Jdi na obsah Jdi na menu
 


Okupace ČR - 1939

5. 11. 2007

Okupace českých zemí 15. března 1939 a vznik protektorátu Čechy a Morava znamenaly dovršení úsilí nacistického Německa o rozbití česko-slovenského státu. Protektorát podle výnosu říšského kancléře A. Hitlera z 16. března 1939 znamenal na mezinárodně právní úrovni útvar, který se lišil od všech dosud známých protektorátů. Na jedné straně zde byl deklarováno, že české země se stávají součástí území Velkoněmecké říše a vstupují pod její ochranu. Na druhé straně bylo výnosem zdůrazněno, že protektorát „jest autonomní a spravuje se sám.“  Tomu odpovídala struktura vlády a státních orgánů protektorátu, současně zde však byla zdůrazněna podřízenost protektorátní vlády zástupci říšského kancléře - říšskému protektorovi, kterému se jako zmocněnci říšského kancléře a vlády dostalo v protektorátu absolutních pravomocí, bez jeho souhlasu nesměly být v protektorátu vydávány nejen žádné zákonné normy, ale později ani správní normy obecnějšího významu.
Došlo ke vzniku dvoukolejnosti státní správy: protektorátním úřadům byly nadřazeny nově vytvořené říšské úřady německých Oberlandrátů (vrchních zemských radů), které spravovaly určitou část území protektorátu (jejich obvod činil 1-6 politických okresů). Tento stav umožňoval Němcům využívat protektorátní orgány k prosazování svých cílů, což se týkalo zejména arizace.
Protektorát neměl mezinárodní subjektivitu a jeho jediné vyslanectví v Německu bylo víceméně pouhou formalitou, jež měla sloužit jako zástěrka skutečného stavu. Ostatně oficiální německá publicistika později toto tvrzení sama potvrdila, když charakterizovala vztah protektorátu v Čechách a na Moravě a Německé říše ne jako mezinárodněprávní vztah, nýbrž jako státoprávní vztah, kde „protektorát je jednoduše provincie německé říše“.
V protektorátu však bylo diferencováno postavení obyvatelstva tohoto území, kde občané německé národnosti získali nadřazené postavení. Stejně jako ostatní obyvatelé Čech a Moravy získali práva státních příslušníků protektorátu, navíc se však dnem 16. března 1939 stali také říšskoněmeckými státními příslušníky.  Tím se na ně vztahoval zákon o říšském občanství z 15. září 1935, který v § 2, odst. 1 říká: „Říšským občanem je pouze státní příslušník krve německé  nebo příbuzného druhu, který svým chováním dokazuje, že jest ochoten i způsobilý věrně sloužiti Německému národu a Říši.“  Tyto předpisy se vztahovaly na protektorátní občany německé národnosti. Občané sudetských oblastí, které byly odtrženy od Československa již na podzim 1938, nabyli německé státní příslušnosti již říšským zákonem o opětném spojení sudetoněmeckých území s Německou říší z 21. listopadu 1938.

Praktická realizace říšské politiky v protektorátu se záhy dostávala do rozporu s původním výnosem z 16. března, jak tomu bylo např. s činností oberlandrátů, ale i německé tajné policie (gestapa), když původní výnos se s výjimkou protektora vůbec nezmiňuje o působení dalších říšskoněmeckých orgánů. 
Podíl sudetských Němců na správě protektorátu - pokud pomineme sudetské kraje připojené k říši, kde převzali postupně větší část vedoucích míst správního aparátu - zůstává poněkud ve stínu ambiciózního politika z řad někdejší SdP, státního tajemníka K. H. Franka, jenž se stal po říšském protektorovi jednou z čelných (od roku 1943 můžeme říci určující) osobností protektorátní politiky. Sudetští Němci se však zapojovali jako znalci českého prostředí zejména do práce gestapa, v jehož službách se aktivně zúčastnili perzekuce českého obyvatelstva a mnozí proslulí sadisté z gestapa se rekrutovali právě z jejich řad. Sudetští Němci se ovšem podíleli i na činnosti dalších říšskoněmeckých úřadů v protektorátu,  nemluvě již o okupovaném pohraničí, kde se přímo účastnili perzekuce zdejšího českého obyvatelstva.

