Rok 1601 - 1602

 Na začátku 17. století se na konopišťském panství setkáváme v podstatě s pokračováním v někdejších poměrech, které jsou výše (rok 1599 - 1600) popisovány v souvislosti s údobím posledních Štern­berků a Arkleba z Kunovic. V úseku, který následoval po ukončení války, jež i do zdejšího kraje zasáhla velmi pronikavě už ve své první fázi a potom znamenala velké proměny v poměrech hospodář­ských i sociálních, můžeme sledovat za zcela jiné situace nesnadné a zdlouhavé úsilí o konsolidaci jak v panském hospodaření, tak i ve městě a na vesnici . Bylo to tím obtížnější, že se dálo i za časté­ho střídání majitelů, které účinnému napravování škod pomáhalo jen v některých směrech. Tento dosti složitý vývoj je nutno vylíčit většinou na základě původních pramenů. 

  V začátcích 17. století pokra­čovalo jednání o svobody vladislavického újezdu. V září 1601 vydal Rudolf II. příkaz, aby královský prokurátor za­hájil s Arklebem z Kunovic při o výplatu. Ani poté však nepokračovalo jednání před soudem rychle. Arkleb je protahoval, žá­daje často pod různými záminkami o odklad. Vyslancům podda­ných, prodlévajícím z toho důvodu v' Praze, tím působil nadbytečné výdaje. Koncem září 1601 se dokonce pokusil zastrašit poddané no­vým násilným činem. V nočním čase včele většího ozbrojeného zá­stupu svých poddaných z Benešova i z některých vsí přitáhl do Bu­kové Lhoty, tam zjímal několik obyvatel a odvedl je s sebou na zá­mek, kde je nutil k poddanství, vyhrožuje těžkými tresty, nebudou-li ho chtít uznat za pána. Mezi zatčenými byl i jeden z mluvčích sed­láků, Václav Krejčí ze Lhoty (Bukovské?). Ostatní předáci uprchli před výpravou do lesů a obávajíce se podobného osudu, vydali se opět dát Prahy se stížností ke královskému prokurátorovi. Rudolf II. hned také v osobním listě Arklebovi vyslovil svou nelibost nad tímto incidentem ke kterému došlo ještě před ukončením pře. Obě strany byly znovu na­pomenuty ke klidu.

 Pře o to, je-li vladislavický újezd skutečně zástavní královské zboží, jak pro to svědčily královské listiny, nebo dědičné zboží ko­nopišťské vrchnosti, se však ve skutečnosti nedokončila. Na začát­ku roku 1602 byla místo soudního rozsudku uzavřena mezi preziden­tem a radami královské komory na místě králově z jedné a Arklebem ze strany druhé zvláštní smlouva, podle které Vladislavičtí opět svůj zápas prohráli. Ve složité formulaci v ní stojí, že královský prokurátor obeslal Arkleba, aby předložil své důkazy „na dě­dičné královské zápisné, totiž na Vladislavice, na onen čas městeč­ko a již ves, kteráž nyní slove Vaclavice“, jakož i na ostatní vsi k ní příslušející (včetně Úročnice). Sám pak u soudu prohlásil, že má na místě krále k týmž vesnicím „vejplatou i jinak právo a spravedlnost“. Arkleb však stál na svém, že ty vesnice „od starodávna na paměť lidskou k statku konopišťskému náležely, dědičné byly, deskami zemskými se řídily a předešlí držitelé týchž dědin za dědictví jich užívali“, takže král nemá právo jejich výplaty - ať je nechá v jeho dědictví spupném a svobodném a upustí od jeho obeslání. A panovník skutečně Arklebovi vyhověl. S přihlédnutím k jeho věrným službám poručil, aby se upustilo od obeslání z výplaty i od královského práva na uvede­né vesnice a aby se uzavřela smlouva; podle které dá Arkleb císaři za jeho „právo a spravedlnost“ 8 000 kop grošů míšenských.

 Vladislavický újezd se tak stal ze zástavního majetku královské­ho spupným a svobodným dědictvím Arkleba z Kunovic a jeho dě­diců. Majestáty českých králů, svědčící pro svobody Vladislavických, měly být složeny do královské komory a zrušeny („neb se již touto smlouvou zdvihají, maří, kazí a v nic obracejí, nyní i na časy bu­doucí a věčné“). O tom, že skutečně byly symbolicky „v nic obráce­ny“, jak stanoveno ve smlouvě, svědčí jejich nynější stav pečeti jsou ustřiženy a listiny uprostřed prostřiženy; nebyly však zničeny úplně, po úředním aktu zůstaly v komoře. Vladislavických se ujal panovník ve smlouvě pouze závěrečným ustanovením, výzvou k Arkle­bovi, že se nesmí poddaným mstít za to, že si několikrát na něho stěžovali.

 Hned po prvních, zatím neurčitých zprávách, že Arkleb od císaře Vladislavice a přináležející vesnice (včetně Úročnice) asi koupí, došla k panovníkovi nová suplika od rychtáře a konšelů (přesně 11. 1. 1602). Znovu v ní poukazuji na své staré výsady, na výplatu ze zástavy Oldřicha z Kostelce, na to, že kromě úroku nemají být ničím obtěžováni a že mohou být poddanými pou­ze českého krále. Úpěnlivá prosba, aby císař nedopustil, aby je Arkleb zahubil, přišla však už pozdě. Ani další suplika, která došla k císaři koncem ledna a byla stejně úpěnlivě stylizována (... „neb bysme my ani hrdly svejmi tu bezpečni nebyli“...), už nemohla nic změnit. Poddaní totiž stále nechápali, že vlastně jediným zájmem krále, případně jeho komory o vladislavický případ byl zájem fi­nanční. Proto bylo-li možno staré právo výhodně prodat, musely ustoupit i případné ohledy na zájmy poddaných.

 Pro Arkleba z Kunovic bylo však dědičné získání Vladislavic ví­tězstvím draze zaplaceným. Také on zápasil s nedostatkem hoto­vých peněz. Konopišťské panství bylo prodluženo už za jeho před­chůdců, on sám se zadlužil mimo jiné také při stavební obnově zám­ku. Nemohl proto dodržet ani druhou splátku za Vladislavice. Snad není daleko od pravdy tvrzení, že právě pro tento nový dluh přišel nakonec o celé konopišťské panství. V r. 1602 požádal zemský soud o komisionální prodej panství, na němž vázlo přes 86 tisíc kop grošů míšenských.

 V roce 1602 vlastnila Týnec Dorota Hodějovská z Hodějova. (viz 1606).

 V roce 1602 se hrad Kožlí uvádí jako „zámek pustej, kterýž sluje Kozli“.

 V tomto roce se Chlístov uvádí jako Lacžniczy nonie rzeczenau Chlistow a Zbožnice jako ak Sbosnau Lhotu, nonie rz. Zboznicze.