích 18 grošů českých, farnost v Poříčí 42 grošů českých (filiální kostel svatého Petra a svatého Havla). Kostelecký kostel byl od desátků osvobozen je označen jako pauper - chudý.

V roce 1352 se stal Zdeněk ze Šternberka dvorským sudím (do roku 1360).  

1353

            Od tohoto roku držel Přísnak z Ledců (později i z Poříčí) část Pyšel (do roku 1386).

1355

            Medkové z Valdeka a z Týnce prezentovali do týneckého kostela svatého Šimona a Judy kněze Jana a Jošta.

1356 – 1358

            V roce 1356 se připomínají bratři Oldřich, Vilém a Ješek  z Mrače.

            Přísnak z Poříčí, Ledců a Koutů držel i část Pyšel (do roku 1386).

            V roce 1356 Arnošt z Poříčí, poručník sirotků po někdy Mstišovi z Poříčí, prodal dědictví jejich v Čerčanech - 4 ½ lánu a ½ jitra se dvory k němu patřícími panu Ondřejovi z Dubé za 108 kop grošů, rukojmí byli Ctibor z Jezera, Čeněk ze Soběhrd a Bohuněk z Klokočna.

Za své vlády vykoupil král Karel IV. hrad Kostelec a několikrát jej dal do zástavy (Kostelec mj. uvádí v Maiestas Karolina mezi těmi královskými hrady, které lze zastavit na dobu maximálně šesti let a to ještě jen „pro pilnú potřebu a obecné dobré České země“). V roce 1356 synové Oldřicha z Valdeka (z Kostelce) Diviš a Špacman potvrdili, že směnou hradu Kostelec za statek Zalužany jim bylo dostatečně učiněno. Zastaven v roce 1357 a znovu v roce 1358, hrad držel Jakub z Kostelce syn Frenclina podkomořího, jenž v těch letech faráře do Olešky podával.

            Ve filiálním  kostele svaté Kateřiny v Chrástu nad Sázavou se připomíná farář Mařík (†1357). Po něm Jan z Prahy. Presentační právo ke kostelu vykonávali arcijáhen litoměřický a nejmenovaný kanovník pražské kapituly.

I v roce 1357 patřil hrad Kostelec nad Sázavou Jakubovi, synu podkomořího Franclina (zástavní majitel). Tohoto roku se uvádí, že ke kostelu v Olešce byl jmenován nový farář Václav, a to „urozeným panem Jakubem z Kostelce, synem někdy Frenclina podkomořího Království českého“.

Děkanem Benešovským byl v roce 1357 Bartoloměj.

Od roku 1357 byl Přísnak (Přísňák) z Poříčí a Ledců (od roku 1363) místopísařem desek zemských. Pánům z Poříčí patřila největší část Poříčí, jejich tvrz později zámeček a konečně panstvem vyhledávaná hospoda názvem připomínající výběr cla, stávala u brodu, později mostu přes Sázavu. Zemřel Mařík farář ledeckého kostela.

Do kostela v Chrástu byl instalován byl Jan z Prahy. Zemřel kněz Mařík.

První zmínka o kostelu pod hradem Kostelec nad Sázavou, duchovní správu v něm vykonával farář Mikuláš (†1358) a poté Vavřinec z Prahy (dne 30. 5. Ordinariátem potvrzen byl, 1358) a Mikuláš Heřmanův z Prahy (1358-1376). 150) Současně se připomíná, že Oldřich z Kostelce majitel hradu Kostelec, jej postoupil Jakubovi z Kostelce, synovi místopísaře království českého Frenclína, který pak jako pán Kostelce uplatňoval podací právo církve Kostelecké.Po smrti faráře Mikuláše instaloval do kostela v Kostelci kněze Vavřince z Prahy.

Dne 7. 8. 1357 děkan Benešovský Bartoloměj uvedl a potvrdil kněze Domaslava do chrámu Neveklovského.

Do kostela v Kostelci, po smrti kněze Mikuláše, presentoval kněze Vavřince z Prahy Jakub z Kostelce. Vavřinec vzápětí odešel a za něj byl instalován Mikuláš Heřmanův z Prahy.´setrval do roku 1376.

            V roce 1358 majitel tvrze v Pomněnicích prodal se svojí manželkou Eliškou plat k oltáři Pražského kostela na tvrzi, dvoru poplužním a dvorech kmecích v Poměnicích.

Vláda Karla IV.

"Významnou kapitolu a kvalitativní změnu v dopravních poměrech tvoří u nás tedy u Linecké stezky (silnice) doba vlády českého krále a římského císaře Karla IV. Pojem zemská stezka z dobových pramenů mizí a důležité cesty se začínají nazývat zemskými silnicemi. Mohly se na nich potkávat dva čtyřkolové povozy, které vezly těžký náklad."  Jejich šířka byla určena na 16 stop (tedy asi 5 metrů), a nad nimi mělo být tolik volného místa, aby senem, slámou, vlnou nebo chmelovými žoky vysoko naložené vozy mohly všude projet bez překážek. Když měl po těchto silnicích jet panovník se svým průvodem nebo tudy mělo táhnout vojsko, musely být narychlo opravovány alespoň štěrkem navezeným do hlubokých výmolů, a také novými hatěmi. "I když my těmto ´silným cestám´ říkáme silnice, nebyly to ještě skutečné umělé silnice v našem slova smyslu, ale širší nebo užší klikatě se vinoucí cesty bez příkopů, s brody a přívozy před vodní toky a jen výjimečně s mosty přes řeky." Tím, že se z cesty stala silná cesta, ještě nebyla zaručena bezpečnost. Dějinami (i těmi z našeho okolí) procházely celé generace lidí zběhlých před vrchností, propuštěných žoldnéřů, skutečných loupežníků a lupičů, lapků, stupků a berků. Lze mezi nimi nalézt i (řečeno dnešním slovníkem) rekvalifikované šlechtice neboli loupeživé rytíře. Nepomáhalo ani nařízení (z roku 1361) vysekávat lesy a houštiny po obou stranách cesty tak daleko, co by dohodil kamenem obepjatým prsty, později pak na šířku lesního provazce (od roku 1388). Provazec byla staročeská délková míra, činící 52 lokte, tj. 17,5 sáhu, resp. 1/38 leče tedy necelých třicet metrů. Ještě později se muselo kolem cesty mýtit a sekat tak, aby se na ní mohl rychle otočit vůz se šesti koňmi, a ještě poté: na dostřel z pistole. Poměry se zlepšily až v klidných letech vlády Karla IV. - za ní byla síť cest rozšířena a zlepšena, a zemští škůdci na cestách strážemi jímáni a trestáni. 222)

1360 – 1361

   Brodce nad Sázavou se uvádí jako villa Brodech a Pecerady jako villa Posserad.        