2

Krátce po okupaci českých zemí byly aktivizovány všechny projekty na přípravu „konečného řešení“ (Endlösung) české otázky. Jejich finálním cílem, o kterém Hitler hovořil ještě před svým nástupem k moci, byla úplná germanizace českého prostoru i obyvatelstva. Nacisté vycházeli z premisy, že Čechy a Morava jsou starým německým prostorem, ve kterém Češi „nemají co pohledávat“. V tomto duchu vznikl již v létě 1939 návrh „Český problém“, vypracovaný zplnomocněncem německé branné moci u říšského protektora, generálem E. Fridericim na „zrušení“ českého společenství odstraněním jeho vedoucí vrstvy v tomto prostoru. Počítal s vystěhováním představitelů českého kapitálu, inteligence, Židů, dále s nasazením českých dělníků do německého hospodářství a s jejich postupným odnárodňováním v Říši, součástí byla i kolonizace českého území německými osadníky.  Na tento plán navazoval další, pro osud českého obyvatelstva potenciálně ještě osudnější plán, jenž vznikl v létě 1940 ve štábu vůdce sudetských Němců K. Henleina.  Podle něj měla být rozbita územní jednota protektorátu a jeho jednotlivé části měly být začleněny do sousedících německých žup. Říšský protektor K. von Neurath a státní tajemník K. H. Frank naproti tomu vypracovali dlouhodobější program germanizace, který předpokládal delší časovou perspektivu a zachování protektorátu. Směrodatné však bylo nakonec rozhodnutí A. Hitlera z počátku října 1940, kterým byl stanoven jasný cíl: „Poněmčení českomoravského prostoru germanizací Čechů, tj. jejich asimilací. Z asimilace je třeba vyjmout ty Čechy, o kterých jsou rasové pochybnosti anebo kteří mají k říši nepřátelský postoj. Tuto kategorii je třeba vyhubit (ausmerzen).“ 
Konkrétní plány realizace vůdcova rozhodnutí přišly s nástupem zastupujícího říšského protektora R. Heydricha 28. září 1941. Ten se ukázal být - vedle K. H. Franka - nejbezohlednějším realizátorem nacistické germanizační politiky v českých zemích. Na jeho příkaz vypracoval Hlavní rasový a osídlovací úřad v Berlíně studii, podle níž bylo možno 45% českého národa germanizovat, 40% bylo označeno za nevyrovnané míšence a 15% za osoby rasově cizí. Heydrich po svém nástupu ve svém projevu z 2. října 1941 formuloval další úkoly německé politiky v protektorátu jednoznačně: „Základní linie  však musí, ač nevyslovena, i při takovém jednání platit: tento prostor se jednou musí stát německým a Čech tady nemá už koneckonců co pohledávat.“ Realizace německé politiky měla probíhat formou poněmčení části českého obyvatelstva, část pak měla být přemístěna do východních oblastí či přímo do říše a část, která by se nechtěla podrobit germanizaci, měla být postavena ke zdi - tedy vyhlazena.
Tomuto cíli také odpovídaly metody, kterých Němci ve své okupační politice používali. Především prostřednictvím gestapa, německé tajné státní policie, se zaměřovali ve své perzekuci na všechny vrstvy obyvatelstva, které se odmítaly dobrovolně začlenit do „německého prostoru“. Vrstvou, proti které směřovalo hned několik úderů, byla především česká inteligence. Jedním z prvních byla akce „Albrecht I.“, uskutečněná počátkem září 1939, kdy v souvislosti s německým útokem na Polsko byla zatčena řada čelných představitelů českého veřejného i hospodářského života. Tím, že na místa zatčených Čechů přicházeli okamžitě Němci, si pak nacisté uvolňovali prostor pro rozvoj germanizační politiky. Dalším úderem bylo uzavření českých vysokých škol 17. listopadu 1939 a perzekuce českého studentstva, kdy bylo do koncentračního tábora Sachsenhausen posláno téměř 1000 studentů. 
