Úročnice a SS – kavallerie
1. Úvod
V následujícím článku bych se rád věnoval jednomu druhu vojska, který se rovněž vyskytoval v prostoru SS-Truppenübungsplatz „Böhmen“ / SS-Truppenübungsplatz „Beneschau“ jako takovém, ale jehož část pobývala dle některých informací i v obci Úročnici samotné, a nebo v jejím nejbližším okolí (zejména ve Václavicích). Jedná se o kavalérii, nebo někdy též nazývané jako vojenské jezdectvo/jízdní jednotky. Minimálně však okolí Úročnice sloužilo kromě jiných jednotek Waffen SS i pro výcvik jezdeckých jednotek Waffen SS.
Úročnice - náves v roce 1965
Cesta z Úročnice směrem k Václavicům (rok 1965)
2. Jezdectvo a historie jeho vzniku
2.1 Využívání koně v období před naším letopočtem
Kůň během doby od začátku svého ochočení člověkem nebyl používán v zemědělství k obdělávání zemědělské půdy, neboť těžká koňská plemena, která by byla vhodná k této práci, vznikla až po vzniku chomoutu a postroje, tj. v Evropě někdy po 10. století. K prvnímu ochočení koně a počátky chovu došlo pravděpodobně ve stepních oblastech nejspíše ve Střední Asii, kde se kůň stal nejen nezbytným dopravním prostředkem kočovníků, ale i zdrojem jejich potravy (mléko, maso) a kůže potřebné pro výrobu stanů. Zde pak začal být kůň používán i při místních lokálních válkách, kdy mezi sebou jednotlivé kmeny bojovaly o získání nových území, především pastvin.
Tradice rychlých jezdců vyvrcholila v oblastech severně od Černého moře, kdy se zkrocený kůň objevil na sklonku 3. tisíciletí před naším letopočtem. Ve větším počtu se začal chov koní asi od 18. století před naším letopočtem. Kůň sloužil především jako dopravní prostředek a byl hojně využíván při lovu a i ve válce. Národ Chetitů ho zapřahal i do lehkých bojových (válečných) vozů.
2.2 Kůň jako válečný prostředek
Tak se již ve starověku objevily v armádě nové druhy vojáka – „vozataj“ a „jezdec“. Kůň sloužil jednak k tažení válečných vozů obsazených vrhači oštěpů a lukostřelci, ale i jako nositel vojáka-jezdce vyzbrojeného lukem, kopím a mečem.
V době Římské říše se kůň používal spíše při závodech koňských spřežení. K cestování se využíval buď kůň jako nosič jezdce a nebo vozy tažené voly či mezky. Není však doloženo, že by k tažení cestovních povozů byl využíván v té době i kůň. Římská armáda začala po vzoru Chetitů zapřahat koně do válečných vozů a tak postupně vzniklo i jezdectvo. Výzbroj vojáků-jezdců tvořily meč, kopí a luk.
K nejrozšířenějšímu bojovému využití koní docházelo v ranném středověku s nástupem růstu významu šlechty. V 1. polovině 12. stol. ustoupil do pozadí voják představovaný svobodným sedlákem, který neměl dost prostředků na pořízení kvalitnější a tím i dražší plátové zbroje a současně i koně. Proto se do popředí dostávala šlechta, která si vzhledem ke svému bohatství takovouto zbroj mohla spíše dovolit. Tím vznikl prakticky nový druh vojáka – jezdec v kroužkové nebo plátové zbroji. Byl to vlastně rytíř a jeho doprovodná družina tvořená zbrojnoši, především kopiníky. Je celkem zřejmé, že takto vzniklá těžká jízda získala svojí výzbrojí významnou převahu nad pěchotou a byla proto používána jako rozhodující bojová síla při střetu nepřátelských vojsk. V průběhu boje se mohla snadno přesouvat z místa na místo dle potřeby a tím zasahovat na nejdůležitějších místech boje.
