Jdi na obsah Jdi na menu
 


Gestapo v Benešově u Prahy (2. díl)

7. 3. 2012

4. Velitelé Gestapa - pokračování

image025.jpg

Heinrich Müller se narodil dne 28. dubna 1900 jako syn správce Aloise Müllera v bavorském Mnichově. Po absolvování základní školy nastoupil do učení na leteckého mechanika, což ukončil v roce 1917. Poté sice nastoupil na krátkou dobu do firmy Bayerische Flugzeugwerke, ale již v červnu 1917 vstoupil do válečného letectva, kde sloužil jako pozorovatel pro dělostřelectvo. Z armády byl propuštěn v listopadu 1919 jako Unteroffizier (desátník).

Po 1. světové válce se rozhodl nastoupit k bavorské policii v Mnichově, s níž se zúčastňoval potlačování komunistických demonstrací. Byl například svědkem toho, jak stoupenci revoluční armády Bavorské republiky rad vraždili svá rukojmí. Na základě této zkušenosti pak začala jeho celoživotní nenávist ke komunismu. V roce 1929 se stal policejním tajemníkem a v roce 1933 byl již kriminálním inspektorem. Při službě na politickém oddělení mnichovské policie se seznámil kromě jiných také s Heinrichem Himmlerem a Reinhardem Heydrichem.

Po získání moci nacisty v roce 1933 byl povolán Heydrichem do SD. V roce 1934 Müller vstoupil do SS. V Gestapu zaznamenal díky doporučení od Heydricha velmi rychlý postup a to až tak, že se v roce 1939 stal jeho šéfem. Šéfem Gestapa byl v letech 1939-1945. V roce 1939 byl spolu s Heydrichem hlavním iniciátorem a organizátorem přepadení radiostanice v Gliwici, kdy se tato ze strany Německa fingovaná akce stala pro Hitlera důvodem pro vypovězení války Německa Polsku.

image026.jpg

V roce 1942 se spolupodílel na odhalení známé odbojové a špionážní sítě „Rudá kapela“. Na samém konci války zůstal v Hitlerově bunkru v Berlíně, kde byl dne 29. dubna 1945 spatřen naposledy. V současné době existují tři verze o tom, co se tehdy v Berlíně stalo:

  1. Müller byl zabit nebo se zabil sám, ale jeho tělo nebylo do dnešních dnů nalezeno. Tento případ by byl podobný případu Martina Bormanna.
  2. Müller se dostal z obkličeného Berlína a schoval se do ústraní (např. v Jižní Americe jako mnoho dalších nacistů), kde nebyl ani po své smrti odhalen.
  3. Müller byl rekrutován a s novou identitou začal pracovat jako tajný agent buď v USA a nebo v Sovětském svazu. Tento případ by byl podobný případu Reinharda Gehlena.

V řadách SS obdržel hodnost SS-Gruppenführer und Generalleutnant der Polizei.

image027.jpg

Shrnutí jeho vojenské kariéry:

Dosažené hodnosti a data jeho povýšení:

Obdržená významná vyznamenání:

 

Na závěr této kapitoly je nutné uvést následující poznámka: Podle některých informací byl v roce 1934 na dobu asi 30 dnů dočasně ustanoven velitelem Gestapa Paul Hinkler. To by však muselo být jedině v době, kdy ve funkci velitele Gestapa končil Diels a ještě než se funkce ujal Himmler. Na potvrzení této skutečnosti se však zatím nepodařilo získat další hodnověrné informace.

 

5.   Agenti a důstojníci Gestapa

 

Mezi nejznámější agenty a důstojníky Gestapa patřily zejména následující osoby:

 

6.   Činnost Gestapa

 

Gestapo mělo za svůj úkol a pravomoc vyšetřovat zradu, špionáž, sabotážní akce a případy kriminálních útoků na stranu a stát. Role Gestapa ve společnosti spočívala v boji proti všem nebezpečným tendencím vůči státu. Akce Gestapa nebyly později omezeny ani zákony a ani nebyly podřízeny soudní recenzi. Gestapo bylo specificky zproštěno odpovědnosti vůči správním soudům, které běžně vykonávaly v Německu pravní moc.