Nedílnou součástí německé okupační politiky bylo i tažení proti české kultuře, vědě a umění. Hlavní úlohu plnila v tomto ohledu cenzura, která omezovala nejen periodický tisk, ale také neperiodické publikace. Byla vyřazována díla básníků a spisovatelů, jejichž jména se ocitla na indexu zakázaných knih. „Usměrňování“ se dotýkalo všech sfér kulturního života, byla zastavována činnost divadel, pečlivě „filtrována“ byla i tvorba filmová a malířská. Umělci pak byli i přímo perzekvováni a jejich jména se tak často objevovala na vyhláškách se jmény popravených osob.
Od počátku okupace nacisté postupovali s nelítostným terorem proti českému ilegálnímu odbojovému hnutí, jenž vyvrcholil vyhlášením prvního stanného práva po nástupu R. Heydricha v září 1941. Byly zřízeny německé stanné soudy, které se vymykaly jakékoli kontrole i ze strany nacistických justičních orgánů. Výsledkem jejich činnosti bylo 486 rozsudků smrti nad českými vlastenci a 2 242 jich bylo posláno do koncentračních táborů. Nacistům se podařilo těžce zasáhnout domácí odboj, současně byl masovým zatýkáním rozbit i další symbol českého národa - sokolská organizace. Po uzavření vysokých škol přišly na řadu i školy střední, které byly pod nejrůznějšími záminkami postupně uzavírány.
Novou příležitostí ke krvavému útoku proti českému obyvatelstvu se stala odveta za atentát na Heydricha 27. května 1942. Opět byla uplatněna teze likvidace nepohodlných „vzpurných“ vrstev českého obyvatelstva, k níž znovu posloužily stanné soudy, které jen na podkladě seznamů osob, předložených gestapem, vynášely rozsudky smrti. Tak gestapo za spolupráce německé tajné služby (Sicherheitsdienstu) znovu zasáhlo proti české inteligenci. Mementem zůstává vyhlazení českých obcí Lidice a Ležáky, které mělo posloužit k zastrašení českého národa. Výsledkem druhého stanného práva bylo zatčení 3 188 Čechů, z nichž bylo na základě rozsudků stanných soudů 1 357 zastřeleno.  K těmto obětem přistoupila řada dalších Čechů, kteří byli jako důsledek atentátu bezprostředně likvidováni v koncentračních táborech, takže odhad obětí se pohybuje kolem 5000. 
Další konkrétní formou realizace nacistické germanizační politiky se stalo vysídlování celých oblastí v českých zemích. Již 6. března 1940 bylo na poradě německých zemských radů (Oberlandrátů) stanoveno vytvořit tzv. německý zemský most od severu k Praze, tzn. poněmčit území mezi Prahou a Litoměřicemi, dále vytvořit německou přehradu vedoucí přes Prahu, Brno, Olomouc až k Ostravě, přičemž se počítalo i s německou oblastí na Jihlavsku. Na jižní Moravě chtěli nacisté osídlovat oblasti jižně od Brna a tak je propojit s rakouskými župami. Český národ měl být tak postupně rozdělen do malých izolovaných celků a v budoucnosti asimilován německým živlem. V praxi byla tato politika zahájena nejprve rozšiřováním stávajících vojenských cvičišť v oblasti Milovic a Brd, poté se v roce 1942 rozeběhla největší vysídlovací akce v českých zemích. Při ní bylo v několika etapách vysídleno či přestěhováno na 65 obcí s více jak 30 000 obyvateli z oblasti Benešovska, Neveklovska a Sedlčanska, aby Němci z tohoto ryze českého území vytvořili cvičiště zbraní SS (SS-Truppenübungsplatz Böhmen), na němž platily jen říšskoněmecké zákony.  Obdobnou akci provedli v letech 1941-1945 také na Moravě, kde v oblasti Vyškovska, Boskovicka a Prostějovska vystěhovali 33 obcí, které muselo opustit přes 18 000 obyvatel. Od roku 1941 Němci uplatňovali také rozptýlené usídlování německých kolonistů v českém území. Jen do konce roku 1942 uchvátili za tímto účelem 1600 zemědělských podniků  s 30 000 ha půdy.