Takto vytvořená jízda (rytíři) se stala také součástí tzv. zemské hotovosti, která byla svolávána sněmem na žádost panovníka. Nevýhodou však byla delší doba potřebná k ustavení takovéto hotovosti. Svolání hotovosti musel nejdříve schválit sněm, který současně musel schválit i zvláštní daň, potřebnou na vybavení a zajištění této hotovosti. Dlouho také trvalo, než jednotliví rytíři se svojí družinou přijeli na místo srazu. To vedlo mnohdy k tomu, že se nepřátelské jednotky dostaly poměrně daleko na bránící se území.
Patrně proto se na přelomu 15. a 16. století vedle výše popisovaných rytířů a jejich družin objevil nový druh vojáka – žoldnéř. Tento voják byl prakticky nezávislý a bojoval pouze za žold. Byl to dle současných měřítek vlastně vojenský profesionál, který bojoval za toho, kdo mu více zaplatil. Vojenská služba se stala klasickým zaměstnáním (profesí) tak, jak je to známo i v současné době. Díky tomu vlastně mohla být k dispozici stálá více či méně dobře vybavená jezdecká jednotka. Tím pádem se slovo rytíř používalo již pouze jako označení pro určitý stupeň šlechtictví. Současně se začalo mluvit o klasické těžké jízdě.
Takovéto profesionální jízdní jednotky si zřídil například francouzský král Karel VII., nebo také o něco později i císař Maxmilián I. U něho vznikla korouhev císařských jezdců – žoldnéřů, která byla tvořena 100 šlechtickými jezdci v úplné plátové zbroji. Tito jezdci byli vyzbrojeni dlouhým dřevcovým kopím a těžkým jezdeckým mečem Jezdecká korouhev se členila do kompanií, kde každá měla 50 družstev (řad – „Reihe“) a každá řada pak 50 jezdců – kyrysarů („Kyrrisiere“) s doprovodem. Důstojník, který velel, měl hodnost nejdříve „hejtmana“ (Hauptmann), což bylo později změněno na „rytmistra“ (Rittmeister). Jeho zástupcem byl „poručík“ (Leutenant). Každá kompanie měla svoji vlastní korouhev (prapor), o kterou se staral praporečník (Fähnrich). Hejtman, který v počátku verboval jezdce do této korouhve, později obdržel hodnost „plukovník“ (Obrist). Z jezdectva císaře Maxmiliána I. se postupně vyvíjelo takové jezdectvo, které se prakticky v obdobné formě dochovalo až do zániku monarchie.
2.3 Vývoj výzbroje příslušníků jezdectva
V polovině 16. století se objevila nová důležitá technická novinka, a to ruční palná zbraň. Tato nová palná zbraň nahradila původní velmi primitivní střelnou zbraň v podobě píšťaly. Nová zbraň se používala ve formě zkrácené muškety (karabiny), arkebuzy a nebo pistole a měla zásadní podíl na změně taktiky celého jezdeckého boje.
V té době se v západní Evropě objevil další nový druh jezdce – dragoun. Oproti kyrysarům, arkebuzýrům a rejtarům není přesně znám původ tohoto označení. Tento nový typ jezdce se lišil nejen od pěchoty, ale i od výše popisovaných jezdců. Na začátku se u dragounů mísily prvky jak jezdectva, tak pěchoty, takže to byli vlastně vojáci na koních, kteří byli jako pěchota vyzbrojeni i bojovali jako pěchota. Kůň dragouna pouze dovezl na místo přímého střetu s nepřítele, kde však sesedl a bojoval normálně jako pěšák. Proto se někdy o dragounech mluvil jako o jízdní pěchotě (Reitende Infanterie). Od pěšáka jej vlastně odlišoval pouze kůň a jízda v sedle na něm, naopak, s pěšákem je spojoval způsob boje.
2. 4 Jezdectvo v českých zemích
V českých zemích se první dragouni objevili během třicetileté války ve vojsku protestantských stavů, kde je zavedl Arnošt hrabě z Mansfeldu. V císařském vojsku první jednotku dragounů vybudoval Obrist-Lieutenant Jean de la Croix. Tato jednotka působila v jižních Čechách a později splynula s arkebuzýry. Dragouni protestantského vojska zanikli porážkou na Bílé hoře. Zpočátku třicetileté války se dragouni objevovali velmi málo a buď se vyskytovali jako jednotlivé samostatné jednotky (kompanie), nebo byli přiřazováni k plukům kyrysarů nebo arkebuzýrů. Mnohdy byly i kompaniemi přímo velitele pluku.
