Rok 1599 - 1600

 Na samém konci 16. století se opět vynořil spor o svobody vladislavického újezdu. Bylo to za Arkleba z Kunovic, který se více zdržoval na svých moravských statcích (Uherský Brod aj.), pone­chávaje správu Konopiště úředníkům. Jejich svévolný postup proti poddaným, zvýšené požadavky i přímé násilí vzbudily nový odpor obyvatel újezdu (včetně obyvatel Ouročnice) proti vrchnosti a probudily i snahu osvobodit se z tíživého poddanství, jak je k tomu opravňovaly staré výsady.

 První zprávy o lidových neshodách s panskými úředníky pocházejí sice až z října 1599, ale vysvítá z nich, že jednání se vleklo již delší dobu. Dne 22. října 1599 Rudolf II. opětovně vyzval Arkleba z Kunovic, aby "ty chudý lidi, protože sou se k nám o milostivou ochranu naši utekli, ani přítele jejich Mikuláše Buňku vězením, i jinak nižádným vymyšleným způsobem nestěžoval." To se totiž znovu utekli ke králi o ochranu "rychtář a přísežní městečka Vladislavic i s vesnicemi (včetně Ouročnice) strany ukrutenství úředníka konopišťského, je­hož obávajíce se odjíti museli." Supliku, kterou ke své stížnosti při první návštěvě podali panovníkovi, bohužel neznáme. Král ji dal poslat k vyjádření panu Arklebovi a současně ho žádal, aby byli Vladislavičtí zatím necháni na pokoji až do vyřízeni celé záležitosti. Jmenovaný Mikuláš Buňka, zřejmě právní poradce a důvěrník měšťanů, doručoval na Konopišti králův list. Zastihl v zámku pouze panského úředníka, hejtmana Jana Tětického z Šonova, jenž ho přitom zbil.

Arkleb neodpověděl ani na třetí list panovníkův. Meškal na Moravě, kam za ním hejtman královské rozkazy posílal. Hejtman, na kterého Buňka u krále žaloval pro nenáležité chování, byl obeslán do Prahy k zodpovídání. Ani on však nehodlal vyhovět obsílce, popíraje obvinění. Tětický chtěl snížit stížnosti Vladislavických tím že je obviňoval z pozdvižení proti vrchnosti. Nikdo jim prý neubližoval, ani vězením nebyli trestáni. Sám se však do Prahy do české kanceláře dostaviti nehodlal. Na nové královo poručení ho k tomu museli důrazně a osobně vyzvat oba krajští hejtmané, kteří přijeli na Konopiště v prosinci 1599. I

 Zda skutečně došlo k nějakému pozdvižení, případně jakého rozsahu nabyla neochota poddaných plnit požadované povinnosti, nedá se ze zachovaných zpráv vyčíst. Jisté je pouze, že se záležitost protáhla i do následujícího roku, kdy obě strany předstoupily s důkazy svého oprávnění: Arkleb s tím, že jde, o dědičné poddané; za­tímco se to Vladislavičtí snažili vyvrátit. O věci bylo zahájeno slo­žité řízení, k němuž byla jmenována v březnu 1600 šestičlenná vyšetřovací komise. K jednání byli předvoláni Arkleb se svým hejtma­nem, rychtář a konšelé z městečka i z vesnic, spolu s Mikulášem Buňkou; ale i probošt a děkan kapituly u Všech svatých na Hradě pražském. Účast kapituly byla zřejmým důsledkem nové taktiky strany vladislavické. Když totiž měšťané z dosavadního průběhu viděli, že jejich pozice nebude přes staré výsady; dostatečná, že patrně neprosadí úplné osamostatnění a povahu města králov­ského, chtěli se spokojit s vrchností církevní, která by snad nebyla tak obtížná, jako konopišťská. Že měli ke kapitule plnou důvěru, o tom svědčí to, že jí svěřili do úschovy své největší poklady, pri­vilegium Karla IV. a jeho potvrzení králem Jiřím. Kapitula také hned zvláštním přípisem panovníkovi se začala ucházet o to, aby byl vladislavický statek uznán podle, původního nadání Karla IV. pro královskou kapli za její zboží.