K činnosti Gestapa dopomáhala tzv. „Schutzhaftbefehl“ („ochranná vazba“).   Často se takto omezené osoby umísťovaly do koncentračních táborů, avšak před vazbou byly většinou přinuceny psychickým nátlakem či bitím k podepsání dokumentu o svém uvěznění. V případě odsouzení nějaké osoby k výkonu trestu odnětí svobody pak na tuto osobu hned při jejím propuštění většinou čekalo Gestapo a poté jí ihned umístily do ochranné vazby (myšlemo tím nejčastěji do koncentračního tábora). Pojem „ochranná vazba“ dle výkladu Gestapa znamenal ochránit dotyčnou osobu před veřejností (a nebo naopak veřejnost před touto osobou). Výkon ochranné vazby umožnil dne 28. února 1933 vydaný „Zákon k ochraně lidu a státu proti komunistickým útokům“, který však byl používán proti všem, nejen proti komunistům. Tento zákon stavěl Gestapo do trojjediné role: žalobce, soudce i vykonavatel.


Německo bylo v té době rozděleno celkem na 32 žup, každá župa na kraje, každý kraj na skupinu obcí, každá skupina obcí na buňky a každá buňka na bloky. V čele těchto jednotlivých uskupení stáli župní vedoucí, krajský vedoucí, vedoucí skupiny obcí, důvěrník buňky a důvěrník bloku. Gestapo mělo kromě jiného „pod palcem“ právě důvěrníky bloku, kteří měli na starosti určitý počet bytů či domů.

 

Dne 27.9. 1939 se Gestapo stalo součástí Hlavního úřadu říšské bezpečnosti (RSHA), který vedl Reinhard Heydrich. Gestapo fungovalo jako IV. oddělení (Amt. IV) RSHA.


Z dnešního hlediska lze přirovnat, že Gestapo a i SD se v mnoha ohledech podobaly velkým průmyslovým podnikům, které vzkvétají jen tehdy, jestliže se jim daří získávat zakázky podporující jejich dílčí růst. V případě Gestapa i SD to však znamenalo neustálé hledání vnitřního nepřítele, snaha vytlačit z povědomí občanů všechny myšlenky na revolty proti státu a  proti straně.

 

Záběr celkové činnosti Gestapa byl velmi široký. Jednalo se například o:

Ø  politické vraždy inscenované jako sebevraždy,

Ø  činnost v koncentračních táborech,

Ø  únosy,

Ø  založení sledovaného vykřičeného domu,

Ø  komploty proti významným osobám armády či strany,

Ø  padělání listin a peněz,

Ø  apod.

 

Kromě výše uvedených činností na Gestapo padá zodpovědnost i za zapálení budovy Říšského sněmu. Dne 27. února 1933 se podílelo na tzv. „Noci dlouhých nožů“, kdy se jednalo o násilnou pacifikaci SA a dalších případných odpůrců či soků H. Göringa, Himmlera a dalších. Gestapo mělo v koncentračních táborech na starost příjem a propouštění osob a klasifikaci vězňů (klasifikace = přidělení barevného trojúhelníku na hrudi a pravé nohavici stanovené podle druhu provinění: zločinci, vrazi, komunisti, Židi, atd.). Dnem 20. července 1944 byla pod Gestapo připojena i Tajná policie německé armády a tím pádem dostalo Gestapo pravomoc vyšetřovat i v celé německé armádě.


V době, kdy se v počátku  roku 1933 ještě jednalo o Pruskou politickou policii, mělo budoucí Gestapo 35 členů. Během následného vývoje dosáhl počet členů Gestapa čísla  45.000. Příslušníci Gestapa pomáhali řídit dobytá území, rozpoznávat Židy, socialisty, homosexuály a jiné osoby, které pak byly určeny pro přepravu do různých táborů. Z členů Gestapa, jako i z členů ostatních složek (SD, Kriminální a pořádkové policie apod.) byly vytvářeny tzv. „Einsatzgruppen“ („akční skupiny“). Tyto jednotky pak byly zaměřeny například na přímý boj s partyzány a na vyhlazování místního obyvatelstva na dobytých územích.

 

7.   Metody Gestapa

Život v zemích, které za II. světové války ovládlo Německo, byl ve znamení teroru a absolutní ztráty soukromí. Gestapo totiž vědělo o všem a co jeho úředníci nevěděli, to uměli z vyslýchaných různými způsoby dostat.

image028.jpg

Pracovní místnost Gestapa.