Samostatnou kapitolou německé okupační politiky byla genocida židovského obyvatelstva protektorátu, tedy to, co Němci nazvali „Endlösung der Judenfrage“, konečné řešení židovské otázky. Na počátku okupace žilo v protektorátu asi 120 000 osob židovského vyznání. Z nich se asi 30 000 podařilo zachránit často jen holé životy a - více či méně legálně - opustit protektorát. Zbytek se stal terčem perzekučních opatření, které měly za cíl vyřadit židy z české společnosti. Ke „konečnému řešení“, jak nazvali Němci systematické vyvražďování židovského obyvatelstva, přistoupili Němci po nástupu R. Heydricha na podzim 1941, kdy nejprve byla část židů z českých zemí odsunuta do ghett mimo protektorát, poté bylo v listopadu 1941 zřízeno židovské ghetto v městě Terezín, které se však stalo pouze přestupní stanicí na cestě do vyhlazovacích táborů, zejména otřesně proslulé Osvětimi-Březinky (Auschwitz-Birkenau). Obětí nacistické zvůle se stalo na 80 000 židů, kteří žili na počátku okupace v českých zemích. 
Německá rasová perzekuce se obracela i proti cikánskému obyvatelstvu, které bylo od roku 1942 soustřeďováno v táborech v Letech a v Hodoníně. Odtud - stejně jako v případě židů z Terezína - byly v letech 1942-1943 vypravovány transporty do Osvětimi, kde 90 % zavlečených zahynulo.
Německé germanizační snahy nejpronikavěji zasáhly české pohraničí, okupované Němci na podzim 1938. Po mnichovském diktátu uprchlo nebo bylo vyhnáno do českého vnitrozemí přes 120 000 osob. Podle odhadu tak zde zůstalo přes 420 000 osob české národnosti. Germanizace zde postupovala rychleji a účinněji, než později v protektorátu. Hned po okupaci bylo české obyvatelstvo zbaveno všech politických a národnostních práv. Zanikly české politické strany a organizace, později byly rozpuštěny a zakázány i spolky. Hlavním prostředkem germanizace v ekonomické a sociální oblasti se stal zábor zemědělské půdy, když českým obyvatelům bylo zabráno na 100 000 ha, z toho 80 000 v sudetské župě. Stejně tak nacisté ovládli i český průmysl na tomto území.
Obrat ve II. světové válce přinesl do systému nacistické okupační politiky změny. Prvořadým zájmem Berlína se stalo udržet v českých zemích klid a zabezpečit plné využití jejich hospodářského potenciálu ve prospěch válečného hospodářství. Na základě Hitlerova provolání vyhlásil ministr propagandy J. Goebbels 30. ledna 1943 totální válku a K. H. Frank modifikoval její hlavní zásady na český prostor. Základní heslo - vše pro vítězství Říše - muselo být naplněno a současně se neměl užívat masový teror s širokou publicitou, který by vzbuzoval nežádoucí odpor českého obyvatelstva. Elementární premisy německé okupační politiky však zůstaly zachovány: jak vyplývá z nařízení velitele  policie a Sicherheitsdienstu z ledna 1943, měly být vytvořeny zvláštní seznamy osob politicky podezřelých a nespolehlivých z kruhů „jak inteligence, tak i dělnictva, jakož i rodinní příslušníci osob, jež byly v dřívějších řízeních stanných soudů odsouzeny či zastřeleny, neboť na ně je nutno se dívat už předem jako na osoby s nepřátelským postojem“.  