Rok 1762 až 1775

1762 – 1768

 V letech 1764 až 1768 proběhlo v Čechách I. vojenské mapování – josefské (v letech 1780-1783 pak rektifikace). Úročnice se psal jako Aurocznitz a měla 12 usedlostí (čp. 1 až 6, 8, 9, 11 až 14).

1759 - 1772

 Správkyní rozsáhlého panství konopišťského včetně panství týneckého a benického se stala po předčasné smrti Františka Václava, jeho vdova Marie Anna, rozená z Klenového a z Janovic, která se stala poručnicí nezletilého dědice Františka Josefa hraběte  z Vrtby (*1759 - †1830). Ředitelem panství se stal Josef Ignác Schiller, jenž proslul jako bezohledný vykonavatel panských rozkazů a „nelidský vydřiduch“.

 Postavení konopišťských poddaných se neustále zhoršovalo, zvláště když v letech 1770 až 1772 prošla i zdejším krajem vlna hladu, způsobená neúrodou a v jejím důsledku i drahotou. Situace se o mnoho nezlepšila ani později, zvláště když panské nároky, zejména na robotu, stoupaly, až dosáhly nesnesitelné výše. U sedláků to znamenalo tři dny týdně s potahem a dva dny pěšky, v době letních špičkových prací přibývala ještě další pěší robota, takže v týdnu dosahovala až dvanácti denních robotních jednotek.