Podíváme-li se ale podrobněji na historii českých zemí, první výskyt jakési formy jezdectva byl již v době husitství. Vytvořením polního vojska, které bylo vybaveno jak vozy bojovými a zásobovacími (spižními), tak i dělostřelectvem, jezdectvem a pěchotou, vznikla vyšší vojenská jednotka, která byla schopna samostatně provádět významné bojové úkoly. V husitském vojsku byl základní nejmenší taktickou jednotkou v dnešnám slava smyslu bojový vůz s osádkou.
Husitský bojový vůz na pochodu
Vedle těchto bojových vozů bylo jezdectvo husitů prakticky samostatným celkem, které se dále, dle konkrétní potřeby, členilo na menší bojové jednotky. Jak známe z historie (a viděli jsme to například v známém českém filmu „Jan Žižka“, kde je ukázán boj husitů s nepřátelskou jízdou na břehu a ve vypuštěném rybníku u Sudoměře), vzhledem k používané lehčí výzbroji bylo husitské jezdectvo významně pohyblivější než těžká a neobratná jízda rytířů.
Přestože hlavní tíha při bojích byla na mnohem početnější husitské pěchotě s bojovými vozy, ani úloha husitského jezdectva nebyla malá. Kromě úkolů týkajících se průzkumné činnosti a čelního a bočního zajištění pochodujícího vojska, bylo při bitvě používáno ke klasickým útokům jízdou a potom k pronásledování poraženého a ustupujícího nepřítele.
Husitský jezdec
Historie nedochovala žadné detailnější informace, zda v rámci husitského vojska existovalo i něco takového, jako bylo polní četnictvo, někdy též zvané jako „koněberky“. Jednalo se vlastně o oddíl, který měl dávat pozor na pořádek za pochodu a pronásledovat a vracet ty bojovníky, kteří se neoprávněně a samovolně vzdálili od pochodující jednotky, případně měl pronásledovat a chytat zběhy a brát jim koně. Odtud pak také pochází tento název - koněberky.
I nadále se jezdectvo neustále postupně vyvíjelo. Protože války vedené v 18. století ukázaly vojenský význam lehké jízdy, začaly zakládat evropské státy husarské pluky. Na konci panování císařovny Marie Terezie se objevil další druh jezdectva - polští huláni (lidově „uláni“), kteří pocházeli z Haliče. Kromě těchto jezdeckých jednotek vznikaly porůznu i další druhy jízdy, jako například jednotky jezdeckých karabiníků nebo jízdních myslivců. Tyto jednotky však většinou zase postupně zanikly.
2. 5 Jezdectvo za a po napoleonských válkách
Císař Napoleon Bonaparte se sice z hlediska taktiky jezdeckého boje vrátil někam do 18. století, ale naopak významně jezdectvo početně znásobil. Na začátku vlády měl k dispozici 80 klasických jezdeckých pluků, na konci své vlády jich měl již 93. Naproti tomu C. a K. jezdectvo používalo v průběhu napoleonských válek stejné uspořádání, jako na konci panování císaře Josefa II. Působením arcivévody Karla Lotrinského byly zrušeny pluky jezdeckých karabiníků a jako těžké jezdectvo byli kyrysníci. Husaři a huláni pak tvořili jezdectvo lehké. Dragouni byli někde mezi těžkým a lehkým jezdectvem.
Vzhledem k tomu, že Evropa byla po napoleonských válkách určitým způsobem vojensky vyčerpaná, armáda a tím i jezdectvo bylo cvičeno spíše pro parádu než k vlastní bojové činnosti. V rámci jezdectva se dodržovala určitá aristokratická tradice z dřívějších dob, kdy důstojník jezdectva se na důstojníka pěchoty díval i prakticky opravdu „zvrchu“. Důstojníci jezdectva byli vybíráni výhradně ze členů šlechtických rodin. Ke konci 19. století se jezdectvo prakticky rozdělilo na dva druhy – těžké jezdectvo, které tvořili dragouni, a lehké jezdectvo, které tvořili husaři a huláni. Přestože v průběhu 1. světové války došlo k významnému nárůstu používání různé bojové techniky, jezdectvo ve výše uvedené podobě zůstalo prakticky až do jejího konce.