Ode dne 10. 1. 1360 má hrad Kostelec (a ves pod hradem, vsi Pecirady, Bukovany (Bukowyn), Brodce, Jesenice, Voděrady, Olešku, Vesce a Krumlovice celé, půl vsi Poděhus a Krhanic a právo podací ke kostelům v Kostelci a Olešku s příslušenstvím, a to 1 700 kop grošů českých) od císaře Karla IV. v zástavě Jan z Hardeku (Hardeka), purkrabí Magdeburský, se svou ženou Helenou (Lenou, dcera Rudolfa, knížete saského). Jan z Hardeku byl tímto sňatkem spřízněn s Habsburky a Lucemburky a Karel IV. jej nazýval svým „sestřencem“. Helena (Léna) měla od manžela hrad Kostelec se vsí pod hradem a dalšími 10 vesnicemi věnným statkem.

V roce 1360 se u tvrze v Ledcích uvádí její držitelé Bohuněk a Vilém, bratři, a Baltazar I.  Od nich koupil tvrz Přísnak z Poříčí a od té doby se psal i z Ledců. Farář z Ledců Václav vstoupil do benediktského řádu a odešel do kláštera Břevnovského a ke kostelu svatého Bartoloměje  v Ledcích byl potvrzen po něm dne 28. 1. kněz Jan Moricův z Mnichovic ku podání rytíře Mikuláše z Božešic, Bohunka a Viléma bratří z Ledec a Baltazara z Ledec. Jan Mořicův brzy odešel a za něj přišel kněz Janda (do roku 1374).

V roce 1360 se připomínají nejstarší majitelé tvrze na Chvojenci (Chvojínku), a to Jan a Jetřich, ti se strýci svými Mlékovskými založili tehdy oltář svatéhoFilipa a Jakuba ve zdejším farním kostele. Tvrz stála na jihovýchodním konci ostrožny, která spojuje ostroh s planinou, cca 50 m od kostela. (Na tomto místě stál poté statek Vilímkův (snad se dochovala studna)).

Plebán Henslín z kostela svatého Havla v Balkovicích směnil faru s knězem Říčanským.

V roce 1360 patřil mezi patrony kostelů v Poříčí a Balkovicích i Přísnak z Poříčí a z Ledců, z toho lze odvozovat, že byl majitelem i tvrze v Poříčí (tvrz stávala u brodu/mostu přes řeku Sázavu, patřila k ní osada, a podací právo ke kostelu svatého Bartoloměje). Dále pak Arnošt a Ctibor bratři a Albert syn nebohého Bohunka bratra jejich a sirotci po nebohém Mstišovi (drželi část Čerčan).

V tomto období cena majetku drobné šlechty byla asi 30 až 170 kop grošů (průměrný roční výnos z tohoto majetku byl 3 až 17 kop grošů českých).

V roce 1360 seděla na tvrzi v Bynicích (Benicích) Přibka z Bynic, byla tetou vladyků Mlékovských.

      Poprvé se připomíná ves Pecirady (Pecerady), patřila pod pána na Kostelci.

      Majitelem tvrze v Ledcích se připomíná Mikuláš (řečený Podnávec) z Božešic, Bohuněk a Vilém bratří a Baltazar z Ledec, měli i právo podací k farnímu kostelu svatého Bartoloměje.

V roce 1360 se připomíná v kostele svatého Šimona a Judy v Týnci plebán (farář) Matěj (Matyáš?), do roku 1380.

V roce 1361 Vrativoj z Mlékovod, kapitolní děkan a svatého Víta v Praze, Ctibor, arcijáhen Litoměřický a kanovník pražský, a jiní přátelé jejich zřídili ze jmění svého rodinného v kostele Chvojenském oltář svatéo Filipa a Jakuba a spolu založili při něm také místo kněze neboli oltářníka, který by při oltáři tomto sloužil mši svatou. Prvním oltářníkem byl Kříž (Crux, †1363).  Jiný zdroj uvádí, že dne 25. 2. 1361 pan Vrativoj, Ctibor i jiní přátelé „odtud ze Chvojence“ založili v kostele Chvojeneckém oltář svatého Filipa a Jakuba apoštolů, jejž ze svých dědičných statků přiměřeně nadali a podali k němu za oltářníka kněze Kříže.

Kronikář český Benessius minorita uvádí ve svém díle, že pan Beneš přinesl z výpravy před Milán roku 1158 nebo 1162 bibli a krásný pasionál, které byly uloženy do kostela v Benešově.

            Do roku 1361 vykonával duchovní správu v Benešově Petr (†1361), dále pak Václav řečený Moravec (až do roku 1388, †1388).

            V roce 1361 uvedl děkan Benešovský, se souhlasem patrona Lva, velmistra špitálu u paty mostu Pražského, křížovníka s hvězdou řádu svatého Augustina, kněze Ondřeje faráře Vrbenského za faráře do Živohoště.

Ve filiálním  kostele svaté Kateřiny v Chrástu nad Sázavou se připomíná farář Jan z Prahy (†1361). Po něm Frána, prve oltářník svatých apoštolů Bartoloměje a Jana v kostele Pražském, sm. s před. Po něm Mikuláš Komárovec, dříve farář u svatého Jana v kostele „na Zábradlí“ v Praze, sm. s před. Prezentační právo ke kostelu vykonával pražský kanovník Mikuláš.

            Albert ze Šternberka provozoval, jako biskup Zvěřínský (roku 1364 se stal biskupem Litomyšlským, †1380), podací právo při kostele Benešovském „avšak bez újmy práva pana Zdenka z Konopiště“.