V případě stávek a sabotáží měly být osoby z řad inteligence a příslušníků popravených zajištěny a v rámci „zvláštního řízení“ (Sonderbehandlung) bez soudu popraveny. Tak měl pokračovat proces nastíněný Heydrichem, proces, v němž měl být  český národ „očištěn“ od těch, kteří podle nacistických měřítek nebyli ochotni podřídit se germanizaci. Ačkoliv tak navenek již nebyly nacistické plány na germanizaci českého prostoru zdůrazňovány, přesto zůstávaly konstantou, když K. H. Frank ještě v březnu 1944 zopakoval zásady svého memoranda z roku 1940, tedy změnu národnosti Čechů rasově vhodných, dále vystěhování rasově nepřijatelných Čechů a znovuosídlení uvolněného prostoru „německou krví“. Frank v projevu mj. prohlásil: „Čech musí být veden a musí se mu vládnout, a to pevnou rukou, ale spravedlivě. Nesmí být propuštěn z odpovědnosti, nýbrž musí jí být  plně zatížen. Když zklame, musí se tvrdě zakročit.“  Německému cíli konečného řešení české otázky odpovídalo i upravené postavení říšské správy, kde bylo 20. srpna 1943 zřízeno německé státní ministerstvo pro Čechy a Moravu, tedy akt, který lze chápat jako další krok k inkorporaci protektorátu do říše. V jeho čele stanul jako státní ministr K. H. Frank, jenž se tak stal přímým členem Hitlerova kabinetu.
V rámci válečného úsilí Němci aktivizovali totální nasazení českého obyvatelstva v Říši, kam byly odesílány celé ročníky české mládeže (1918, 1919, 1920, 1921), aby nejen pracovaly na nucených pracích v německém válečném průmyslu, ale byly nasazovány i v rámci polovojenských pracovních a technických služeb (Luftschutz, Technische Nothilfe apod.). Celkem bylo na práci do Říše z českých zemí odesláno na 600 000 osob.
Růst odporu proti německým okupantům na konci roku 1944 a počátkem roku 1945 přinesl německou odvetu v podobě rozsáhlých protipartyzánských akcí, které se většinou obracely proti civilnímu obyvatelstvu. Německá jagdkommanda vypalovala celé obce nebo jejich části (Javoříčko, Prlov, Ploština a další) a vraždila jejich obyvatele za pomoc partyzánům. Vrcholu dosáhl tento teror v posledních týdnech, ba dnech války v dubnu a květnu 1945 při potlačování českého květnového povstání.
Celkové válečné ztráty Československa ve 2. světové válce se odhadují na 340 000 Čechů, Slováků a Podkarpatských Rusínů. Tento počet zahrnuje hlavně muže, ženy i děti zahynulé v německých káznicích, koncentračních táborech a při pochodech smrti, osoby předčasně zemřelé na následky zhoršených životních podmínek, zejména v protektorátu; civilní oběti bombardování a postupu fronty přes československé území; osoby popravené při německých represivních akcích; osoby padlé v přímém boji s nepřítelem na různých frontách, během partyzánských akcí, v průběhu Slovenského národního povstání 1944 a Květnového povstání 1945. Z tohoto počtu absolutní většinu - 272 000 - tvoří oběti židovské perzekuce.
Neméně tíživým důsledkem německé okupace byly i ztráty hospodářské. Československé válečné škody činily ve svém úhrnu 19 471 600 000 USD, tj. 307 457 400 Kč, z toho na poválečné reparační konferenci v Paříži v roce 1945 byla uplatněna částka 11 583 500 000 USD, dodatečně byly pak vyčísleny škody další, spočívající ve ztrátě pracovních sil na nucených pracích v říši, pracovní síle vynaložené pro říši, ztráty v důsledku snížené pracovní schopnosti, ztráty v důsledku invalidity a v pohledávkách vůči říši a jejím podnikům. Uvedené válečné škody nebyly prakticky vůbec nahrazeny. Československo obdrželo v rámci válečných reparací od Mezispojeneckého reparačního úřadu v Bruselu a vrácením zabaveného československého majetku jen 91 300 000 USD, což činí necelého 0,5% požadované částky válečných reparací.