 Na zprávu, že Arkleb si vyžádal proti Vladislavickým zvláštní komisi, obviňuje je z pozdvižení a z rebelie, prohlásili zástupci ka­pituly panovníkovi, že hodlají proti Arklebovi uplatnit své nároky pořadem práva. Nežli však k tomu mohli přikročit, konala se zmí­něná komise, které se zástupci kapituly, jak se zdá, nezúčastnili. Vý­sledek komise (ve spisech nedochovaný) byl ohlášen české kance­láři a rozhodnutí ponecháno na uvážení panovníka. Bylo vydáno až v červnu 1600 a znělo pro Vladislavické velmi nepříznivě. Dne 16. června oznámila česká kancelář, že král po bedlivém uvážení spolu s nejvyššími zemskými úředníky vyrozuměl z relace komise, že Vladislavičtí jsou "vlastní a dědiční poddaní" Arkleba z Kuno­vic, který je má také zapsány v zemských deskách. Proti nim nyní panovník "přístně a pod skutečným neprominutelným trestáním" po­ručil, aby Arklebovi "jakožto dědičnému pánu svému ve vší náležité poddanosti stáli a víceji se takových neslušných a proti zřízením zemským těžce zapověděných věcí nedopouštěli". Také Arkleb má ovšem s nimi náležitě nakládat a již v ničem."mimo slušné a spra­vedlivé" jim neubližovat. Jak se zdá, privilegia, případně ohled, na nadání ke královské kaplí nebyly vůbec vzaty v úvahu. Jako Jediný důkaz, že Vladislavice patří Arklebovi, zřejmě stačilo, že jsou uve­deny, mezi ostatním příslušenstvím konopišťského panství v deskách zemských. Královo rozhodnutí bylo pak oběma stranám doručeno písemně. V listu určeném vladislavickým poddaným je znovu zdůrazněno, aby se proti Arklebovi "žádným puntováním a zprotivením více nedopouštěli", jinak by byli příkladně potrestáni.

 Zdálo by se, že tím mohl případ skončit. Ale ani po tak rozhod­ném odmítnutí se Vladislavičtí nevzdali deputace meškající v Pra­ze (členy byli rychtář Havel, Václav Bláha, Václav Krejčí ze Lhoty, Pavel; Vondřej a mlynář z Vladislavic) se nevrátila domů, ale znovu upozorňovala na útisk, jehož se přes královo napomenutí dopouštěli na bezbranných obyvatelích konopišťští úředníci. Obraceli se s pros­bami o intervenci na některé vysoké stavovské úředníky, zejména na nejvyššího kancléře Zdeňka Popela z Lobkovic, a začátkem červen­ce skutečně dosáhli toho, že byla věc znovu projednávána. Dokonce uvedené královské rozhodnutí, které už bylo doručeno Arklebovi úředníkovi muselo být vráceno (poněvadž toho '"slušné a uznalé příčiny, jsou pro kteréž ten reces zase navrácen býti má"). Jaké to asi byly příčiny, to vysvítá z listu Rudolfa II. krajským hejtmanům 19. července. Ačkoliv už v roce 1599 nařídil král pro­střednictvím krajských úředníků, aby se poddaným nedály žádné překážky v jejich „živnůstkách“ ze strany konopišťského úředníka, opět s nimi nynější úředník "nemírně zachází a jim v živnůstkách ubližuje". O Vladislavických se v tomto listě praví, že jsou v držení a v zástavě Arklebově. Zřejmě se teprve nyní podařilo obrá­tit pozornost vedle stížnosti na útisk i na právní podstatu sporu, přes nedávné záporné rozhodnutí. Z obšírné supliky, kterou podali králi delegáti 28. července 1599 vyplývá, že na Konopišti se vztah pan­ských úředníků k vladislavickým poddaným (přes královo napome­nutí) v poslední době ještě zhoršil. Úředníci Aleš z Břízy a Adam Šakal ubili na poli orajícího čeledína, syna Kateřiny ze Zbožnice, a pak ho svázaného pověsili na strom. Ouročnického mlynáře Ma­touše Brejlu svázali řemeny a odvlekli do vězení na Konopiště. Kro­mě uvedeného králova listu, napomínajícího vrchnost k umírněnosti, se však zatím ve věci nic nedělo. 