           Do kostela svatého Bartoloměje v Ledcích prezentoval faráře zeman Přísnak z Ledců, později s bratry Ondřejem a Lipocem. Do kostela v Chrástu byl instalován Frána (byl dříve oltářníkem svatých apoštolů Bartoloměje a Jana v nejmenovaném pražském kostele).

V roce1361 je druhá zmínka o faře Balkovické s filiálním kostelem Poříčským. V tomto roce byla potvrzena směna fary od faráře Henslína s Ondřejem, prve farářem v Říčanech (†1395). Směnu povolili patronové – rytíř Mikuláš řečený Podnávec z Božešic, Přísnak z Poříčí a z Ledců, místopísař desek zemských, Arnošt a Ctibor z Poříčí, bratří někdy Bohuňka z Poříčí, Albert, syn řečeného Bohuňka, Mareš syn někdy Mladoty z Pyšel, Melchior z Otradovic a Anselm ze Zvěstova, načež dne 2. 1. od vikářů arcibiskupských ke kostelu v Balkovicích a jeho filiálnímu kostelu v Poříčí byl potvrzen. 150)

1362 – 1369

   Po smrti faráře Volfarda byl potvrzen ke kostelu ve Chvojenci dne 23. 12. 1362 k podání rytířů Heřmana ze Chvojence a Marše ze Zvěřince, jakož i panoše Konráda ze Chvojence kněz Svatoslav; farář z Vladislavic „byl k úvodu jemu dán“. Svatoslav (Svasko, Suasco) však také brzy zemřel (†1362). Po něm byl farářem Albert z Nechvalic (†1378). 150)

K hradu Kožlí patřilo podací právo ke kostelu Chvojínku. Majitel hradu Kunrát se psal po hradu „z Kožlí“, v roce 1367 však už z Radiče, po svém novém sídle. 113) Uvádí se, že „z hradu vybíhali a se Stojickými brali na silnici“. V letech 1362 až 1378 se jako patroni kostela na Chvojně uvádějí bratři Mareš, Heřman a Kunrát z Chvojna.

            Některé prameny uvádí, že „Královská držba Václavic však byla zanedlouho vystřídána císařským darováním, neboť Karel IV. dal Vladislavice a jmenované vesnice „na věčné časy“ jako nadační zboží kapitule při královské kapli Všech svatých na Hradě pražském.

          Nejmenovaný plebán kostela svatého Václava ve Václavicích uvedl v úřad nového plebána Svatoslava, kněze z Chlumu.

             Z řady podání plebánů václavských (křížovníky i kapitulou Všech svatých) i dalších listin, je patrno, že musely být v městečku dva kostely a dvě podací. Křížovnický kostel svatého Jana Křtitele byl patrně v prostoru tzv. Velké Strany obce, která dodnes svým půdorysem připomíná osadu městského typu. Tento kostel zanikl pravděpodobně již v době husitské, čímž tady křížovníci ztratili inkorporaci fary. Druhý kostel svatého Václava, s někdejším podacím kapituly Všech Svatých, stojí dodnes na tzv. Malé Straně Václavic, oddělené od Velké Strany údolím a v předhusitské době označované (zejména v registrech papežských desátků) jako Újezd (i zde je však polemika s těmito údaji a Újezd je dokládán jinde)“. 101)

            V roce 1363 po smrti Kříže byl oltářníkem v kostele na Chvojně Becho z Poličan (†1371).

            V roce 1363 seděl Přísnak z Poříčí a Ledců (znak - beran ve skoku) na tvrzi v Koutech, odkud se i psal.

         Do kostela v Chrástu byl  v roce 1363 prezentován farář Mikuláše (byl dříve farářem u svatého Jana Na Zábradlí v Praze) místo kněze Mikuláše Komárovce.

Ve filiálním  kostele svaté Kateřiny v Chrástu nad Sázavou se připomíná farář Mikuláš Komárovec . Po něm farář Svatoslav (Svaško), dříve farář v Nesvačilech, sm. s před.

V roce 1365 císař Karel IV. potvrdil, že po smrti Jana z Hardeka je hrad Kostelec s příslušenstvím věnným statkem jeho manželky Heleny (Lény)..

Od roku 1365 žil na Moravě Franěk z Pomněnic, měl tu statky rozličné a byl správcem komory markrabské. (Po něm tu byl Prokop.)

V roce 1367 se jako patronové kostela svatého Filipa a Jakuba na Chvojínku připomínají bratři z Mlékovic Vrativoj a Ctibor, kanovníci kostela Pražského.

V roce 1367 a 1369 platí kapitula Všech svatých, resp. její kanovník Sezima, papeženský desátek z nadání ve Václavicích. Platí jej také křížovníci, avšak souhrnně, takže přímo o Václavicích není zmínky. Platili jej i plebáni václavští. Jeden z nich, psaný pod Václavicemi, platil v letech 1352 – 1399 celkem 6x, většinou po 21 groších. 109)

            V roce 1368 na základě rozhodnutí papeže zavedeno zvonění ranní (dříve jen večerní).

V roce 1369 se připomínají dva Oldřichové z rodu Medků z Valdeka, z nichž jeden seděl na Lešenech. Oldřich Lešanský zdědil také Týnec, ač se ještě v roce 1390 se syny (Vilém, Havel, Zdeněk) svými po Lešenech psal.

          Prvním známým plebánem při václavském kostela svatého Václava, který patřil kapitule Všech svatých, byl Vaněk (†1369), když na podzim zemřel, stal se plebánem Dětřich (Theodorik, zvaný Hackenteufel z Straffordu), kanovník této kapituly. Schválil jej děkan František i pražská konzistoř. V tomto roce vykonal arcijáhen visitaci kostela svatého Šimona a Judy v Týnci nad Sázavou. 150)

Roku 1369 po smrti zdejšího faráře Vaňka k podání pana Františka děkana i celé kapitoly královské kaple Všech Svatých na hradě Pražském pan Dětřich; kanovník řečené kapitoly, dne 5. listopadu byl za faráře ve Vladislavicích potvrzen. 5)

Presentační právo ke kostelu svaté Kateřiny v Chrástu nad Sázavou vykonával děkan kaple Všech svatých na Pražském hradě František.

1371 – 1374   

        V roce 1371 se připomíná na tvrzi na Chvojínku syn Jetřicha vladyka Jan, který vydal v tomto roce svědectví ve sporu zdejšího faráře s oltářníkem.