3

Okupace českých zemí přinesla na jedné straně zklamání, beznaděj a rezignaci, na druhé straně však vzrůst antiněmeckých nálad, které se staly živnou půdou pro vznik - a to je nutno zdůraznit - protiněmeckých (v počátečním období s výjimkou třídně orientované KSČ) odbojových organizací. Byl to spontánní výraz vzdoru, který přinesl vznik izolovaných, postupně se spojujících skupin, které se soustřeďovaly do organizací na bázi politické (Politické ústředí) či profesní (Petiční výbor Věrni zůstaneme /PVVZ/ či vojenská organizace Obrana národa). Toto soustřeďování vyvrcholilo počátkem roku 1940 vytvořením vrcholného odbojového orgánu - Ústředního vedení odboje domácího (ÚVOD).
Zprvu umírněný postoj českého domácího odboje (zvláště levicových vrstev) k poválečnému řešení sudetoněmecké otázky na počátku německé okupace byl v důsledku brutální německé perzekuce rychle zatlačen do pozadí. V rámci Politického ústředí vznikla již v roce 1939 právní komise v čele s prof. Zdeňkem Peškou, která připravila memorandum o řešení menšinové otázky v osvobozeném Československu. Memorandum jasně hovořilo o nutnosti „zbaviti [se] těch, kdož se ukázali nespolehlivými a kdož dokonce pracovali na rozbití ČSR“, čímž mělo na mysli v prvé řadě sudetské Němce.   Tyto počáteční návrhy hovořily o výměně obyvatelstva (kde se mj. počítalo zejména se silnou českou menšinou ve Vídni), případně výměnou některých pohraničních výběžků se silnou německou menšinou. 
Stejně způsobem se vyjadřovali i představitelé dalších významných odbojových organizací. PVVZ stál na stanovisku, že „německá otázka musí být u nás tak či onak zlikvidována, Němci vyhnáni ze země a nepůjde-li to jinak, tedy že západ […] musí být postaven celonárodním povstáním před hotovou věc.“  Postupné sbližování jednotlivých odbojových organizací přineslo i sblížení jejich politických programů, v nichž otázka sudetských Němců hrála nezanedbatelnou roli. Již v létě 1939 byl připravován nástin společného programu PVVZ a Obrany národa, jehož body 5) a 6) hovořily o vývoji názorů na poválečný osud sudetských Němců:
„5) Německé státní občanství, udělené Hitlerem našim Němcům, bude jim ponecháno a budou proto posuzováni jako občané nepřátelského státu. Jen aktivní účastníci boje proti Hitlerovi budou moci žádat o udělení československého státního občanství.
6) Veškerý majetek německých příslušníků (tedy i našich Němců) bude zkonfiskován jako první splátka náhrady za způsobené škody.“
Podobně jako v okupovaném Polsku se nálady české veřejnosti radikalizovaly protiněmeckým směrem, přičemž ke stanoviskům odbojových organizací se muselo přizpůsobit i československé zahraniční vedení v čele s prezidentem E. Benešem. Benešovy počáteční umírněné představy o odstoupení části pohraničních území s početnou německou menšinou Německu, o výměně českého a německého obyvatelstva a případné federalizaci poválečného Československa ustoupily tváří v tvář stanoviskům domácích odbojových organizací. Stalo se tak zejména v souvislosti s uvažovaným vstupem sudetoněmeckých sociálních demokratů do československé exilové Státní rady v Londýně na podzim 1940. Výsledkem byla výměna telegramů mezi prezidentem E. Benešem a ÚVODem, kde se domácí odbojoví pracovníci - zejména vojáci z Obrany národa - tvrdě postavili proti umírněným variantám, které mj. předpokládaly vznik německých národnostních žup v poválečné ČSR.  Depeše ÚVODu z léta 1941 hovoří jasnou řečí: „Názor na řešení sudetské otázky se obecně upevnil a zradikalizoval. Podle obecného přesvědčení lidu musí být ČSR obnovena v historických hranicích a Němci vyhnáni.“
K osudu sudetských Němců jako minority se vyjádřil i program Za svobodu do nové Československé republiky, jenž byl přijat ÚVODem jako základní programové vyhlášení československého domácího odboje: „Národnostní poměry musíme upravit tak, aby byly zárukou proti tomu, co uvnitř státu spoluzpůsobilo pád první republiky... Rozhodně však nebude v republice místa pro ty Němce, kteří se jakkoli exponovali pro henleinovce nebo nacisty, přijímali od nich výhody atd.“
Radikalismus domácího odboje, zejména po rozbití a pozatýkání první garnitury jeho vedení v letech 1939-1940, vedl ve svých důsledcích k tomu, že se nevylučovala ani otázka kolektivní viny a zejména pak splývaly pojmy „nacista“ a „Němec“, „nacistický“ a „německý“.  České stanovisko k odsunu Němců je možno také chápat jako obrannou reakci na německé germanizační plány. „Trochu příliš brzy prozradili Němci svoje skutečné plány... Němci musí z našeho území pryč, stejně jako odešli z baltských států...,“ napsal v létě 1940 ilegální časopis V boj.  Později, zvláště pod dojmem hrůz tzv. heydrichiády, se stanoviska národního odboje ještě více vyhrotila. Např. v létě 1943 vzkazoval prezidentu E. Benešovi  bývalý ministr zahraničních věcí K. Krofta, jeden z představitelů ilegálního Přípravného revolučního národního výboru: „Každý Němec bude občanem říše a v žádném případě se nebude moci mísiti do věcí státu našeho. Jmění Němců bude konfiskováno a Němci souzeni za zločiny spáchané. Věrní Němci dostanou povolení k pobytu v zemi jako cizinci...“  V nekompromisním duchu bylo v roce 1944 koncipováno i programové prohlášení, pocházející ze stejných odbojových kruhů. K sudetským Němcům  a jejich dalšímu osudu po válce se v něm konstatovalo: „Přišel nyní čas, aby navždy rozřešil německý problém v ČSR. Němci, tzv. sudetští, žili v naší republice jako v bavlnce… Za všechnu naši shovívavost nám sudetští Němci odplatili tím, že nám v kritické chvíli vpadli do zad. Je čas, abychom jim dopřáli, po čem tak volali: ať táhnou s „Mein Kampfem“ v uzlíčku, kam je srdce pudí. Naše republika bude konečně státem národním, kde budeme žít a vyvíjet se po svém. Sudetští Němci zůstanou, jak toužili, říšskoněmeckými státními příslušníky, půjdou za svými soukmenovci do Reichu…“
Ačkoliv došlo k určitým úpravám stanovisek domácího odboje, zejména pod tlakem působení zahraničního vedení, které se muselo ohlížet na reakce západních velmocí, přesto se postoj domova stal jedním z důležitých předpokladů pro jednání československého zahraničního odboje ve Velké Británii o transferu sudetských Němců z Československa.