 Až začátkem září 1600 poručil prezident královské komory Vladislavickým, aby se společně usnesli vykonávat konopišťské vrchnosti "podělky a roboty, jako prve dělali". Proti tomu se však roz­hodně postavili všichni rychtáři a konšelé i všechna obec a poda­li krajskému hejtmanovi důkladné ohrazení (6. září. 1600). Dovídáme se z něho především zajímavé údaje o tom, jak postupně narůstaly požadavky na robotní práci. Za Adama ze Šternberka (téhož, proti němuž byly stížnosti v roce 1530), prý orali nebo jezdili s potahem jen "pánu na žádost z lásky, nebo od pána k sobě ochrannou lásku měli", jak zdůrazňují v přípise. A přitom dostávali dostatek jídla pro pracovníky i pití pro koně. Za další vrchnosti (Jana ze Šternber­ka a Anežky ze Šebířova, Adama mladšího ze Šternberka i nyní za Alžběty a jejího chotě Arkleba) už byly požadavky vyšší: všichni museli po několik týdnů orat u dvorů, vozit hnůj, ženy hrabat sena a příst plsti, a to bez stravy a krmení.

V době, kdy meškala v Praze zmíněná delegace, dopustili se pan­ští úředníci několika dalších násilností. Kromě ubití mladistvého oráče vnikli do příbytku jednoho z delegátů, Václava Krejčího v Bu­kové Lhotě a zabavili mu nějaké zbraně. Podobného násilí se do­pustili i ve mlýně zatčeného Brejly (mlynář z Ouročnice), jemuž pobrali větší počet ruč­nic, kuše, kordy aj., po dva týdny ho nechali ve vězení.

 Nový odpor Vladislavických přinesl posléze obrat v celém přípa­du. V královské komoře zřejmě převládlo mínění, že jde skutečně o zástavní statek a že by bylo možné využít odporu poddaných buď k výhodnému výkupu, nebo naopak ke zvýšení zástavní sumy. Úřed­ní postup byl ovšem neobyčejně zdlouhavý. Teprve začátkem listo­padu byl Arkleb obeslán k panovníkovi ve věci stížnosti vladisla­vických poddaných. Pro celkový postoj konopišťského pána je za­jímavé, jak např. v listě králi z listopadu 1600 mluví o Vladislavických důsledně jako o svých lidech poddaných, kteří se proti ně­mu pozdvihli (na rozdíl od zvyku Vladislavických označovat se obyvateli městskými užívá tu Arkleb úmyslně označení "ze vsi Vaclavic"). Ani potom však nepokračovalo jednání před komorním sou­dem rychle. Protáhlo se až do prvních let následujícího století.

 Zde je nutno se ještě zmínit o právním zajištění nadačního stat­ku města Benešov, z něhož se podle dobového zvyku snad ve všech tehdejších městech vydržoval útulek pro staré a nemocné osoby, tzv. špitál. Po­dobně jako městský statek tak i špitální majetek byl znovu zapsán do zemských. desek po neblahém požáru v roce 1541. Jako dědictví "k špitálu náležité" se tehdy vypočítává tento majetek: v Bohušicích (nyní Boušice) dvory kmetcí s platem, další dvůr v Poříčí, Mys­liči, Přibyšicích, ve Vatěkově dvůr pustý, dva mlýny pod Poměnicí ("sedí na nich Svatoš a Jan, platí dvě kopy grošů platu ročního"), mlýn pod Chlumem, dvůr v Bystřičanech (zaniklé někde u Pomě­nic), na němž seděl Jan Lisejka, platil 47 grošů a dvě slepice ročně, v Radošovicích tři dvory a místo pustě s platem; ostatní příslušen­ství bylo udáno jen hromadně jako dědiny, luka, lesy, potoky, ryb­níky se strouhami, jenom dvě louky (v Mysliči a u Ouštic) jsou vy­počteny zvláště. To vše měl benešovský špitál už "od starodávna", jak to bylo svého času s povolením královským vloženo do starých desek jako odkaz Mikuláše a bratří z Poměnic, Martina z Hrušic (nyní Hrusice) a Markéty z Bystřiček, řečené Pátkové).