V roce 1371 byl oltářníkem v kostele Chvojenském po smrti Becha Hynek (Hanco), klerik z Herolti (†1380). 150)

Před rokem 1373 Přísnak z Poříčí tvrz Ledce, pak se psal z Poříčí a z Ledců. Poříčí mělo 3 části Poříčí, Balkovice a Kouty, v Poříčí stála tvrz u mostu a kde v Koutech není známo.

        Při městském křížovnickém kostele svatého Jana Křtitele ve Václavicích e připomíná plebán Řehoř. Téhož roku laikové Budislav a Václav se dopustili vůči plebánovi Řehořovi násilí vložením rukou, nařezali mu.

V roce 1373 chvojenský plebán Martin a panoš Dětřich z Chvojna si ve sporu zvolili jedním z rozhodčích Vojtěcha plebána z Újezda. Urovnání dosvědčili mimo jiné i plebáni z Týnce, Hrusic (asi plebán kaple svatého Vojtěcha v Hrusicích), Nesvačil a z Bystřice. Jmenování Václavicům tak blízkých míst znovu láká považovat plebána Vojtěcha z Václavic (druhé části, viz rok 1352) a doložit tak smíšené užívání Václavic a Újezda či Újezdce.

            V roce 1374 Přísnak z Poříčí a Ledců podával ke kostelu svatého Bartoloměje v Ledcích společně se svými bratry Ondřejem a Lipocem. Kněze Jandu vystřídal Vavřinec, který přišel z Mnichovic, do roku 1390.

            V Benešově kázal František žák Milíče z Kroměříže, stoupenec Husova učení, byl obžalován u pražské konzistoře a přinucen opustit pražskou diecézi.

            Nejvyšším sudím v království českém byl úcty hodný pán Ondřej z Dubé, z rodu Benešoviců (do roku 1394).

3. čtvrtina 14. století

            Kostel svatého Mikuláše v Benešově byl doplněn o nový presbytář a polygonální chór. Interiér hlavní lodi je klenutý, boční lodi plochostropé, v chóru gotická žebrová klenba s pozoruhodnými figurálními hlavicemi přípor.

Z této doby, sklonku doby karolinské, pochází velký gotický chrám/kostel na Karlově v Benešově.

            Část dvora v Pomněnicích (Poměnicích) patřila k Léštnu (Líšnu). 

            Mezi milce („královi milci“ – gratiani regis, považováni byli za zvláštní stav čili třídu obyvatelstva českého) krále Václava patřil i Chval ze Rzavého na Kostelci (Zbořeném), purkrabí vyšehradský.

1376 - 1380 

            V roce 1376 vykonával duchovní správu ve farním  kostele v Kostelci nad Sázavou (stával pod hradem) farář Mikuláš Heřmanův z Prahy po něm Adam ze Zvíkova (byl tu ještě v roce 1379, při vizataci arcijáhna Pavla z Janovic proti němu vypovídali dva týnečtí farníci Vavřinec a Mořic, že rád navštěvuje krčmu a je nestřídmý). Ještě v roce 1376 podával faráře do kostela v Kostelci Jan z Hardeka. Tomuto kostelu pak, někdy kolem tohoto roku, věnoval Hanuš z Hardeka, jakožto tehdejší majitel Kostelce, roční důchod 5 kop, pozdější majitel Chval za Rzavého (od roku 1385) věnoval rovněž 5 kop ročního důchodu. 150)

Do kostela v Kostelci presentoval kněze Jan z Hardeku purkrabí na Marburku.

 V roce 1378 (do roku 1382) se stal Zdeněk ze Šternberka (†1394) hofmistrem ovdovělé císařovny Alžběty.

Z této doby (prosinec 1378) je doložen výkon podacího práva ke kostelu ve Václavicích velmistrů řádu křížovníků s červenou hvězdou (až do roku 1399), neboť plebán Řehoř (plebán kostela svatého Jana Křtitele, farář v letech 1373-1378) vyměnil svou václavskou faru (plebánii) s Ondřejem bývalým plebánem (farářem) dymokurským, jenž se svolením křížovnického velmistra Jana se ujal duchovní správy při václavickém kostele (až do roku 1399).

            Po smrti Alberta z Nechvalic (†1378) se stal farářem kostela na Chvojně Jan z Nechvalic.

   V roce 1378 byl farářem kostela svatého Václava ve Václavicích Řehoř (až do roku 1378). 150)

Na sněmu dne 2. 11. 1378 ustanoveno bylo (poslední blahodárné nařízení císaře Karla IV.), aby ke stu hřivnám čistého stříbra nebralo se více přísady nežli dvanácte hřiven mědi a z jedné hřivny, aby se razilo 70 grošů, každý groš po 12 haléřích. Důvodem byla skutečnost, že česká měna se kazila a za hřivnu čistého stříbra dávalo se 90 grošů.

V období 22. až 26. 11. 1379 proběhla vizitační cesta pražského arcijáhena Pavla z Janovic Benešovského děkanátu (začátek Živohošť, konec Poříčí nad Sázavou). Vizitace v kostele svatého Šimona a Judy v Týnci nad Sázavou zjistila, že svátost oltářní není uložena v předepsané "nepřenosné schránce". Vizitace kostela ve Václavicích proběhla 26. 11.90)

       V době vizitace žil farář kostela v Chrástu Svatoslav (Svašek) v konkubinátu s Margaretou, řečenou Kadaně, které koupil dům v Benešově, měl s ní několik synů a dcer. Vypovídal proti němu benešovský vikář Václav z Bukovan, Jan z Velkého Oldřichova, konvertor (střídník, nájemce fary) benešovského kostela a další benešovští kněží, rektor škol Mikuláš z Boru (klášterní škola u minoritů) nebo Mikuláš Mařík z Nové Plzně (rektor městské školy), či městský rychtář Řehák, týnecký kněz Přibík z Blatné, konšelé Pešek, Simon a jiní.   