Hitlerův výnos o Protektorátu Čechy a Morava  

 

                                  

              16. 3. 1939 

Po tisíc let náležely k životnímu prostoru německého národa česko-moravské země. Násilí a nerozum vytrhly je svévolně z jejich starého historického okolí a posléze jejich zapojením do umělého útvaru Česko-Slovenska vytvořily ohnisko stálého neklidu. Od roku k roku zvětšovalo se nebezpečí, že z tohoto prostoru - jako již jednou v minulosti - vyjde nové nesmírné ohrožení evropského míru. Neboť česko-slovenskému státu a jeho držitelům moci se nepodařilo organisovati rozumně soužití národních skupin, v něm svémocně spojených, a tím probuditi a zachovati zájem všech zúčastněných na udržení jejich společného státu. Tím však prokázal svou vnitřní neschopnost k životu a propadl proto nyní také skutečnému rozkladu.

Německá říše však nemůže v těchto pro její vlastní klid a bezpečnost stejně jako pro obecné blaho a obecný mír tak rozhodně důležitých oblastech trpěti žádné trvalé poruchy. Dříve nebo později musela by nésti nejtěžší důsledky jako mocnost dějinami a zeměpisnou polohou nejsilněji interesovaná a spolupostižená. Odpovídá tudíž příkazu sebezáchovy, jestliže Německá říše jest rozhodnuta zasáhnouti rozhodně k zajištění základů rozumného středoevropského řádu a vydati nařízení, která z toho vyplývají. Neboť dokázala už ve své tisícileté dějinné minulosti, že díky jak velikosti, tak i vlastnostem německého národa jediná jest povolána řešiti tyto úkoly.

Naplněn vážným přáním sloužiti opravdovým zájmům národů sídlících v tomto životním prostoru, zajistiti národní svébytnost německého a českého národa, prospěti míru a sociálnímu blahu všech, nařizuji tudíž jménem Německé říše jako základnu pro budoucí soužití obyvatelů těchto oblastí toto:

Článek I.
(1) Části bývalé Česko-Slovenské republiky, obsazené v březnu 1939 německými oddíly, náleží od nynějška k území Velkoněmecké říše a vstupují jako "Protektorát Čechy a Morava" pod její ochranu.
(2) Pokud obrana Říše toho vyžaduje, učiní Vůdce a říšský kancléř pro jednotlivé části těchto území úpravu od toho odchylnou.

Článek II.
(1) Obyvatelé protektorátu, kteří jsou příslušníky německého národa, stávají se německými státními příslušníky a podle předpisů zákona o říšských občanech z 15. září 1935 (Říš. Zák. I., str. 1146) říšskými občany. Pro ně platí tudíž také ustanovení na ochranu německé krve a německé cti. Podléhají německé soudní pravomoci.