Gestapo mohlo sahat po těch nejdrsnějších metodách vyslíchání. Právo je používat získalo 28. února 1933 po požáru říšského sněmu, kdy říšský prezident vydal „Nařízení na ochranu národa a státu“ a tím dostali úředníci tajné policie možnost dělat v zájmu národní bezpečnosti téměř cokoli. Mohli otevírat libovolné dopisy, špiclovat na veřejných i soukromých shromážděních, mohli ignorovat práva listovní, poštovní, telefonní i telegrafní. Navíc se stejným Nařízením Gestapo zbavilo všech povinností skládat za své chování účty.

Jedním z nejobávanějších nástrojů Gestapa se stalo uvalení tzv. „ochranné vazby“, která byla vykonávána ve státních koncentračních táborech. Nedalo se proti ní nijak bránit, nedalo se z ní dostat. Stejně pověstné bylo Gestapo svými brutálními výslechovými metodami a mučením. Zatčení byli vystaveni nadávkám, ponižování a hrozbám zastřelení. Gestapáci používali při výsleších mlácení gumovými obušky, býkovci, jezdeckými bičíky, holemi, rákoskami nebo jinými nástroji. Vedení Gestapa tyto praktiky mlčky trpělo. Protože se ovšem stopy po nich často nedaly při následném soudních výslechu skrýt, byla během nacistické vlády vypracována přesná „pravidla mučení“.

Tato „pravidla“ byla víc než benevolentní k tomu, co si gestapáci směli dovolit. Vyslýchající úředníci směli při tzv. zostřeném výslechu vysázet podezřelému maximálně 25 ran holí na zadní část těla. Při více než 10 ranách už musel být u zákroku přítomen lékař. Zpočátku se tato forma výslechu používala jen proti komunistům a Svědkům Jehovovým, ale později ji vyslýchající začali využívat i proti Polákům, Rusům, asociálům a spoustě dalších skupin.

Ještě drsnější metody nasadilo Gestapo po vypuknutí války. Reinhard Heydrich tehdy vyjádřil přání trestat nepřátele německého národa obzvlášť tvrdě – mohlo proti nim být použito tzv. „zvláštní zacházení“. Pod tímto výrazem se skrýval jediný trest a to smrt zastřelením bez soudu. Brzy se tento ohavný způsob trestu rozšířil i na ruské a polské zajatce, ale využíval se také proti americkým a britským letcům sestřeleným nad Německem. Zastřelení bez soudu bylo také nejčastějším trestem pro polské dělníky, kteří se dopustili tzv. „GV-Verberechen“, tj. pohlavního styku s německými ženami.

 Mezi členy Gestapa se našli muži, kteří používali brutální metody s velkou radostí a jejich nadřízení ani předpisy jim v tom nebránili. Podle některých informací se jednalo především o mladší generaci, která do Tajné policie přišla až po roce 1938. Starší kriminalisté, kteří v Gestapu pracovali dlouhá léta, se mučení často snažili vyhýbat.

 

8.   Členění konfidentů Gestapa

 

Členění konfindentů Gestapa bylo následující:

V-Personen (Vertrauenspersonen) - důvěrníci, osvědčení konfidenti podávající pravidelná hlášení za měsíční plat.

W-Personen (Weber) - verbíři, jejich úkolem bylo rozšiřování sítě konfidentů.

G-Personen (Gewährspersonen) - spolehlivé osoby, příležitostně nasazovány do určitých oblastí a společenských sfér s úkolem zjištění konkrétních informací.

A-Personen (Auskunftspersonen) - zpravodajci, příležitostní informátoři (někdy označováni také jako I-Personen, informátoři). Někteří nespolupracovali s Gestapem vědomě, informace od nich získané Gestapu většinou donášeli V-Personen, nebo G-Personen.

 

9.   Odznak a služební průkaz příslušníka Gestapa

Příslušníci Gestapa používali během své činnosti při prokazování své totožnosti odznak následující podoby:

image029.jpg

image030.jpg

 

Služební průkaz příslušníka gestapa vypadal například takto:

image031.jpg

Autor: Velč

-------------------------------Konec 2. dílu ----------------------------