      Od roku 1379 vedl duchovní správu v Benešově nájemce fary, kněz Jan z Velkého Oldřichova (do roku 1382), jenž se tu později stal farářem. V tomto roce také Zdeněk ze Šternberka, pán na Konopišti, s povolením svého syna Petra a synovce Alberta ze Šternberka odkázal klášteru benešovskému důchod 10 kop a 6 grošů úroku, s tím závazkem, aby byly v klášterním chrámu slouženy mimo jiné mše za zesnulé jeho manželky Johanku a Kateřinu a ostatní příbuzenstvo. Mimo to učinil nadání 1 kopy grošů na věčnou lampu, která měla hořeti před oltářem Panny Marie. 150) Další odkazy kostelu „činili“ i panoši Bohuněk z Mrvic, Chval ze Štiřína, Jaroš z Bedrče, Chval z Křešic, Zbyněk z Moravče, Bartoloměj z Neveklova a jiní.

V roce 1379 Zdeněk ze Šternberka daroval plat na cle Benešovském a mlýně pod Konopištěm klášteru benešovskému na záduší svých manželek Johanky a Kateřiny.

V roce 1379 Václav z Bukovan se stal knězem benešovského farního kostela v postavení vikáře, zástupce místního faráře. Jan z Bukovan vypovídal během vizitace pražského arcijáhena Pavla z Janovic proti plebánovi Svatoslavovi (Svaškovi) z Chrástu, že nedodržuje celibát a žije s konkubínou Margaretou řečenou Kadaně, jíž koupil dům v Benešově a měl s ní několik dětí.

V roce 1379 se poprvé v Benešově připomíná partikulární utrakvistická škola. Později z ní vyšli mimo jiné i Václav z Benešova, kazatel při Betlémské kapli v Praze a Jan Benešovský, skladatel duchovních písní.

Od roku 1379 se Přísnak z Poříčí a Ledců psal starší.

V roce 1380 byl patronem kostela na Chvojínku Ondřej z Dubé (až 1391).

V roce 1380 se připomíná farní škola v Benešově, stávala pravděpodobně v blízkosti farního kostela na Karlově. Počet osedlých v Benešově se v tomto období pohyboval okolo 240. V benešovské partikulární škole byl školním správcem Mikuláš z Boru.

Nespeky se uvádějí jako městečko.

V kostelích v Týnci, v Ledcích, ve Václavicích působil vedle plebána ještě vikář. V Poříčí sloužili ve svatyních dva vikáři a farář, kostely v Chrástu a Kostelci byly osazeny pouze plebánem. Plebánem v Týnci od tohoto ruku byl Přibík z Blatné, do roku 1399. Zemřel farář kostela v Chrástu kněz Svatoslav (Svašek), dříve farář v Nesvačilech.

V létě 1380 byly České země zasaženy novou morovou epidemií, došlo k prudkému úbytku obyvatelstva (o 10 až 15%).

   Z roku 1380 je první písemná zmínka o vsi Tvoršovice (Tvořešovice), na tvrzi sídlil vladyka Ješek z Tvořešovic (jenž sám čtvrtý koupil Sloupnou).

            Venkovské zázemí pro město Benešov, v té době patřilo k vyspělejším městům, tvořil hrad Konopiště s přilehlým panstvím a řadou panství v okolí – Bedrč, Benice, Pomněnice, Kožlí, Chvojen, Soběhrdy.

            Po smrti Karla IV. se hrad Kostelec nad Sázavou načas nachází v královském držení, později jej vyšehradský purkrabí Chval ze Rzavého dostává do zástavy a nakonec i do dědičného držení. Chval se stal účastníkem střetnutí mezi králem Václavem IV. a arcibiskupem Janem z Jenštejna, když na příkaz krále napadl Jana z Michalovic.

            V roce 1380 je poprvé zmiňováno městečko Nespeky (Dnespeky, in Nezpiek oppido), na pravém břehu Sázavy u ústí Mokřanského potoka, při kdysi významné Linecké cestě z Prahy do Jižních Čech. 229)

            Po smrti Hynka byl v roce 1380 oltářníkem v kostele na Chvojně Václav, prve kaplan Ondřeje z Dubé (až do roku 1396). 150)

Z tohoto období pochází „Konopišťská madona“, drobná dřevěná soška kojící matky, dílo neznámého českého mistra, je to sochařská paralela deskových obrazů „měkkého slohu“, pod obrodným vlivem prostředí parléřovské sochařské huti. Byla pořízena do hradní kaple Konopišťského hradu, v současné době je v Národní galerii v Praze.

Pavel z Janovic na své vizitační cestě v roce 1380 zavítal do Týnce, farářem kostela svatého Šimona a Judy byl Přibík z Blatné (v letech 1376 až 1380 vikář, farářův zástupce, farář do roku 1399) po knězi Matyášovi.

V letech 1380 a 1381 byla zdejší krajina zasažena morem.

1381

            Byl opět vydrancován Ostrovský klášter.

. V benešovské partikulární škole byl školním správcem Mikuláš Mazika z Nové Plzně.

            Na tvrzi v Tvoršovicích (Tvořešovicích) se připomíná vladyka Ondřej z Tvořešovic.

1382 – 1389

V roce 1382 koupil statek Vesce Jindřich z Kozmic. Po něm jej zdědil jeho syn Jindřich. 

V roce 1382 se poprvé připomíná ves Mlýny a tvrz v Mlýnech (název od prvotních mlýnů). V tomto roce po smrti Ješka Oříška dostala se tato tvrz Markétě z Mlýnů, manželce Viléma ze Zahrádky.

V roce 1383 se Konopiště uvádí jako Sdenkone de Konopist disto de Šternberk.

Po smrti Václava byl v roce 1383 oltářníkem v kostele na Chvojně Petr z Bukovan (†1383). 150) Připomíná se majitel Chvojna Ditrich z Chvojna.

Od roku 1383 do roku 1388 byl farářem kostela svatého Václava na Chvojínku Jan. Dále pak Mikuláš, prve farář v Hrádku (do roku 1391).

V roce 1384 provedl Václav IV. peněžní reformu, podle které se začaly razit tzv. denáry „černé“, zvané „peníze“, jichž se počítalo 7 na jeden groš a nových haléřů 14 na jeden groš.