(2) Ostatní obyvatelé Čech a Moravy stávají se státními příslušníky Protektorátu Čechy a Morava.

Článek III.
(1) Protektorát Čechy a Morava jest autonomní a spravuje se sám.
(2) Vykonává svoje výsostná práva, náležející mu v rámci protektorátu, ve shodě s politickými, vojenskými a hospodářskými potřebami Říše. (3) Tato výsostná práva jsou vykonávána vlastními orgány a vlastními úřady s vlastními úředníky.

Článek IV.
Hlava autonomní správy Protektorátu Čechy a Morava požívá ochrany a čestných práv hlavy státu. Hlava protektorátu potřebuje pro výkon svého úřadu důvěry Vůdce a říšského kancléře.

Článek V.
(1) Jako zastánce říšských zájmů jmenuje Vůdce a říšský kancléř "Říšského protektora v Čechách a na Moravě". Jeho úřední sídlo jest Praha.
(2) Říšský protektor jako zástupce Vůdce a říšského kancléře a jako zmocněnec říšské vlády má úkol pečovati, aby bylo dbáno politických směrnic Vůdce a říšského kancléře.
(3) Členové vlády protektorátu jsou potvrzováni říšským protektorem. Potvrzení může býti odvoláno.
(4) Říšský protektor jest oprávněn dáti se informovati o všech opatřeních vlády protektorátu a udíleti jí rady. Může podati námitky proti opatřením, která by byla s to poškoditi Říši, a je-li nebezpečí v prodlení, vydati nařízení nutná ve společném zájmu.
(5) Od vyhlášení zákonů, nařízení a jiných právních předpisů, jakož i od výkonu správních opatření a pravoplatných soudních rozsudků jest upustiti, podá-li říšský protektor námitky.

Článek VI.
(1) Zahraniční věci protektorátu, obzvláště ochranu jeho státních příslušníků v cizině, zastává Říše. Říše povede zahraniční věci tak, jak to odpovídá společným zájmům.
(2) Protektorát obdrží zástupce u říšské vlády s úředním označením "vyslanec".

Článek VII.
(1) Říše poskytuje protektorátu vojenskou ochranu.
(2) Vykonávajíc tuto ochranu, udržuje Říše v protektorátu posádky a vojenská zařízení.
(3) Pro udržení vnitřní bezpečnosti a pořádku může protektorát zříditi vlastní sbory. Organisaci, početní sílu a výzbroj určí říšská vláda.

Článek VIII.
Říše vykonává bezprostřední dohled na dopravnictví, jakož i na pošty a telekomunikace.

Článek IX.
Protektorát náleží k celnímu území Německé říše a podléhá její celní výsosti.

Článek X.
(1) Zákonitým platidlem jest vedle říšské marky až na další koruna.
(2) Poměr obou měn navzájem určí říšská vláda.

Článek XI.
(1) Říše může vydávati právní předpisy s platností pro protektorát, pokud toho vyžaduje společný zájem.
(2) Pokud je dána společná potřeba, může Říše převzíti do vlastní správy správní obory a zříditi k tomu potřebné vlastní říšské úřady.
(3) Říšská vláda může učiniti opatření potřebná k udržení bezpečnosti a pořádku.

Článek XII.
Právo platné nyní v Čechách a na Moravě zůstává v účinnosti, pokud neodporuje smyslu převzetí ochrany Německou říší.

Článek XIII.
Říšský ministr vnitra vydá v dohodě se zúčastněnými říšskými ministry právní a správní předpisy potřebné k provedení a doplnění tohoto výnosu.

V Praze dne 16. března 1939

                                                                                  Vůdce a říšský kancléř:
                                                                                                   ADOLF HITLER
                                                                                           

                                                                                   Říšský ministr vnitra:
                                                                                                       Dr. FRICK

                                                                                   Říšský ministr zahraničí:
                                                                                                   RIBBENTROP

                                                          Říšský ministr a přednosta říšské kanceláře:
                                                                                                    Dr. LAMMERS

Použitá literatura:

[1] J. Dejmek, J. Kuklík, J. Němeček: Historické kořeny a souvislosti,  Praha 2001