1775

 Proto není divu, že i na Konopišťsku došlo v roce 1775 (v úterý 18. 7. 1775) k velkému nevolnickému protifeudálnímu povstání (tzv. letní fáze povstání). Srocení sedláci z panství konopišťského, pyšelského a ze statku Bedrč (patřil Benešovu) v počtu 300 až 800 táhli ke Konopišti. Před zámkem se zástup zastavil a delegace o 12 členech byla vyslána jednat v kanceláři s direktorem Schallerem. Hraběnka O´Kellyová nebyla přítomna – z hlášení plukovníka Wulffena z 20. července o konopišťských událostech víme, že byla 17. července na zámku v Osečanech, kde se s ní při své vizitační objížďce po detašovaných dvou jednotkách setkal. Od ní věděl, že v noci z 16. na 17. července dostala od někoho z krajského úřadu zprávu, že se srotili konopišťští sedláci (k nim se přidali i někteří z kraje Kouřimského) – mělo jich být několik set, měli prý v úmyslu se dostat do zámku, prý udávali, že nechtějí robotovat. Jaký byl konečný cíl hraběnčiny cesty, zda jen Osečeny, kde pobýval vysoký vojenský důstojník (generál-major) František Lanjus, hrabě z Welenburgu, u něhož by snad mohla získat pomoc proti vzbouřencům, nebo stanoviště nějakého aktivního vojenského velitele, nelze dnes rozhodnout. Nakonec se ukázalo, že Lanjus sám v této situaci musel požádat o vojenskou asistenci pro sebe – Wulffen mu zajistil 20 vojáků ze Sedlčan. Současně vyhověl plukovník stejné žádosti hraběnky O´Kellyové, zařídil, aby bylo do Konopiště posláno ze Sedlce 26 vojáků s důstojníkem. V době vyjednávání neměl direktor příliš pevnou pozici. Ochrannou posádku zámku tvořilo pouze několik panských myslivců a hajných a čtyřčlenná vojenská posila, narychlo přivolaná v posledním okamžiku z Benešova. Nechtěje vyhovět povstalcům ani částečně podle tajného pokynu, musel usilovat už jen o to, aby získal čas, než by se dostavila další vojenská posila, pro kterou již před polednem poslal do Vlašimi. Snad také věděl, že má přijít vojenská pomoc, o kterou na Osečanech žádala hraběnka. Když delegáti neúspěšně žádali zmírnění vrchnostenských břemen, začal je Schaller odkazovat na nepřítomnou hraběnku, aby měli strpení, že za ní poslal, jak ona rozhodne, že se stane. Delegáti odešli s nepořízenou. Zástupy před zámkem se však neuklidnily. Rozlícení povstalci začali vyvolávat direktora, aby přišel mezi ně a zodpovídal se ze své nelidskosti. Padaly i nadávky a výhružky, nebudou-li požadavky splněny. Protože však direktor mezi dav nevycházel (podle kronikáře dal „uzavřít vrata svého příbytku“), není divu, že se vynořil záměr dostat se k němu násilím a zapíraný patent, si vyzvednout (prý vědí, kde je uložen). Získat domnělý patent, jenž měl podle představ vzbouřenců obsahovat úplné zrušení poddanství a veškeré roboty bylo nyní hlavním cílem celé akce. Dav podrážděný neochotou se chystal vyvrátit vrata a okenice, dokonce prý chtěli vniknout do oken po žebřících. V tom došla očekávaná posila stráži. Nebyla velká, asi jen 3 vojáci, proto se vzbouřenci nebáli jim překážet v přístupu k zámku. Napadli je, tloukli holemi a snažili se jim vyrvat zbraně. Vojenská stráž zámku přistoupila k oknům a vystřelila jen naslepo, aby nahnala útočníkům strach. Vojsko mělo totiž přikázáno nezačínat násilím. Než situace již byla tak vyhrocená, že tento pokus selhal, dav odpověděl na střelbu posměchem. Nyní zasáhli panští myslivci. Vypálili do lidu naostro. Účinek byl ihned patrný – 5 vzbouřenců bylo na místě mrtvo a 12 těžce zraněno. Překvapený zástup se však nerozprchl, pouze se stáhl z dostřelu. Povstalci se zřejmě radily, co počít dále. Posádka v uzavřeném zámku, ač měla proti rebelům převahu ve střelných zbraních, nebyla početně tak silná, aby se mohla odvážit snad výpadu a zástup docela rozprášit. Bylo tedy rozhodnuto položit se v bezpečné vzdálenosti od zámku a vyčkat tu přes noc. Někteří radili, aby menší skupina (asi 80 mužů) táhla na sousední zámek Tloskov, leč z návrhu sešlo. Patrně už ve středu 19. července ráno nebo dopoledne dorazila další posila. Byla to jednotka z callenburského pluku ze Sedlce – nepochybně výsledek opatření plukovníka Wulffena. Tito vojáci rázně vzbouřence rozehnali. Příštího dne, 20. července, byla do zdejší oblasti odeslána z Prahy další vojenská posila, prý 60 pěšáků a 20 kavaleristů. Tím byl na panství klid zajištěn. Celkem zemřelo sedm vzbouřenců, vesměs poddaných z okolních vesnic. Oběti – byli pochovány při zdi chvojenského hřbitova. Byli to: Vojtěch Chobotský z Černíkovic (51 let), Jakub Hanibal z Kozmic (45 let), Jakub Starosta z Přibyšic (48 let), Pavel Vnouček z Pecerad (53 let), Matěj Forman – Kubát z Chářovic (34 let), Tomáš Přeučil z Mrače (40 let) a Václav Platil z Řemenic (37 let). Jeden z houfů vznikl v Peceradech pod vedením, jedním ze strůjců rebelie, Hrušky z Pecerad (pod přezdívkou Hruška nutno rozumět Matěje Landu resp. Jandu, který držel v Peceradech přechodně grunt čp. 11 po Matěji Hruškovi, i na tomto selském gruntě vázla robota). Houf táhl na Konopiště přes Bukovany a Chlistov. Členem houfu byl i Pavel Vnouček z Pecerad čp. 21 (53 let), který patřil mezi zastřelené (padl 18.7.1775). Vnouček držel zakoupený grunt rozlohy 44 strychů rolí (13 ha) a luk na 4 vozy sena. V roce 1750 byl statek odhadnut na 105 kop. V roce 1773 z něho platil na státní dani 21 zlatých 35 krejcarů, stálého platu vrchnosti 4 zlaté 24 krejcarů, přediva odevzdával 1 libru, robota činila týdně 3 dny s potahem a 2 dny pěšky, kromě toho byla v době pilné polní práce v době od svatého Jana Křtitele do svatého Václava pěší robota zvýšena, po celý týden, a to při současné třídenní potažní robotě vždy též jedním robotníkem, ve zbývajících 3 dnech však dvěma robotníky, takže v celém týdnu musel grunt postavit k pěší robotě pracovníky vlastně na 9 dnů, s potažní to tedy činilo 12 robotních dnů v týdnu! Proto nemohl Vnouček hospodařit sám, kromě členů rodiny zaměstnával ještě čeledína a děvečku. Benešovští poddaní měšťané v pevné víře v nadřazenost svého společenského postavení povstalce spíše odsuzovali a žili v obavách před jejich vpádem do města. Nová robotní pravidla, úprava robotních sazeb (robotní patent), kterou po povstání nařídila Marie Terezie (dcera Karla VI.), znamenala úlevu i pro zdejší poddané. Robotní patent byl vydán 13. 8. 1775 a v září publikován v Berounském kraji.