V roce 1384 byl přítomen jako svědek jistému jednání na konsistoři václavický plebán Vojtěch. Při tom v letech 1378 až 1399 je bezpečně při křížovnickém václavickém kostele doložena osoba plebána Ondřeje. Plebán Vojtěch byl tedy zcela jistě plebánem při druhém václavickém kostele, patřícím kapitule Všech svatých. Zdá se však, že byl i nájemcem fary u kostela svatého Jana Křtitele. 109) Roku 1386 darovali bratří Děpolt, Jan a Břeněk z Hodkova odjinud z Chvojna a Petr z Pohnání louku kostelu Vla­dislavickému; kteréž nadání teprv 2. října 1404 pražskou konsistoří potvrzeno jest. 6)

       Plebánem václavského kostela svatého Václava byl Vojtěch.

       V roce 1384 farní chrám v Benešově byl nadán jednou kopou 24 groši půlročního desátku, což dokazuje, že byl hojně nadán. Farní chrám v Ledcích odvedl 21 grošů desátku. Do osady Ledce náležely: Ledce s tvrzí, Božetice s tvrzí, vsi Barochov, Malešín, Hůrka, Nestařice, Babice, Větrov, Vavřetice a Nespeky. Farní chrám v Týnci odvedl králi 24 grošů desátku.

V roce 1384 rytíř Oldřich z Týnce, řečený Medek z Valdeka (psával se i „z Lešan“ nebo „z Týnce“) odvedl králi Václavi IV 24 grošů desátku.

Jako majitel hradu Kostelec se za krále Václava IV. uvádí „milostník“ rytíř Chval ze Rzavého, později se psával z Kostelce. Byl také purkrabím Vyšehradským. V roce 1386 byl patronem kostela v Olešce. Kostelec držel dědičně, měl za manželku Eulalii z Netvořic, jíž věno zapsal na Kostelci. V roce 1387 věrně sloužil králi.

V roce 1386 darovali Děpolt, Jan a Břeněk z Hodkova odjinud z Chvojna a Petr z Pohnání louku kostelu Vladislavskému.

V Benešově v roce 1386 kázal stoupenec Jana Husa kazatel Jan, byl popotahován za zásahy do „služeb božích“.

Ve Václavicích je vedle kostela svatého Václava doložen ještě kostel blahoslaveného Jana Křtitele. Z této doby je listina o koupi a darování louky kostelu svatého Jana Křtitele ve Václavicích, prý stával na „velké straně“, přes Janovický potok naproti kostelu svatého Václava.

Na tvrzi v Tvořešovicích (Tvoršovicích) se připomíná v roce 1386 Albert z Tvořešovic, pro kostel svatého Václava ve Vadslavicích (Václavicích) koupil louku.

Do roku 1387 byl Zdeněk ze Šternberka sudím dvorského a zemského soudu. Od roku 1388 pak po něm začal na Konopišti vládnout jeho syn Albert, také sedával na soudě zemském.

V roce 1387 měl Jeniš z Bynic (Benic) zájem o koupi mlýna v Bynicích, který měl spadnout na krále po Bartoňovi.

V roce 1387 se uvádí, že jakýsi Markvart měl na Chvojínku (Chvojenci) dvůr se dvěma podsedky.

Do roku 1388 vykonával duchovní správu v Benešově Václav řečený Moravec (†1388). Dále pak Prokop, mistr kuchyně císařovny Elišky, do roku 1389. Pak Petr, prve farář kostela svatého Ducha v Hradci Králové (do roku 1396). 150)

            Oldřich řečený Medek z Valdeka, z Lešan a z Týnce v roce 1389 daroval faráři týneckému plat ve Vojeticích (z panství Lešanského) a 30 grošů úroku kostelu týneckému, mimo to kaplanovi ornát, kalich, misál a jiné kostelní náčiní. Oldřich zanechal syny Zdeňka a Havla, z nichž Zdeněk na Týnci zůstal a Havel na hradě Talmberku se usadil.

          První zmínka (1389) o týneckém kostelu svatého Šimona a Judy – Oldřich z Lešen odkázal kostelu 30 grošů úroků a kaplanovi ornát, kalich a misál.

1390 – 1393

            V roce 1390 se Zbořený Kostelec uvádí jako ad castrum Kostalecz et villam Kostelecz. V tomto roce byl Chval ze Rzavého (z Kostelce) již mrtev, zanechal syny Bohuslava a Jana (jako nezletilý držel Kostelec, zemřel 1391) a dceru Johanku. Bukovany se uvádí jako „villa integra“.

V roce 1390 až 1391 Přísnak z Poříčí a Ledců podával ke kostelu svatého  Bartoloměje v Ledcích. Odešel kněz Vavřinec z Mnichovic a přišel kněz Mořic z Říčan.

V letech 1390 a 1391 byla zdejší krajina zasažena morem.

V letechn1390 až 1395 se připomíná majitel tvrze v Ledcích  Přísnak z Ledec (též Přísňák). Vladykové z Ledec vlastnili současně tvrz v Poříčí a podle ní se také přejmenovali, později přijali příjmení Chvalovští z Ledec.

V roce 1391 zemřel Beneš z Dubé a Leštna majitel hradu Leštno (Líšno), po jeho smrti majetek společně drželi jeho vdova Markéta ze Zvířetic a jeho synové Ondřej, Hašek, Beneš a Václav z Dubé odjinud z Leštna. Později zůstalo Leštno Václavovi, Ondřej seděl na Peclinově a Beneš na hradě Kozlé (Kožlí).

            V roce 1391 měl na Chvojínku (Chvojenci) dvůr Jakub syn Sulíkův, téhož roku bez dědiců „sešel“. Také Pešek Kolouch tu měl nějaký statek. Od téhož roku ke kostelu podávala Přiba, vdova po Vilémovi, majitelka tvrze.

Od roku 1391 byl farářem v kostele svatého Václava na Chvojínku Jan, prve kaplan ve Zbraslavicích, až do roku 1394, dále pak Tomáš, prve farář ve Všebořicích. 150)

V roce 1391 po smrti Jana z Kostelce (syn Jana ze Rzavého) se o Kostelec pře kněz Ješek, probošt od Všech svatých na Pražském hradě, jemuž právo na Kostelec postoupil Mikuláš ze Šestlic a zvíkovský purkrabí Zachař ze Šlovic.

V kostele v Ledcích byl farářem Jan z Bystřice (místo Mořice z Říčan).