2.6 Jezdectvo po 1. a 2. světové válce
Přes obrovský nárůst využívání různé vojenské techniky v průběhu 1. světové válce jezdectvo přežilo až do doby 2. světové války. Německá strana používala koně pro rychlé operativní přesuny vojska na ohrožená místa, kde jezdci sesedli a bojovali jako pěchota (viz srovnání s bojem původních dragounů). Naopak Rudá armáda mající především kozácké jednotky s kvalitním jezdeckým uměním je používala díky jejich vynikající pohyblivosti zejména pro boj v těžko přístupných terénech. Kozáci ale díky své zarputilostí a důrazu byli používáni k zaútočení na nepřátelskou pěchotu i na rovinatých pláních, aniž sesedli z koní.
V dnešní době jsou jezdecké pluky udržovány především v evropských monarchiích, ale jsou např. i v republikánské Francii, kde jsou využívány především jako slavnostní doprovod při významných návštěvách, popřípadě jsou ozdobou při významných veřejných oslavách. To lze vidět v televizi například z Anglie, kde jezdectvo se ve své naleštěné parádě zúčastňuje prakticky všech významnějších slavnostních akcí královny Alžběty II.
Po 2. světové válce byly v Československé republice koně využívány v omezené podobě pouze v rámci pohraniční stráže (další případné využívání mi není známo). V současné době se koně v Armádě České republiky sice již nepoužívají, ale například pražská městská policie používá jízdní hlídky při výkonu některých služebních povinností. Jedná se například o ochranu veřejného pořádku proti zakzvaným „fotbalovým fanouškům“ při rizikových fotbalových zápasech, a nebo při vykonávání kontrolní činnosti nad pořádkem v prostorách Stromovky nebo Letenských sadů.
3. Jezdectvo a dobové německé dokumenty
Na následujících dvou obrázcích je uvedena kopie/opis zajímavého dokumentu z 30. listopadu 1926 vydaného vojenským úřadem říšského vojenského ministerstva, který se týká vyzkoušení čistících přístrojů určených pro údržbu koní. Je zde stanoven úkol pro vybrané jednotky, aby v praktické činnosti odzkoušely čistící stroje poskytnuté 3 různými firmami - firmami Elektrolux, G.m.b.H., Siemens&Schuckert z Berlína a firmou Ackermann&Schmidt ze Stuttgartu. Během testování mají uživatelé sbírat veškeré poznatky a zkušenosti o práci s nimi a jejich efektivitě tak, aby dokázali odpovědět na ve spisu položené otázky. O výsledcích zkoušení mají zpracovat záverečné zprávy a tyto zaslat na Reichwehrministerium (T2) tak, aby jim mohly být předloženy nejpozději do 1. 7. 1927.
(Obrázky byly publikovány na webu Bundesarchivu)
Naproti tomu následující dvě stránky pocházejí z Jezdeckého předpisu (Reitvorschrift) z roku 1934 a týkají se popisu správného způsobu sezení a držení těla jezdce na koni („Sitz und Haltung des Reiters“). Fotky byly získány rovněž z webu Bundesarchivu.
Takže na obrázku č. 9 (Bild 9) je představeno nesprávné sezení jezdce, kdy se osa jeho těla odklání od osy koně. Naopak obrázek 10 (Bild 10) ukazuje správné sezení jezdce při obratu s koněm.
Další stránka z Reitvorschrift z roku 1934 týkající se vojenského výcviku koní
(„Waffenübungen zu Pferde“).
Následující kopie letáku z ledna 1943 vydaného v Paříži se týká zabezpečení vojsk z pohledu veterinární činnosti se zraněnými a nemocnými koňmi. Jsou zde uvedeny pokyny pro činnost při pochodu a následném ubytování a při vlastní bojové činnosti. Na závěr jsou uvedeny informace týkající se nástrojů a zařízení určených pro okování koní.
*********************** Konec 1. dílu **********************