Od roku 1393 drželi hrad a statek Týnec nad Sázavou otec Oldřich Lešanský - Medek z Valdeka, z větve někdejších Buziců (do roku 1432) a jeho syn Zdeněk.  Oldřich z Lešan se synem Zdeňkem odkázal týneckému kostelu svatého Šimona a Judy 4 kopy ročního platu pojištěné na vsi Chlístově.

        Ke kostelu na Chvojně držel podací právo pan Ondřej z Dubé seděním na Kožlí, který svolil, aby si zdejší farář Mikuláš s kaplanem Zbraslavským knězem Janem faru vyměnil. Stvrzeno dne 16. 10. 1393.

1394 – 1399

            V roce 1394 se Chlístov uvádí jako in Chystow a Nespeky jako Nezpyek.

            V roce 1394 Zdeněk Lešanský (Medek z Valdeka) poukázal kostelu týneckému 4 kopy ročního platu zapsaného na vsi Chlistově (u Teletína?).

           V roce 1394 věnoval kostelu v Týnci plat z vesnice Chlístov Zdeněk panoš z městečka Vladislavice (Václavice). Jan z Hardek, držitel hradu Kostelec,  věnoval kostelu v Týnci roční důchod 5 kop grošů českých.

Z roku 1394 je první zmínka v erekčních knihách o obci Chářovice a uvádí se jako Charzowiecz et Podiehus.

            V roce 1394 majitelka tvrze ve Chvojenci Příba, vdova po panoši Vilémovi z Chvojence, učinila se zdejším farářem „nějakou“ směnu.

V roce 1394 seděl na tvrzi v Pomněnicích Rudolf.

V roce 1394 zemřel majitel konopišťského panství Zdeněk ze Šternberka syn Zdeslava ze Šternberka.

Dne 8. 5. 1394 vyvrcholila nespokojenost českých pánů s vládou krále Václava IV. (vládl 1378 – 1419) a král byl v Králově Dvoře u Berouna zajat. Vězeň přenocoval (uvězněn byl) v malé místnůstce v severovýchodní věži na Konopišti, bylo to, když byl vezen českými pány do zajetí na hrad Wildberk v Rakousích. Dodnes se této věži říká „Václavka“.

Dne 20. 11. 1394 je za svědka na listině kostela Chvojenského podepsán Mikuláš z Teletína.

            V roce 1395 Přísnak z Poříčí a Ledců společně se svými syny Zikmundem a Přísnakem se přeli s Benešem z Dubé o podací právo ke zdejším kostelům, při vyhráli. Beneš z Dubé byl dědicem a nástupcem nebohého Zbyňka z Poříčí. Podle toho by byla část Poříčí připadla ke Kožlí. Syn Přísnaka – Václav z Ledců byl farářem v Poříčí.

           Arnošt z Ledec a jeho bratr Ctibor z Ledec drželi spolu s Albertem, synu po nebožtíku jeho bratrovi Bohunkovi, spolu s dětmi po bratru Mstišovi část vsi Čerčan.

Dne 5. 10. 1395 zemřel Přísnak z Ledců, po něm drželi Ledce synové Přísnak a Sigmund z Ledců. Před smrtí otec věnoval ke kostelu zdejšímu svatého Bartoloměje v Ledcích plat v Březci a 3 kopy grošů úroku. Zdá se, že zanedlouho potom zemřel a jeho další syn Zikmund vzav si díl peněz a se usadil kdesi u Karlštejna (zemřel v roce 1420 a je pohřben v kostele u svatého Tomáše v Praze). Třetí syn bezpochyby Václav se stal roku 1395 farářem v Poříčí (v roce 1408 podával faráře do Ledec), po smrti Ondřeje, v Balkovické (východní část Poříčí nad Sázavou u vtoku potoka Bystrá do řeky Sázavy) faře (nyní část Poříčí nad Sázavou). Čtvrtý syn Jan z Ledec se v roce 1416 ujal části Pyšel.

           V roce 1395 zemřel Jan z Kostelce a na hrad táhl se Mikuláš z Šeslic.

            V roce 1395 zemřel majitel dvorce Mikuláš z Bukovan, dne 5. 10. byl v Mladé Vožici jeho poplužní dvůr provolán jako spadlý na krále. O majetek se však ucházel kněz Václav z Bukovan, jak pro sebe tak pro sirotka Mikuláše, syna blíže neznámého Mikuláše z Benešova. Král Václav IV. věnoval dvůr Václavovi a Mikulášovi (do desek zemských vloženo dne 26. 2. 1396).

V roce 1396 po Petru z Bukovan byl oltářníkem v kostele na Chvojně Pavel, prve farář v Pravoníně, poté Jan, prve farář v Hradišti, pak Jan, prve farář v Chotovicích, a pak Mikuláš, prve farář v Hlasivě, až do roku 1397. Od roku 1396 vedl duchovní správu v Benešově Jaxo, děkan ve Staré Boleslavi, až do roku 1398. Dále pak Jan z Velkého Oldřichova (viz. Léta 1379 až 1382).

Zbyněk z Poříčí, potomek Bohuňka z Poříčí, prodal 3 usedlosti v Poříčí Benešovi Libounovi z Dubé, který je později připojil ke Kožlí.          

V roce 1397 je bývalé městečko Nespeky zmiňováno jen jako ves (měla dva názvy Nespeky a Návsí, in villa Nezpieki alias Nawsye).

V roce 1397 byl farářem v kostele svatého Václava na Chvojínku Václav, poté Vojslav (1398 až 1402). 150)

            V roce 1397 majitelka tvrze na Chvojínku paní Příba zemřela. Po ní od roku 1398 se stal majitelem její syn Myslibor z Chvojence (majitel druhého statku, první statek patřil Vilémovi).

V letech 1398 až 1399 byl oltářníkem v kostele na Chvojně Bohuněk, prve farář v Olbramovicích.

            V roce 1398 Albert ze Šternberka měl podací právo ke kostelu Benešovskému a u oltáře svatých apoštolů založil s příjmy 8 kop grošů nové kaplanství. Současně ustanovil při něm kněze Jana, syna Ondřeje z Vlašimi.

            V roce 1398 se připomíná na Chvojenci (Chvojínku) Myslibor z Chvojence syn Příby a Viléma panoše z Chvojence.

V roce 1398 dobrodinec farního kostela v Benešově společně s bývalým Benešovským farářem Prokopem, který byl tohoto roku farářem kostela svatého Ducha v Hradci Králové, založil v tomto kostele při oltáři svatých apoštolů a svaté Doroty kaplanství s obvyklými tehdáž příjmy 8 kop grošů. V letech 1398 až 1408 byl oltářníkem při tomto 1. oltáři Hanek (Hanco, Jan).  Při 2. oltáři Panny Marie pak František (do roku 1418). 150)

V roce 1398 Jašek Spryna z Dnespek daroval kostelu v Ledcích roční důchod jedné kopy grošů s podmínkou, aby čtyřikrát do roka po suchých dnech slouženy byly tři mše svaté. 150)

V roce 1398 svářili se i nadále o hrad Kostelec, jakož i o celé dědictví po Janovi Chvalovi ze Rzavého (z Kostelce) kněz Ješek (Jan), probošt ode Všech Svatých a Zachař ze Šlovic (Stovic), purkrabí na Zvíkově. Královým kázáním rozsoudil je Prokop, markrabí Moravský, který přiřkl dne 13. 6. právo na Kostelec knězi Ješkovi (Janovi) a Mikšovi (Mikuláši) ze Šeslic. V roce 1399 Mikuláš z Šeslic postoupil práva svého Janovi proboštovi Všech Svatých na hradě Pražském.

V roce 1399 podával Oldřich a Zdeněk Medek z Valdeka (Lešanský) nového faráře Kuneše, původně farář v Bělici, ke kostelu Týneckému. V tomto roce Oldřich zemřel a samostatným majitelem Týnce se stal Zdeněk.

V roce 1399 se Bukovany uvádí jako villa Bukowany.

            V roce 1399 křížovnický velmistr Zdeněk svolil v květnu k výměně far mezi plebánem Ondřejem (farář v letech 1378-1399) z václavické fary a mnichovickým plebánem Adamem, jenž se stal novým plebánem václavickým (až do roku 1402). 150)

            V témže roce získává hrad Kostelec v držení Filip Laut (Lauth, Louta) z Dědic, nejvyšší lovčí Království českého, a to koupí od Jana, probošta u Všech svatých na hradě Pražském, který hrad prodával jakožto vykonavatel poslední vůle řečeného Chvala. Tento Jan zajistil kostelu onen roční důchod 10 kop (viz rok 1399) s tím závazkem, aby farář každého téhodne sloužil dvě mše svaté za duše Hanuše z Hardeka a za Chvala ze Rzavého, a mimo to aby každého roku byly konány tři anniversaria (výroční mše ve výroční den jejich smrti).

V roce 1399 vykonával duchovní správu ve farním  kostele v Kostelci nad Sázavou (stával pod hradem) farář Václav.

           Oldřich z Lešan se synem Zdeňkem podávali nového faráře týneckému kostelu svatého Šimona a Judy.

Dne 13. 7. 1399 bylo v rámci příměří v domácí válce zastaveno krve prolévání a plenění a bylo zvoleno po osmi „rozsudích“, kteří měli v Benešově „nález a pokoj o všecky věci dle přísah již dříve domluvených“. O nálezu však není nic známo a „země ještě dlouhý čas nevešla v požívání pokoje“.

V letech 1399 až 1401 byl oltářníkem v kostele na Chvojně  Zdimír, prve farář v Šebířově. Poté Jan, syn Bohuňka, řečeného Salač z Mezilesí.

V roce 1399 přišel z Bělic do Týnce farář Kuneš. Zemřel v roce 1400 a jeho nástupcem se stal Jindřich z Ostromeče (do roku 1415).

Roku 1400 vykázal Zdeněk Kostka z Postupic klášteru Benešovskému 10 kop ročního důchodu, aby si bratří z něho kupovati mohli sukno na roucha řeholní. 150)

            Od roku 1400 podával Zdeněk Medek z Valdeka nové faráře Jindřicha z Ostromeče v Týnci (do roku 1415, pravděpodobně potomek majitelů hradu Ostromeč).

            Koncem 14. století se zhoršovalo postavení drobné šlechty, proto část šlechticů hledala v polovojenských, vojenských a pololoupeživých skupinách. Okolo zemské cesty vedoucí kolem Benešova řádila loupeživá tlupa Jana Zúla z Ostředka, který se zmocnil hradů Komorní Hrádek a Dubá v Posázaví, z nichž si učinil základnu pro své výpady.

14. století

        Ve starých letopisech se obec Tisem uvádí jako svobodnická, byla vlastně stráží hradu Kožlí a za služby k ochraně hradu byla prosta jiných povinností. Hrad byl vystavěn na místě méně chráněném, proto musely být jeho přední stráží vesnice Chvojen a Tisem, neboť z této strany byl nejvíce dostupný. K vlastní obraně hradu mimo hradeb sloužily dva příkopy, které se naplňovaly v případě nebezpečí vodou z rybníků, těmi protékal na straně jižní „Janovický potok“ a na straně severní „Tisemský potok“. Na jižní straně u hradu je dosud patrná hráz a výše byl další rybník (dnes je zde dům č. p. 16). Na „Tisemském potoce“ to byl rybník u hradu (dosud zbytek hráze), rybník v Tismi (kolem postavena vesnice), zbytek hráze je mezi č. p. 9 a 29, za Tismí (za č. p. 3) rybník „V Rybníčkách“ a rybník „Michovec“. Rybníky patřily panství a páni si u rybníků budovali panské chalupy – majitelé/služebníci opatrovali rybníky.

         Z této doby jsou nástěnné malby v apsidě i lodi gotického kostela svatého Petra a Pavla v Poříčí nad Sázavou.

         V Týnci nad Sázavou vznikla v podhradí „zatýněná“, tj. opevněná ves. Hrad byl rodem Medků z Valdeka přestavěn – nová kamenná hradba s baštami, k ní přistavěné nové kamenné objekty (základy patrné v budově bývalé továrny na kameninu a v prostorách zbořené kaplanky).

             V 15. století ptřily Kouty k hradu Kostelec a Poříčí k Ledcům.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář